ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.663.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 663/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci V. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 141/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2007, č. j. 16 Co 111/2007-106, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2007, č. j. 16 Co 111/2007-106, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 5. 2005, č. j. 11 C 141/2003-45, ve věci samé [ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru daná žalobci žalovanou dopisem ze dne 27. 6. 2003 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce poté, co byl odvolán z funkce ], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 27. 6. 2003 (doručeným mu dne 2. 7. 2003), je třeba i v současné době posuzovat (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 2003, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví – dále jen „zák. práce“.
Právní otázku, zda žalovaná splnila vůči žalobci tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, která je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi pro nadbytečnost nastalou podle ustanovení §65 odst. 3 věty druhé a §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a v jejím rámci též otázku, že za odmítnutí jiné práce odpovídající kvalifikaci zaměstnance, popřípadě jiné pro něho vhodné práce, nabídnuté mu zaměstnavatelem po jeho odvolání z funkce ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 věty druhé zák. práce lze považovat i to, že zaměstnanec nabídku jiné práce nepřijme ve lhůtě určené zaměstnavatelem (srov. §243d odst. 1 o.s.ř.), včetně otázky přiměřenosti této lhůty z hlediska ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, posoudil odvolací soud v souladu ze závazným právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v této věci v rozsudku ze dne 19. 4. 2007, č. j. 21 Cdo 1890/2006-97, a tím i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. 6 Cdo 85/95, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy č. 1/1997 na str. 34, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2088/98, uveřejněném pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, a obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2740/2005, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3016/2005).
I když žalobce v dovolání uvedl, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že uplatňuje – vedle dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. – dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., právní závěry odvolacího soudu (závěr soudu o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) totiž vyplývá, že žalobce – kromě námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (vadu spatřuje v tom, že „soud neprovedl jím navrhované důkazy“, které navrhoval „k obsahu jednotlivých jednání“ u soudu prvního stupně) – podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu (shodným se soudem prvního stupně), podle kterého „žalobce návrh na uzavření dohody o jeho dalším pracovním zařazení nepřijal ve lhůtě stanovené zaměstnavatelem“ („dostatečně dlouhé“), a s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce významné. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [zejména, že „poté, co žalobci byla dána neplatná výpověď, došlo ke konkrétnímu jednání o dalším pracovním zařazení žalobce u žalované až dne 23. 6. 2003“, že (tohoto dne, tedy ve lhůtě stanovené žalovanou) „ústně akceptoval nabídku pracovního místa referenta pro hospodaření s majetkem“ a že „jeho výhrady směřovaly proti konkrétnímu textu dohody o dalším pracovním zařazení“], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „výpovědní důvod není dán“). Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s .ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a §241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu