ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2602.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2602/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. K., b) A. J., c) L. Š., d) J. Š., e) M. G., a f) Ing. A. S., zastoupených advokátkou, proti žalované J., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 736/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 44 Co 170/2008-444, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 44 Co 170/2008-444, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 3 C 736/2003-420, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2008, č. j. 3 C 736/2003-435, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali (původně proti žalované T., a. s. se sídlem v R.) určení, že jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedené pozemkové parcely, kterou nabyli v roce 1995 děděním. Parcelu však užívala žalovaná (resp. její předchůdkyně), která se pokládala za její vlastnici; své vlastnictví odvozovala od toho, že sporný pozemek nabyl v roce 1955 její právní předchůdce výměrem bývalého K. n. v. v B.
Okresní soud ve Vyškově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. října 1998, č. j. 3 C 1058/96-39, určil, „že vlastníkem parcely ve zjednodušené evidenci – původ grafický příděl parc. č. 3028 zapsané na listu vlastnictví 156 pro katastrální území Č. jsou navrhovatelé 1/ - 6/, každý k ideální 1/6“, a zamítl „návrh odpůrce, aby bylo určeno, že vlastníkem parc. č. 3028 v katastrálním území Č. je obchodní společnost T., a. s. R.“; dále rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že žalobci nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku po svých právních předchůdcích děděním. Parcela vznikla v rámci scelovacího řízení podle zákona č. 47/1948 Sb., o některých technicko-hospodářských úpravách pozemků (dále jen „scelovací zákon“), a v tomto řízení ji také právní předchůdce žalobců nabyl do vlastnictví. Právní předchůdce žalované, S. U.P. z., n. p. R., pozemek nikdy nezískal. Pokud mu K. n. v. v B. přidělil rozhodnutím 28. 3. 1955 do vlastnictví pozemky k výstavbě závodu a mezi nimi i sporný pozemek, nemohl vlastnictví k němu nabýt, pokud je původní vlastník nepozbyl. Nedůvodnou shledal i námitku žalované, že došlo k vydržení vlastnického práva k němu; žalovaná neprokázala dobrou víru svých právních předchůdců jako jeden ze zákonných předpokladů vydržení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. listopadu 2001,
č. j. 44 Co 223/99-123, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že se „určuje, že žalobci A až F jsou spoluvlastníky a to každý k ideální jedné šestině následujících pozemků: st. p. 185/2 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 264 m2, st. p. č. 188/8 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 7728 m2, st. p. č. 225/1 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 301 m2, st. p. č. 226/1 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 288 m2, parcela č. 113/2 – ostatní plocha o výměře 7 m2, p. č. 113/15 – ostatní plocha o výměře 4234 m2, p. č. 113/29 – ostatní plocha o výměře 9231 m2, vše zapsáno na LV č. 388 u Katastrálního úřadu ve V. pro k. ú. Č., obec R., okres V.“. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že se zamítá vzájemná žaloba, aby bylo určeno, že vlastníkem týchž pozemků je žalovaný“ a rozhodl
o nákladech řízení. Ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně
a dále uvedl, že sporná nemovitost, dnes ve specifikaci jak ji uvádí ve výroku svého rozsudku, byla v evidenci nemovitostí vedena dvojmo, jednou jako nemovitosti ve vlastnictví žalobců, jednou ve vlastnictví žalované, resp. jejich právních předchůdců. Na tom nic nemění skutečnost, že jde jen o část majetku, kterým žalovaná disponovala. Ze žádného důkazu neplyne, že by žalobci, resp. jejich právní předchůdci, vlastnictví svého pozemku pozbyli. Rozhodnutí o dědictví má sice pouze deklaratorní povahu, prokazuje však nástupnictví žalobců po jejich právních předchůdcích; slouží jako podklad pro aktivní legitimaci žalobců ve sporu. Za nesprávné označil argumenty žalované, že věc měla být posouzena podle restitučních předpisů. Ztotožnil se i s názorem soudu prvního stupně ohledně otázky vydržení vlastnického práva; uvedl, že vedení právního předchůdce žalovaného si muselo být vědomo, že národní podnik není vlastníkem pozemků, které měl jen ve správě.
Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 16. června 2003, č. j. 22 Cdo 1390/2002-164, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 4. srpna 2005, č. j. 3 C 736/2003-241, žalobě vyhověl a určil, že žalobci jsou spoluvlastníky níže specifikovaných pozemků; současně zamítl vzájemnou žalobu podanou žalovanou. Odvolací soud usnesením ze dne 23. února 2006, č. j. 44 Co 339/2005-261, tento rozsudek zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení s pokynem vycházet z právního závěru odvolacího soudu týkajícího se aplikace zákona č. 217/1997 Sb., kterým se doplňuje a mění zákon ČNR č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách (zák. č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech) a jeho dopadu na dosavadní skutková zjištění, zejména k obraně žalované tvrdící že sporné pozemky nejsou totožné s původním vlastnictvím právních předchůdců žalobců podle pozemkových knih. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 3 C 736/2003-420, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2008, č. j. 3 C 736/2003-435, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobci a) až f) jsou spoluvlastníky a to každý k ideální jedné šestině následujících pozemků: st. 185/2 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 264 m2, st. 188/8 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 7728 m2, st. 225/1 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 301 m2, st. 226/1 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 288 m2, parc. č. 113/2 – ostatní plocha o výměře 7 m2, parc. č. 113/15 – ostatní plocha o výměře 4234 m2 a parc. č. 113/29 – ostatní plocha o výměře 9231 m2, vše zapsáno na LV č. 156 pro katastrální území Č., obec R., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště V.“, výrokem pod bodem II. zamítl „žalobu žalované na určení, že žalovaná je vlastníkem“ pozemků specifikovaných pod bodem I. a výrokem pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že příslušný katastr nemovitostí vedl k 8. 9. 1997 jako jediné vlastníky sporných pozemků žalobce; šlo o pozemky, které byly návrhem scelovacího plánu určeny jako náhradní pozemky za pozemky v knihovní vložce 46 a 149. Jak uvedl, „žalobě proto podle §9b odst. 2 zák. č. 284/1991 Sb. ve znění zák. č. 217/1997 Sb. vyhověl a vzájemnou žalobu žalované zamítl“; za situace, „kdy vlastnictví pozemků bylo založeno ex lege zákonem č. 217/1997 Sb., který nabyl účinnosti v průběhu řízení 8. 9. 1997, stala se problematika zkoumání podmínek vydržení vlastnického práva žalovanou bezpředmětnou“.
Odvolací soud k odvolání žalované rozsudkem ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 44 Co 170/2008-444, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I., II.
a IV., pod bodem III. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. S právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Skutkový stav věci zrekapituloval tak, že předmětné pozemky byly identifikovány z původního projekčního (grafického) přídělu PO 8/72, později p. č. 3028 – role v tamním katastru, kde probíhalo scelovací řízení ukončené vypracováním návrhu scelovacího plánu, které však do nástupu padesátých let minulého stolení, ale ani později, nebylo dokončeno. Před 8. 9. 1997 se ustálil stav katastrálních zápisů tak, že se rovnodílnými spoluvlastníky pozemků stali žalobci děděním po A. H., což jim bylo „soudy ve věcech dědických potvrzeno v roce 1995“. K témuž dni byla žalovaná katastrem nemovitostí zapsána jako vlastnice staveb na těchto pozemcích „nejspíše skutečně vzešlých z přičinění jejího právního předchůdce v přesně nezjištěné době padesátých let, kdy tyto pozemky v poválečném období tehdejší čsl. stát převzal patrně jako konfiskát a přenechal mu je k hospodaření s nimi (k zastavění); odtud a pro další byl stát veden dobovou evidencí nemovitostí jako jejich vlastník“. Po privatizaci z devadesátých let byla žalovaná zapsána jako jejich vlastnice v katastru nemovitostí až v roce 2000 s odkazem na tento důvod nabytí a byl pro ni založen tzv. „duplicitní list vlastnictví“. Dále odvolací soud odkázal na §9b odst. 2 zákona č. 284/1991 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 217/1997 Sb., s tím, že „v katastrálním území, ve kterém nebylo dokončeno scelování a katastr nemovitostí vede vlastnictví k pozemkům v souladu s návrhem scelovacího plánu, platí, že vzniklo vlastnictví k pozemkům podle tohoto návrhu“; uvedl, že účel tohoto zákona byl v soudní praxi aprobován jako řešení četných chaotických právních vztahů vzniklých v důsledku nedokončeného scelovacího řízení. S připomenutím rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/97 konstatoval, „že řešení skýtají právní mechanismy, hledící na právní stav podle katastrálních zápisů i stav faktický v různé kombinaci zastoupení (§9b až 9c cit. zákona) i za cenu, že dojde k zásahu do vlastnického práva jiného subjektu k téže věci“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání; jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že tento soud se v odůvodnění svého potvrzujícího rozhodnutí vůbec nezabýval otázkou, „zda lze bez dalšího aplikovat §9b odst. 2 z. č. 284/1991 Sb., ve znění zákona č. 217/1997 Sb., účinného od 8. 9. 1997, když před nabytím účinnosti předmětného ustanovení zákona došlo na základě ustanovení občanského zákoníku, tj. jiného zákona, tj. předpisu stejné právní síly, k vydržení vlastnického práva, resp. když před účinností předmětného ustanovení zákona došlo k přechodu vlastnického práva na základě rozhodnutí státního orgánu, tj. opět v souladu s platnou zákonnou úpravou“, přičemž soud prvního stupně dokonce uvedl, „že je bezpředmětná problematika zkoumání podmínek vydržení vlastnického práva žalovanou za stavu, kdy vlastnictví pozemků bylo založeno ex lege zákonem č. 217/1997 Sb.“ Podle názoru dovolatelky spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže tento soud „bez dalšího potvrdil nabytí vlastnického práva žalobců ex lege při pouhé aplikaci §9b odst. 2 zákona č. 217/1997 Sb. účinného od 8. 9. 1997, aniž by se zabýval žalovanou tvrzenými a prokázanými, rovněž zákonnými, důvody nabytí vlastnického práva ke sporným pozemkům, právními předchůdci žalované, a to v souladu se zákonnou úpravou ještě před platností a účinností zákona č. 217/1997 Sb., tj. před datem 8. 9. 1997“. S právním názorem odvolacího soudu nelze podle dovolatelky souhlasit proto, že: a) vznik vlastnického práva ke sporným pozemkům nelze odvozovat od stavu katastrálních zápisů k datu účinnosti zákona č. 217/1997 Sb., neboť takový zápis vlastnické právo žalobců nekonstituoval; měl toliko deklaratorní povahu, b) vlastnické právo jednou nabyté v důsledku vydržení nebo přechodu v důsledku jiné právní skutečnosti – v daném případě na základě rozhodnutí státního orgánu – není možno vyvlastnit nebo nuceně omezit jinak než v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a c) se z „nálezu ÚS č. 152/1998 Sb. podává, že důsledkem konstrukce vlastnického práva ex lege, jak ji má na mysli §9b odst. 2 zákona č. 284/1991 Sb. ve znění zákona č. 217/1997 Sb. je zejména potvrzení již existujícího vlastnického práva“, které dosavadní uživatel nabyl vydržením a kdy nelze hovořit o zásahu do vlastnického práva původního vlastníka, které již zaniklo v důsledku vydržení. K tomu dovolatelka uzavírá, že „konstrukce vlastnického práva ex lege, jak ji má na mysli §9b z. č. 284/1991 Sb. ve znění zákona č. 217/1997 Sb., by s ohledem na výše uvedené v daném případě znamenalo odejmutí legitimně nabytého vlastnického práva žalované v rozporu s čl. 11 odst. Listiny základních práv a svobod“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu potažmo i soudu prvního stupně. Poukazují na okolnosti komplexní pozemkové úpravy v roce 2004 a na její důsledky. Odmítají názor, že žalovaná vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržela. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné. Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, výklad §9b odst. 2 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů; touto problematikou se dovolací soud dosud nezabýval.
Dovolací soud je vázán obsahem podaného dovolání, které nemůže být připuštěno pro řešení jiných právních otázek než těch, které dovolatelka vytýčila. Přezkoumal tedy rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu podaného dovolání; jinými právními problémy než vytýčenými v dovolání se zabývat nemohl.
Zákon č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, zejména ve znění novely provedené zákonem č. 217/1997 Sb., za jehož platnosti mělo vlastnické právo žalobců vzniknout, stanovil: „Předmětem pozemkových úprav jsou všechny pozemky v určitém území bez ohledu na dosavadní způsob využívání a existující vlastnické a užívací vztahy k nim, pokud nejsou podle odstavce 2 z pozemkových úprav vyloučeny (§3 odst. 1). Z pozemkových úprav jsou vyloučeny pozemky určené pro obranu státu, pro těžbu vyhrazených nerostů, hřbitovy, pozemky zastavěné a určené k zastavění, pozemky chráněné podle zvláštních předpisů (§3 odst. 2).
V katastrálním území, ve kterém nebylo dokončeno scelování a katastr nemovitostí vede vlastnictví k pozemkům v souladu s návrhem scelovacího plánu, platí, že vzniklo vlastnictví k pozemkům podle tohoto návrhu (§9b odst. 2 zákona
č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění novely provedené zákonem č. 217/1997 Sb.). Obdobná úprava je obsažena i v platném zákoně č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
V nálezu pléna Ústavního soudu publikovaném pod č. 152/1998 Sb., kterým bylo rozhodnuto o návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení §9b až 9h zákona České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění zákona č. 217/1997 Sb., se mimo jiné uvádí: „Dochází-li proto ke konstrukci vlastnického práva ex lege [§9b odst. 2, §9d odst. 1 písm. a)] nebo ke vzniku vlastnického práva v důsledku rozhodnutí správního orgánu (§9e), lze uvažovat o dvou důsledcích: – Buď se tím potvrzuje již existující vlastnické právo, které dosavadní uživatel nabyl vydržením (v souladu
s podmínkami vydržení, které občanský zákoník různě upravoval v jednotlivých historických obdobích), pak nelze vůbec hovořit o zásahu do vlastnického práva původního vlastníka, které již zaniklo v důsledku vydržení. Naplnění podmínek vydržení lze předpokládat ve velkém množství případů. Ústavní soud z vyjádření Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v B. zjistil, že nedokončené scelení se
v J. k. (jenž lze označit za těžiště problémů s nedokončeným scelením) dotýká 179 540 vlastníků pozemků, přičemž u 173 076 je v katastru nemovitostí veden stav po scelení a u 151 372 (tj. cca 88 %) byl již tento stav tzv. překryt změnami provedenými na základě rozhodnutí o dědictví, registrace smluv či vkladem vlastnického práva. U těchto vlastníků chrání novelizace jejich právní jistotu navíc podloženou zákonnou domněnkou dobré víry (§11 a §16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). – Nebo dochází k zásahu do vlastnického práva jeho odnětím v návaznosti na konstruování vlastnického práva jiného subjektu k téže věci. Předchozí zjištění dokládají, že za vzniklého stavu bylo nezbytné přikročit ke komplexnímu řešení důsledků nedokončeného scelovacího řízení, a to obecně závazným pravidlem chování obsaženým v právním předpise. Tento způsob obecného řešení vylučuje vznik souběžně probíhajících soudních sporů v jednotlivých případech. Z tohoto hlediska je volba způsobu řešení, tj. regulace právním předpisem, adekvátní veřejnému zájmu. Je nepochybně ve veřejném zájmu, aby byla odstraněna nepřehlednost ve vlastnických
a užívacích vztazích, napravení dlouhodobě neřešeného chaotického právního stavu
v 439 katastrálních územích. Soudní řešení individuálních případů by znemožnilo, příp. značně oddálilo provedení pozemkových úprav.
Ústavní soud konstatuje, „že pozemkové úpravy ve své většině nepředstavují vyvlastnění vlastnického práva v pravém slova smyslu, protože v podstatě jsou hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv dotčených vlastníků. Nicméně pro tu skupinu vlastníků, která s prováděnými pozemkovými úpravami nesouhlasí, jsou ústavní pravidla platná pro vyvlastnění (nucené omezení vlastnického práva) krajním kritériem ochrany jejich vlastnictví“.
Z tohoto nálezu se jasně podává, že Ústavní soud toto řešení akceptuje jako ústavně konformní. Ostatně platí zásada „vigilantibus iura scripta sunt“ a pokud by žalovaná společnost dbala o včasný zápis svého práva do katastru nemovitostí, nemohl by ji uvedený důsledek postihnout.
Dovolatelka namítá, že jde o nepřípustné odnětí vlastnického práva bez náhrady; případná náhrada za nucené odnětí vlastnického práva však nebyla předmětem tohoto řízení, a proto se k této námitce nelze vyjádřit.
Neobstojí ani tvrzení, že žalobci nebyli ke dni účinnosti zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci na základě návrhu scelovacího plánu, ale podle jiných skutečností. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že pro naplnění podmínek §9b tohoto zákona je podstatné, že ke dni účinnosti tohoto zákona je tu návrh scelovacího plánu a že ten, kdo měl podle tohoto plánu nabýt vlastnictví, je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán. To by neplatilo jen v případě, že by zápis byl uskutečněn na základě skutečnosti, která nemá s návrhem scelovacího plánu žádnou souvislost; to však dovolatelka netvrdí.
Rozhodnutí soudů obou stupňů však trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), neboť v okolnostech rozhodných pro právní posouzení věci jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění. Z odůvodnění rozsudků se totiž podává, že přinejmenším část pozemků,
o které jde, byla ke dni účinnosti zákona č. 217/1997 Sb., zastavěna, není však zřejmé, které pozemky jsou nezastavěné a tudíž se na ně vztahuje možnost provedení pozemkových úprav a tedy i právní názor uvedený shora (srov. §3 odst. 2 zákona
č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§243b odst. 2, 3 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu