ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2243.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2243/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně Ing. Z. Č., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. L., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 112/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. ledna 2006, č. j. 23 Co 289/2005-413, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 550,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 5. června 2000 proti žalovaným Ing. O. Č., M. N. a P. D. domáhala určení, že „je vlastníkem osobního automobilu Š. F. SPZ PUL 00-23, tmavě modré barvy, rok výroby 1995, číslo motoru 211 2582, VIN (číslo podvozku/karoserie) TMBEEF 413S 0037519“ (dále jen „předmětný automobil“), a uložení povinnosti P. D. vydat jí uvedený automobil. Uvedla, že automobil, který koupili s Ing. O. Č. za trvání jejich manželství ze společných prostředků, manžel bez jejího souhlasu kupní smlouvou ze dne 31. prosince 1997 prodal M. N., přičemž šlo o úkon přesahující obvyklé hospodaření. Žalobkyně automobil běžně užívala a o kupní smlouvě se dozvěděla až po té, co manžel dne 2. srpna 1999 odešel ze společné domácnosti a M. N. po ní automobil požadoval. Vůči němu i manželovi se dovolala písemnou formou neplatnosti kupní smlouvy. Ke dni 9. května 2000 její manželství s Ing. O. Č. rozvodem zaniklo. Několik dnů před podáním žaloby jí byl automobil odcizen a nachází se v držení P. D.
Žalobkyně v průběhu řízení vzala žalobu proti P. D. zpět a rozšířila ji proti L. N. a Ing. R. L., vůči němuž se domáhala vydání automobilu; ten uvedl, že vlastnictví k němu nabyl kupní smlouvou, uzavřenou 17. května 2000 s P. D.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. března 2001, č. j. 6 C 112/2000-76, žalobu zamítl s poukazem na skutečnost, že i kdyby se žalobkyně dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 31. 12. 1997, nedošlo po rozvodu jejího manželství s Ing. O. Č., kterým zaniklo i jejich společné jmění manželů (dále „SJM“), k jeho vypořádání. Důsledkem toho je skutečnost, že žalobkyně neprokázala výlučné vlastnické právo k předmětnému automobilu. Na určení vlastnického práva neprokázala ani naléhavý právní zájem.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. prosince 2001, č. j. 20 Co 285/2001-106, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba vůči žalovanému Ing. R. L. na vydání předmětného automobilu, a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbývajících výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a dalšími žalovanými. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na žalovaném určení, avšak za nesprávný považoval názor, že bývalý manžel se nemůže domáhat vydání věci náležející do zaniklého, ale dosud nevypořádaného SJM. Odkázal přitom na rozhodnutí uveřejněné pod č. R 10/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého každý z bezpodílových spoluvlastníků je samostatně oprávněn k podání žaloby o vydání neoprávněně zadržované věci z bezpodílového spoluvlastnictví a toto oprávnění má i v době, kdy bezpodílové spoluvlastnictví již zaniklo, ale nebylo provedeno jeho vypořádání. Soudu prvního stupně uložil, aby zkoumal, zda osobní automobil skutečně patřil do SJM žalobkyně a jejího manžela a zda se žalobkyně řádně dovolala neplatnosti kupní smlouvy z 31. 12. 1997 vůči jejím účastníkům. V dalším řízení zůstal žalovaným pouze Ing. R. L. a předmětem řízení vydání automobilu.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. dubna 2002, č. j. 6 C 112/2000- 173, žalobě vyhověl při zjištění, že automobil byl pořízen za trvání manželství žalobkyně a Ing. O. Č. ze společných prostředků a sloužil jejich potřebám, nikoli k podnikání manžela žalobkyně. Kupní smlouva o prodeji automobilu, která byla 31. prosince 1997 uzavřena mezi Ing. O. Č. a M. N., je neplatným právním úkonem podle §145 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), neboť neplatnosti se žalobkyně ve smyslu §40a ObčZ dovolala dopisy ze dne 23. 8. 1999 a 1. 9. 2000. Po rozvodu manželství, kterým ke dni 9. 5. 2000 zaniklo i SJM žalobkyně a Ing. O. Č., k jeho vypořádání nedošlo. Žalobkyně je oprávněna domáhat se vydání věci náležející do zaniklého, ale dosud nevypořádaného SJM, kterou žalovaný neoprávněně zadržuje.
Odvolací soud usnesením ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 24 Co 478/2002-188, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně porušení poučovací povinnosti vyplývající z §118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), neboť nevyzval žalovaného, aby navrhl k jeho tvrzení, že prodejem automobilu M. N. žalobkyně souhlasila, případně jej dodatečně schválila, důkazy. Dále pominul, že tvrzeným nabývacím titulem žalovaného je kupní smlouva, uzavřená 17. května 2001 s P. D., a neřešil otázku, zda jde o kupní smlouvu podléhající režimu občanského nebo obchodního zákoníku a jaký význam by měla případná dobrá víra kupujícího Ing. R. L. na režim vlastnického práva k předmětnému automobilu. K otázce relativní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 31. prosince 1997 odvolací soud uvedl, že mělo být důsledněji zkoumáno, zda se její neplatnosti žalobkyně dovolala i vůči prodávajícímu Ing. O. Č..
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. dubna 2005, č. j. 6 C 112/2000-388, žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že automobil patří do zaniklého, doposud nevypořádaného SJM žalobkyně a Ing. O. Č. Žalobkyně se dovolala neplatnosti kupní smlouvy o prodeji automobilu jak vůči Ing. O. Č., tak i vůči M. N.. Nebylo prokázáno, že by dala Ing. O. Č. souhlas k prodeji automobilu, ten se o jeho prodeji před žalobkyní nikdy nezmínil. Protože kupní smlouva ze dne 31. prosince 1997 je podle §145 odst. 2 ObčZ neplatným právním úkonem, jehož neplatnosti se žalobkyně podle §40a ObčZ řádně dovolala, jsou neplatnými úkony i další kupní smlouvy, kterými byl automobil převáděn (smlouva uzavřená 16. srpna 1998 mezi M. N. a P. D., 16. listopadu 1998 mezi M. N. a M. F. a 17. května 2000 mezi P. D. a žalovaným), neboť je vyloučeno nabytí vlastnictví od nevlastníka. Kupní smlouva ze dne 17. května 2000, na jejímž základě měl nabýt žalovaný vlastnické právo k automobilu, byla uzavřena v režimu občanského zákoníku, nikoliv obchodního zákoníku, takže ani případná dobrá víra žalovaného nemohla založit vznik jeho vlastnického práva k předmětnému automobilu. Nebylo prokázáno žalovaným naznačované tvrzení, že automobil byl zastaven a jako zástava propadl. Nedošlo ani k uzavření písemné zástavní smlouvy, k odevzdání předmětu zástavy nebo k vyznačení zástavního práva v příslušné listině. Existence směnky ze dne 21. prosince 1998 sama o sobě o uzavření zástavní smlouvy nesvědčí a svědkovi M. F., že mu Ing. O. Č. dal automobil do zástavy, soud prvního stupně neuvěřil, neboť tato výpověď je v příkrém rozporu s dalšími důkazy, které byly v řízení provedeny a které prokazují opak.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 10. ledna 2006, č. j. 23 Co 289/2005-413, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přejal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Dodal, že automobil, který náležel do zaniklého a doposud nevypořádaného SJM žalobkyně a Ing. O. Č., uplynutím tří let od zániku SJM se stal podle §150 odst. 4 ObčZ předmětem rovnodílného podílového spoluvlastnictví žalobkyně a Ing. Č. a žalobkyně jako podílová spoluvlastnice je oprávněna domáhat se podle §139 odst. 1 a §126 odst. 1 ObčZ jeho vydání. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyně se řádně a včas dovolala neplatnosti kupní smlouvy, kterou dne 31. prosince 1997 uzavřel Ing. O. Č. s M. N. I v případě pochybností o tom, zda se dopisy žalobkyně dostaly do jejich dispozice, dovolala se její neplatnosti přinejmenším žalobou, obsahující námitku neplatnosti, která byla účastníkům kupní smlouvy doručena 19. 7. 2000 a 25. 9. 2000, tj. před uplynutím tříleté lhůty od uzavření smlouvy. Poněvadž žalobkyně se řádně dovolala neplatnosti označené kupní smlouvy (§40a a §145 odst. 2 ObčZ), všechny další kupní smlouvy jsou podle §37 odst. 2 ObčZ absolutně neplatné pro nemožnost plnění, neboť nikdo nemůže převést více práv, než sám má. Kupní smlouvy přitom podléhaly režimu občanského zákoníku, který v tomto případě neumožňuje nabytí věci od nevlastníka. Odvolací soud se ztotožnil také se závěry soudu prvního stupně týkajícími se tvrzeného vzniku zástavního práva, když navíc zdůraznil, že i v případě platného vzniku zástavního práva nemohla by být tvrzená „realizace zástavy“ platným právním úkonem, neboť podle §151f ObčZ, ve znění do 31. prosince 2000, mohl zástavní věřitel prodat zástavu pouze poté, co byl soudem nařízen prodej zástavy, případně mohla být zpeněžena za podmínek zákona o veřejných dražbách. Žádný takový postup nebyl tvrzen, takže případná „realizace“ zástavy by byla podle §39 ObčZ pro rozpor se zákonem absolutně neplatným právním úkonem. Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci žalovaného, pokud se dovolával zamítnutí žaloby a ochrany svých práv s poukazem na dobré mravy. Žalobkyně postupovala v řízení koncentrovaně, žalobu podala v červnu 2000, kdy pozbyla faktickou dispozici s předmětným automobilem, a navrhla přistoupení žalovaného do řízení, jakmile se dozvěděla, že vozidlo je v jeho držení. O přistoupení žalovaného do řízení soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 30. listopadu 2000, které bylo žalovanému spolu se žalobou doručeno 21. prosince 2000. Žalovaný měl tak možnost domáhat se na P. D. v ještě neuběhlé promlčecí lhůtě vydání bezdůvodného obohacení z kupní smlouvy ze dne 17. května 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ, uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že považoval bez „podání dostatečných důkazů“ za prokázanou skutečnost, že se žalobkyně účinně dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy. Nekriticky se ztotožnil i s vadným posouzením účinnosti zástavní smlouvy. Žalobkyni přiznal samostatné oprávnění na reivindikaci, které však z §143 ObčZ dovodit nelze. Výsledkem je těžké poškození žalovaného, kdy soudy obou stupňů nevzaly zřetel na §3 odst. 2 ObčZ, který jim ukládá dbát, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů. Podle žalovaného měla být žaloba zamítnuta i při správné aplikaci §3 odst. 1 ObčZ. Žalovaný dodal, že „uvedené okruhy otázek“ jsou řešeny v podáních a přednesech jeho zástupce, založených ve spise, na které odkazuje. Navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se řádně dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy, zástavní smlouva k automobilu uzavřena nebyla a ani z hlediska dobrých mravů nelze její nárok zpochybnit.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatel nenamítá vady uvedené v §242 odst. 3 OSŘ a existence takových vad nebyla zjištěna ani dovolacím soudem. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolatel – vyjma posouzení otázky relativní neplatnosti kupní smlouvy - ani netvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění nemajícího podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ), je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, ze kterých vychází. Zabýval se proto namítaným nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem, když dovolatel soustředil tyto výhrady do čtyř dovolacích důvodů: a) věcná legitimace žalobkyně k podání vindikační žaloby, b) nesprávné posouzení dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy, c) vadné právní posouzení účinnosti zástavní smlouvy, d) nesprávné právní posouzení výkonu práv žalobkyně v intencích §3 odst. 1 ObčZ.
Při posouzení těchto dovolacích důvodů je dovolací soud vázán tím, jak je dovolatel v dovolání vylíčil.
V rámci dovolání žalovaný především zpochybnil věcnou legitimaci žalobkyně domáhající se vydání věci tvořící součást společného jmění manželů; uvedená námitka však není důvodná, neboť odvolací soud otázku věcné legitimace žalobkyně posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud je vázán zjištěním odvolacího soudu, že k zániku společného jmění manželů žalobkyně a Ing. O. Č. došlo nabytím právní moci rozsudku o rozvodu jejich manželství, uzavřeného dne 7. prosince 1985, dne 9. května 2000, přičemž předmětný automobil byl zakoupen za trvání manželství ze společných prostředků a tvořil tak součást bezpodílového spoluvlastnictví.
Podle §143 občanského zákoníku, ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, tj. do 31. 7. 1998, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle čl. VIII – Přechodná ustanovení bod 2 zákona č. 91/1998 Sb., věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. srpnem 1998 a které se podle tohoto zákona považují za součást společného jmění manželů, se stávají jeho součástí. Pokud jiné předpisy mluví o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, rozumí se tím společné jmění manželů.
Předmětný automobil tvořící původně součást bezpodílového spoluvlastnictví se stal od 1. srpna 1998 součástí společného jmění žalobkyně a Ing. O. Č., přičemž závěry judikatury týkající se možnosti jednoho z manželů domáhat se po třetí osobě věci tvořící součást zaniklého (a případně dosud nevypořádaného) bezpodílového spoluvlastnictví se plně prosadí i na možnost domáhat se vydání věci tvořící součást zaniklého společného jmění manželů.
Ve vztahu k institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 30. září 1988, sp. zn. 3 Cz 61/88, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990, sešit 2 – 3, pod pořadovým č. 10, vyložil, že každý z bezpodílových spoluvlastníků je samostatně oprávněn k podání žaloby o vydání neoprávněně zadržované věci z bezpodílového spoluvlastnictví, přičemž toto oprávnění má i v době, kdy bezpodílové spoluvlastnictví již zaniklo, avšak nebylo provedeno jeho vypořádání (k uvedenému závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 17. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 366/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 8, str. 393). V poměrech společného jmění manželů se ke shodnému závěru přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 28 Cdo 555/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2002, svazek 17, pod pořadovým č. C 1191, s tím, že ochrany vlastnictví k věci ve společném jmění manželů vůči neoprávněným zásahům třetích osob se u soudu může domáhat i jen jeden z manželů, a to i tehdy, jestliže s tím druhý manžel nesouhlasí.
Podle §150 odst. 4 ObčZ nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Odvolací soud správně uzavřel, že od 10. května 2003 se předmětný automobil nachází v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a Ing. O. Č., přičemž tato skutečnost však nemá na věcnou legitimaci žalobkyně vliv, neboť vlastnickou žalobu (vindikační nebo zápůrčí) může podat i jen jeden z podílových spoluvlastníků věci, o jejíž ochranu jde (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1794/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 9, str. 288).
Žalovaný dále namítal, že odvolací soud „bez dostatečného důkazu pokládal za prokázanou skutečnost, že se žalobkyně účinně dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy“. Z takto vymezeného vylíčení dovolacího důvodu především není zřejmé, zda dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci nebo skutečnost, že závěry odvolacího soudu v daném směru nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Měla-li by být uvedená výtka vztažena k dovolacímu důvodu podřaditelnému pod §241a odst. 3 OSŘ, pak závěry dovolacího soudu oporu v provedeném dokazování mají.
Podle §145 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. července 1998, běžné záležitosti týkající se společných věcí může vyřizovat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Podle §40a občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. července 1998, jde li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, §140, §145 odst. 1, §479, §589, §701 odst. 1 a §775 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.
Dovolací soud se shoduje se závěrem odvolacího soudu, že prodej motorového vozidla, k němuž došlo kupní smlouvou ze dne 31. prosince 1997, představuje nikoliv běžnou záležitost, a absence souhlasu žalobkyně s uzavřením kupní smlouvy má za následek její oprávnění dovolat se relativní neplatnosti kupní smlouvy. Byla-li kupní smlouva uzavřena mezi Ing. O. Čihákem a Martinem Novákem, bylo k dovolání se relativní neplatnosti uvedené kupní smlouvy nezbytné uplatnit námitku relativní neplatnosti vůči oběma smluvním stranám kupní smlouvy.
Ve vztahu k M. N. se žalobkyně dovolala relativní neplatnosti dopisem ze dne 23. srpna 1999; z protokolu o jednání konaného u soudu prvního stupně dne 14. srpna 2000, u kterého byl žalovaný M. N. přítomen, se pak podává, že tento dopis byl čten k důkazu a nejpozději ke 14. srpnu 2000 se žalobkyně vůči M. N. dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy. Vůči Ing. O. Č. pak dopisem ze dne 17. září 1999 podaným k poštovní přepravě dne 20. září 1999, přičemž z výpovědi svědka Ing. O. Č. učiněné u jednání soudu prvního stupně konaného dne 11. února 2002 se podává, že svědek potvrdil doručení uvedeného dopisu. Závěry odvolacího soudu o dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy tak mají oporu v provedeném dokazování, když ostatně odvolací soud správně poukázal na dovolání se relativní neplatnosti žalobkyní i v souvislosti s doručením žaloby stranám kupní smlouvy – M. N. dne 19. července 2000 a Ing. O. Č. dne 25. září 2000.
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že se „nekriticky ztotožnil s vadným posouzením účinnosti smlouvy zástavní“. Žalovaný vznik zástavního práva v řízení spojoval s tvrzeným smluvním vztahem založeným smlouvou o půjčce uzavřenou mezi Ing. O. Č. a P. D. ve směru, že k zajištění vrácení plnění ze smlouvy o půjčce byl Ing. O. Č. poskytnut P. D. předmětný automobil jako zástava. Mezi Ing. O. Č. a P. D. byla uzavřena kupní smlouva ohledně tohoto vozidla s ujednáním stojícím mimo kupní smlouvu, že pokud Ing. O. Č. zapůjčené finanční prostředky v dohodnutém termínu vrátí, účinky kupní smlouvy nenastanou a v případě, že k navrácení finančních prostředků nedojde, bude v platnosti kupní smlouva. Z uvedeného pak žalovaný dovozoval, že došlo-li k platnému vzniku zástavního práva a uspokojení ze zástavy realizací kupní smlouvy, nabyl vlastnické právo k předmětnému vozidlu P. D. a na základě následně uzavřené kupní smlouvy uzavřené mezi ním a žalovaným dne 17. května 2000 nabyl vlastnické právo k vozidlu žalovaný.
Podle §151a odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000, zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle §151b odst. 1, 3, 4 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000, zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona. Ke vzniku zástavního práva na základě smlouvy je u movitých věcí třeba odevzdání věci zástavnímu věřiteli, nebo vyznačení vzniku zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí. Namísto odevzdání věci se mohou zástavce a zástavní věřitel dohodnout na odevzdání věci jiné osobě, aby ji pro ně uschovala. Ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Věc se musí označit tak, aby její zastavení bylo každému zjevné.
Dovolací námitka nesprávného právního posouzení účinnosti zástavní smlouvy (bez jakékoliv bližší konkretizace) se míjí se zjištěním odvolacího soudu, vycházejícím ze závěrů soudu prvního stupně, že uzavření písemné zástavní smlouvy nebylo prokázáno. Tímto zjištěním je dovolací soud vázán, neboť daný závěr odvolacího soudu dovoláním napaden nebyl.
Nicméně odvolací soud správně poukázal i na skutečnost, že ani případný vznik zástavního práva by v konečném důsledku neměl za následek nabytí vlastnického práva Petrem Dvořákem s možností jeho následného převodu žalovanému, a to s poukazem na §151f odst. 1, 3 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000, podle kterého není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může zástavní věřitel u soudu navrhnout prodej zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena. Zástavní věřitel je oprávněn za podmínek upravených zákonem o veřejných dražbách při výkonu svého zástavního práva ve veřejné dražbě zpeněžit zastavenou nemovitost nebo jinou zástavu, jestliže na tento zamýšlený výkon zástavního práva písemně upozorní zástavce a dlužníka; od doručení tohoto písemného upozornění nesmí zástavce s předmětem zástavy nakládat.
K realizaci případného zástavního práva způsobem předvídaným občanským zákoníkem v dané věci nedošlo (a taková okolnost nebyla ani v řízení tvrzena). Navíc žalovaným naznačované smluvní ujednání mezi Ing. O. Č. a P. D., že v případě nevrácení půjčky nastoupí účinky kupní smlouvy, představuje nepřípustný způsob realizace zástavního práva, neboť takové ujednání má povahu tzv. propadné zástavy a je podle ustálené judikatury soudu neplatné pro rozpor se zákonem; P. D. se tak nemohl z tohoto důvodu stát vlastníkem předmětného vozidla, i kdyby v řízení byla prokázána verze prezentovaná žalovaným (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 12, pod pořadovým č. 131 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 1273/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2002, svazek 12, pod pořadovým č. C 892). Ani v poměrech tvrzeného vzniku zástavního práva nelze dovodit existenci nabývacího titulu vlastnického práva žalovaného.
Dovolatel dále nesouhlasil s právním závěrem odvolacího soudu, že výkon práv žalobkyně v předmětné věci není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ, podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ve vztahu k přezkumu závěru, že výkon práv účastníka řízení je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ, dovolací soud vychází z názoru, že oprávnění učinit otázku aplikace §3 odst. 1 ObčZ o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu je dáno dovolacímu soudu pouze v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5309 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2009, sp. zn. 22 Cdo 2245/2006, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Dobré mravy „jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čas, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům“ (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26. února 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 1998, sešit 10, pod pořadovým č. 14).
Otázku výkonu rozporu práva s dobrými mravy při uplatnění vlastnické žaloby pak Nejvyšší soud učinil předmětem posouzení v rozsudku ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111) se závěrem, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného.
Ve vztahu k charakteru ustanovení §3 odst. 1 ObčZ pak obecně platí, že uvedené zákonné ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2084).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně a s ohledem na konkrétní okolnosti případu vyložil, proč výkon práv žalobkyně nepovažuje za rozporný s dobrými mravy (a potud dovolací soud na rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje), když přezkum skutkových závěrů odvolacího soudu, z nichž závěr o absenci rozporu výkonu práv žalobkyně s dobrými mravy vyplývá, nepřipadá s ohledem na namítané nesprávné právní posouzení věci do úvahy. Závěry odvolacího soudu v daném ohledu jsou dostatečně přesvědčivé, srozumitelné a opírající se o konkrétní skutková zjištění, přičemž nelze učinit závěr, že by jeho závěry reflektující výše provedený výklad institutu dobrých mravů byly zjevně nepřiměřené. Posouzení otázky výkonu práv žalobkyně v souladu s dobrými mravy tak v daném případě nesprávnosti právního posouzení věci nezakládá.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu dovolacích námitek správný, a dovolání bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni, která je zastoupena advokátem, vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení v dovolacím řízení, která činí při krácení odměny na jednu polovinu za poskytnutý jeden úkon právní služby podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném ke dni zahájení dovolacího řízení dne 21. dubna 2006, částku 2 250,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 276/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření k dovolání žalovaného (§11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkové náklady žalobkyně v dovolacím řízení tak činí 2 550,- Kč; dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r. předsedkyně senátu