ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.122.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 122/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce L. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. nad M., s. r. o., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 35/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. října 2007, č. j. 20 Co 574/2007-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. června 2007, č. j. 10 C 35/2007-97, rozhodl pod bodem I. výroku, že „žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem budovy M. v. e. č. p. 129 (původně označované č. p. 129/b) situované na st. p. č. 416 to vše v k. ú. a obci N. M. nad M., se zamítá“. Pod bodem II. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. října 2007, č. j. 20 Co 574/2007-122, pod bodem I. výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v upřesněném znění tak, že „žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem budovy malé vodní elektrárny stojící na stavební parcele č. 416 v obci a katastrálním území N. M. nad M., se zamítá“. Pod bodem II. výroku rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a pod bodem III. nevyhověl návrhu na přerušení řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a pro stejné důvody i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c OSŘ, který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Dovolání není přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko
z dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ], jestliže posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází z nesprávného výkladu procesního předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3339). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci dovolatel nijak nevymezuje právní otázku, která z napadeného rozsudku podle jeho názoru činí rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam; pouze uvádí, že soudy nevzaly v potaz „specifický předmět sporu, kterým je vodní dílo“, aniž by však tuto specifiku z hlediska soukromého práva nějak vymezil. Jen z kontextu dovolání a z dodatečného odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu lze usuzovat, že dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku, zda tzv. vrchní stavba nebyla součástí jiné stavby, kterou žalobce vlastní. K tomu je třeba uvést, že odvolací soud se touto otázkou vůbec nezabýval, a to zjevně proto, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce takovou námitku neuplatnil. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§212a odst. 1 OSŘ), samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a nečiní z napadeného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadní.
Úvahy soudů o tom, že smlouva o převodu nemovitostí musí výslovně zahrnovat převáděné nemovitosti je v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Individualizace nemovitosti v písemném právním úkonu musí být u nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí provedena uvedením obce, parcelního čísla
a katastrálního území, v němž nemovitosti leží. Budovy, které v katastru nejsou zapsány, musí být popsány natolik určitě, že i třetím osobám muselo být zřejmé, o jaké budovy jde (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 837).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ, s tím, že náklady vzniklé žalované představují odměnu advokátovi za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Tyto náklady činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5 000,- Kč, dále paušální náhrada hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, a jsou zvýšeny o daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 OSŘ tj. o 1.007,- Kč. Platební míto a lhůta k plnění vyplývají
z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 1. července 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu