ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.816.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 816/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátkou, proti žalované S. l. p., p. o., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 383/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2007, č. j.10 Co 249/2007-481, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26. 7. 2001 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru „pro soustavné porušování pracovní kázně dle §46 odst. 1, písm. f) zákoníku práce“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně v posledních šesti měsících opakovaně porušila pracovní kázeň a že ačkoliv jí toto porušení pracovní kázně bylo „vytknuto dopisy ze dne 09. 02. 2001, 07. 06. 2001, 02. 07. 2001, 11. 07. 2001, 17. 07. 2001 a 25. 07. 2001, svůj přístup k výkonu práce nezměnila“ a „neučinila tak ani poté, co byla v souvislosti s porušením pracovní kázně upozorněna na možnost ukončení svého pracovního poměru výpovědí dle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „výpověď z pracovního poměru adresovaná dnem 26. 7. 2001, kterou dala žalovaná žalobkyni dne 27. 7. 2001 dle §46, odst. 1 písm. f), je neplatná“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že, ačkoliv žalovaná žalobkyni vytýká porušení pracovní kázně v šesti případech, žalobkyně neobdržela dopisy ze dne 9. 2. 2001 a ze dne 17. 7. 2001; „v tomto směru je právní úkon výpověď ze dne 26. 7. 2001“ neurčitý. Důvodně nejsou žalobkyni vytýkána ani jednotlivá porušení pracovní kázně uvedená v dopisech žalované, jež jsou označeny ve výpovědi z pracovního poměru.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 2. 7. 2003, č. j.16 C 225/2001-98, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že výpovědní důvod uvedený ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 7. 2001 byl skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem („tato výpověď zcela jednoznačně odkazovala na opakované porušení pracovní kázně žalobkyní v posledních šesti měsících, přestože porušení pracovní kázně jí bylo opakovaně vytknuto“), dospěl k závěru, že „návrhu žalobkyně nelze vyhovět“. Po provedeném dokazování dovodil, že nemohou obstát námitky, které žalobkyně vznesla proti tomu, že porušuje pracovní kázeň. Sama žalobkyně připustila, že neplnila svoji povinnost z pracovní náplně vydávat 1x týdně veškeré doklady do systému U., že dohody o pracech konaných mimo pracovní poměr uzavírala dle vžité praxe a že neoprávněně vyplatila částku 3.000,- Kč paní M. Za důvodná považoval i ostatní vytýkaná porušení pracovní kázně uvedená v dopisech citovaných ve výpovědi z pracovního poměru.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 10. 2003, č. j.10 Co 816/2003-138, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že v dosavadním řízení „chybí posouzení a přesvědčivé zhodnocení, proč je považována výpověď z pracovního poměru, obsahující odkaz na dopisy adresované žalobkyni bez bližší konkretizace a vymezení skutečností, platná“.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 3. 3. 2004, č. j. 16 C 225/2001-175, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po doplnění dokazování znovu dovodil, že „výpovědní důvod byl ve výpovědi skutkově vymezen tak, že jej nebylo možno zaměnit s důvodem jiným“. Znovu uvedl, že sama žalobkyně připustila, že neplnila některé svoje pracovní povinnosti, a že porušila pracovní kázeň i těmi jednáními, jež jí byla vytýkána v jednotlivých dopisech, které byly citovány ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 7. 2001.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, č. j.10 Co 339/2004-217, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že určil, že „výpověď z pracovního poměru ze dne 26. 7. 2001, která byla žalobkyni doručena dne 27. 7. 2001 podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, je neplatná“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 80.345,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 10.179,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že, jestliže žalovaná jiným způsobem nekonkretizovala výpovědní důvod, tj. stručným uvedením, v čem spatřuje porušování pracovní kázně, a dokonce připustila administrativní chybu v datech dopisů, na které ve výpovědi odkazuje, není takto koncipovaná výpověď platným právním úkonem ve smyslu §44 odst. 2 zák. práce pro svoji neurčitost. Nezabýval se proto ani „splněním dalších podmínek pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, tj. souhlasem odborové organizace, pokud u žalované existuje, nabídkou jiného pracovního místa, tedy přeřazením žalobkyně tak, jak to uvažuje §46 odst. 2 zák. práce, ani tím, zda nešlo o neuspokojivé pracovní výsledky či skutečně o porušování pracovní kázně“; „dospěl-li odvolací soud k závěru, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, samotným meritem věci se ani nemohl zabývat“.
K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. 8. 2005, č. j.21 Cdo 254/2005-286, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že s přihlédnutím k okolnostem, za nichž došlo k výpovědi z pracovního poměru, jakož i k výpovědi samotné žalobkyně, není po skutkové stránce pochybností o tom, proč (z jakého důvodu) byl s žalobkyní rozvázán pracovní poměr výpovědí. Z údajů uvedených ve výpovědi z pracovního poměru jak žalobkyně, tak žalovaná bezpečně věděly, která porušení pracovní kázně jsou ve výpovědi z pracovního poměru žalobkyni vytýkána. Nemohlo dojít k tomu, že by pro neurčitost výpovědi z pracovního poměru mohl být dodatečně důvod výpovědi z pracovního poměru měněn. Odvolacímu soudu vytkl, že, veden opačným (nesprávným) závěrem, se dále již nezabýval tím, zda se žalobkyně vůbec v jednotlivých jí vytýkaných případech porušení pracovní kázně dopustila, jaké intenzity porušení pracovní kázně dosáhlo, zda v souvislosti s porušením pracovní kázně byla písemně upozorněna na možnost výpovědi, zda se dopustila porušení pracovní kázně i po takovémto upozornění a v jaké intenzitě a zda při dání výpovědi z pracovního poměru byly dodrženy lhůty uvedené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) a §46 odst. 3 zák. práce.
Krajský soud v Plzni, poté usnesením ze dne 22. 11. 2005, č. j.10 Co 724/2005-291, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vázán právním názorem dovolacího soudu, že je třeba výpověď považovat za určitou a platnou, dospěl k závěru, že „za daného stavu důkazního řízení nelze dospět k přesvědčivému závěru, že došlo k porušení pracovní kázně způsobem předpokládaným v ust. §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce a že byly dodrženy lhůty uvedené v ust. §46 odst. 3 zákoníku práce“. Soudu prvního stupně uložil, aby „se zabýval i dalším předpokladem obsaženým v ust. §46 odst. 3 zákoníku práce, tj. zda byla výpověď uplatněna ve dvouměsíční lhůtě ode dne, kdy se zaměstnavatel o důvodu výpovědi dozvěděl“, a doplnil, že „kromě těchto skutečností je třeba, aby se soud prvního stupně zabýval situací, dobou a osobou žalobkyně, včetně její funkce, kterou zastávala, a zhodnotil, zda došlo ke skutečnému porušování pracovní kázně, tj. porušení pracovních povinností, mezi nimiž je časová souvislost, tedy navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na další tak, že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně, nebo zda šlo o neuspokojivé pracovní výsledky“.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 22. 1. 2007, č. j.16 C 383/2005-404, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 6.128,50 Kč. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že porušení pracovní kázně se žalobkyně dopustila od února do července 2001 a že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni dána dne 26. 7. 2001 (žalobkyni byla doručena dne 27. 7. 2001); výpověď tak byla uplatněna podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel o důvodu výpovědi dověděl. Dovodil dále, že „porušení pracovní kázně žalobkyní s ohledem na svoji intenzitu nelze považovat pouze za závadné chování zaměstnance, a to zejména s ohledem na sdělení Ing. M. v tom směru, že veškeré problémy se žalobkyní byly nejprve projednávány ústně a když tato ústní domluva nevedla k nápravě, teprve bylo přikročeno k písemným výtkám“. Uzavřel, že „byly splněny veškeré předpoklady pro to, aby výpověď byla uznána za platnou, ať už jde o její určitost a srozumitelnost, dále předpoklady co do intenzity porušení prac. kázně i dodržení lhůt k jejímu podání“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, č. j.10 Co 249/2007-481, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 304,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v projednávané věci nejde o nedostatečný pracovní výkon žalobkyně, ale o takové chování ovlivněné nevhodnými pracovními postoji, které lze považovat za podstatně závažnější přestupek než nedostatečný výkon. Žalobkyně byla ve vedoucí funkci a nerespektovala pokyny „nadřízené pracovnice“, ani povinnosti vyplývající z pracovní náplně a pracovního řádu i zákoníku práce v souvislosti s uzavřením dohod o pracovní činnosti. Odvolací soud na základě hodnocení jednotlivě vytýkaných porušení pracovní kázně tak, jak se promítly do výpovědi z pracovního poměru, dovodil, že podmínky pro udělení výpovědi z pracovního poměru byly splněny.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že „její jednání, které jí údajně mělo být vytýkáno v jednotlivých dopisech, v žádném případě nedosahovalo takové intenzity porušení pracovních povinností, pokud by se vůbec dalo hovořit o porušení pracovních povinností, které by mohlo být důvodem k výpovědi z pracovního poměru, a už vůbec se nedá hovořit o tom, že by v případě žalobkyně šlo o pracovnici, která ani v budoucnu nehodlá pracovní kázeň dodržovat. Pro takový závěr zcela chybí opora v provedeném dokazování“. Žalobkyně „proto celé řízení vnímala jako porušení svého práva na vedení spravedlivého soudního procesu po té, kdy se domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, k níž došlo výhradně díky šikanóznímu jednání žalované“. Podle názoru dovolatelky výpověď z pracovního poměru sice splňuje formální zákonné znaky, ale „hmotně právní důvody – faktické porušování pracovní kázně, jak jej předpokládá zákoník práce coby důvod k ukončení pracovního poměru, postrádá“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jak uvedeno již výše – přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána; ačkoli bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, soud prvního stupně ve všech svých rozsudcích rozhodl stejně (žalobu vždy zamítl). Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V projednávané věci se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou jí dal zaměstnavatel (žalovaná) proto, že v posledních šesti měsících opakovaně porušila pracovní kázeň, ačkoli byla v souvislosti s porušením pracovní kázně upozorněna na možnost ukončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Méně závažná porušení pracovní kázně jsou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování pracovních povinností a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi. O soustavné méně závažné porušování pracovní kázně se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně, které nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní kázně, je proto vždy méně závažným porušením pracovní kázně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Zákoník práce nestanoví, při kterém méně závažném porušení pracovní kázně je třeba zaměstnance písemně upozornit na možnost výpovědi. Je tedy třeba dovodit, že zaměstnavatel musí písemně upozornit na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní kázně, které předcházelo méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď.
Z uvedených východisek v projednávané věci odvolací soud při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 7. 2001 důsledně vycházel.
I když žalobkyně v dovolání uvedla, že jeho přípustnost proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že právní závěry odvolacího soudu [výklad ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2006 ani jeho aplikaci na soudy zjištěný skutkový stav] nezpochybňuje. Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) totiž vyplývá, že žalobkyně podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází. Namítá, že se „nedá hovořit o tom, že by v případě žalobkyně šlo o pracovnici, která ani v budoucnu nehodlá pracovní kázeň dodržovat“, že „po každé výtce podala zaměstnavateli vysvětlení a vytknutý nedostatek se nadále neopakoval“ a zpochybňuje, že „by se vůbec dalo hovořit o porušení pracovních povinností“. Nesouhlasí zejména s tím, ke kterým důkazům soudy v projednávané věci přihlédly a jak provedené důkazy hodnotily, tedy se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předstírá vlastní skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že „svoje rozhodnutí postavil soud na právním posouzení, které se de facto dostalo do rozporu s hmotným právem, a to ust. §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“]. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Tvrdí-li dále dovolatelka, že jednání žalobkyně „nedosahovalo takové intenzity porušení pracovních povinností“, přehlíží, že – jak výše uvedeno – vzhledem k tomu, že nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně, než je méně závažné porušení, zákoník práce neupravuje, je každé porušení pracovní kázně, které nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní kázně, vždy méně závažným porušením pracovní kázně.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být – jak již výše uvedeno – způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu