ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2841.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2841/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D. P., proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 221/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2006, č. j. 55 Co 326/2005-163, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2006, č. j. 55 Co 326/2005-163, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Z důvodu duplicitního zápisu v katastru nemovitostí se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí níže specifikovaného pozemku s tím, že „jí svědčí nepřetržitá řada nabývacích titulů“. Kromě toho namítla, že vlastnické právo vydržela, když ona i její právní předchůdci byli od roku 1964 v dobré víře, že jim uvedený pozemek patří. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že vlastnictví k pozemku nabyl děděním v roce 1963 a že k vydržení vlastnického práva žalobkyní nebyly splněny zákonné předpoklady.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. června 2005, č. j. 38 C 221/2001-135, zamítl žalobu na určení, že „žalobkyně je vlastníkem nemovitosti – zahrady č. parc. 557, o výměře 147 m2, zapsané na listu vlastnictví č. 957 pro katastrální území V., v hl. m. P., u katastrálního úřadu P.-m.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že pozemek parc. č. 557, o výměře 118 m2, který je částí původního pozemku parc. č. 187/11 PK, sousedí s pozemky parc. č. 556, o výměře 65 m2 a č. 558, o výměře 391 m2, dříve označenými jako parc. č. 187/10 PK. Podle geometrického plánu Ing. H. z 5. 10. 1998, č. 574-70/1998, vyhotoveného pro doplnění katastru o pozemky zjednodušené evidence a výpisů z katastru nemovitostí z roku 2002 (LV č. 7 a č. 957 pro obec P. a k. ú. V.) je součet předchozích a současných výměr pozemků parc. č. 557 a 558 stejný, avšak parc. č. 558 nově získala 29 m2 na úkor parc. č. 557. Dále soud prvního stupně zjistil, že manželé J. a L. Z. se na základě kupní smlouvy z 20. 4. 1956 stali vlastníky parc. č. 187/10 PK, kterou kupní smlouvou z 1. 8. 1964 prodali manželům JUDr. K. a L. P. Ta uzavřela 11. 6. 1992 s PhDr. J. P. kupní smlouvu, jejímž předmětem byla mimo jiné i parc. č. 557, kterou PhDr. J. P. smlouvou z 8. 12. 1997 daroval D. P. a ten smlouvou z 22. 4. 1998 žalobkyni. Podle knihovní vložky č. 28 pozemkové knihy pro katastrální obec V., v níž byl veden pozemek parc. č. 187/11 PK, bylo k tomuto pozemku na základě usnesení státního notářství z 26. 7. 1958, č. j. ř-2D113/56, a z 21. 9. 1956, č. j. ř-1D120/55, vloženo vlastnické právo J. K. Z usnesení Státního notářství P.-z. z 27. 3. 1963, č. j. D 643/62-23, je patrné, že dědictví po J. K., zemřelém, nabyl ze závěti žalovaný, který byl oprávněn „na nemovitosti vlastnicky dosud připsané zůstaviteli vložiti své vlastnické právo“. V listu vlastnictví č. 638 pro k. ú. V., vedeném nejprve pro J. K. a následně pro žalovaného, je poznámka, že pozemky jsou v užívání socialistické organizace. Dopisem znalce Ing. P. H.o z 22. 9. 1998 bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně D. P. byl jako vlastník parc. č. 187/11 PK v rámci prováděného vytyčování pozemků vyzván k tomu, aby se seznámil s jejich hranicemi. Žalobkyně byla o duplicitním zápisu vlastnictví k předmětnému pozemku vyrozuměna Katastrálním úřadem P.-m. v červenci 2001. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně vlastnické právo ke sporného pozemku nenabyla. Manželé Z., od nichž žalobkyně své vlastnické právo odvozuje, nikdy pozemek nyní označený jako parc. č. 557 nevlastnili, a proto jej nemohli dále převést, přičemž žalobkyně žádný další nabývací titul manželů P. nepředložila. Nebyly splněny ani podmínky nabytí vlastnického práva vydržením. Podle občanského zákoníku, ve znění novely č. 131/1982 Sb., nebylo možné vydržet vlastnické právo k pozemku, který byl v socialistickém vlastnictví nebo k němuž měla socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů, přičemž pro právní posouzení věci je rozhodující zápis provedený v evidenci nemovitostí, a nikoliv faktický stav, kdo pozemek skutečně užívá. Novela občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., účinná od 1. 1. 1992, sice toto omezení odstranila, avšak vzhledem k tomu, že žalobkyně byla 23. 11. 2001 vyrozuměna o duplicitním zápisu, neuplynula potřebná desetiletá vydržecí doba. Přehlédnout nelze ani okolnost, že D. P. se již v roce 1998 mohl seznámit se skutečnými hranicemi pozemků.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. května 2006, č. j. 55 Co 326/2005-163, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl (žalobkyně upřesnila, že netrvá na uvedení výměry pozemku), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování usnesením Státního notářství pro P. 10 z 23. 3. 1987, č. j. 10 D 2795/86-27, podle něhož veškeré dědictví po JUDr. K. P., zemřelém, zejména chatu ev. č. 196 s ploty, studnou, zděnou a dřevěnou kolnou a pozemky parc. č. 556 zastavěná plocha o výměře 65 m2, parc. č. 557 zahrada o výměře 147 m2 a parc. č. 558 o výměře 362 m2, nabyla pozůstalá manželka L. P. Podle znaleckého posudku M. Ř. z 5. 11. 1985, který se týkal ceny těchto nemovitostí, pozemky leží na okraji zastavěné části obce a jsou užívány k rekreačním účelům. Ze znaleckého posudku Ing. J. K. z 8. 11. 1991 vyplývá, že podle místopisu byla na parc. č. 556 postupně postavena rekreační chata s oplocením, studnou, vedlejšími stavbami a stavebními úpravami, přičemž k chatě se přimyká zahrada s porosty (parcely č. 557 a 558). Oplocení pozemků je z roku 1965. Nachází se zde také kůlna na dříví a palivo z roku 1965, přistavená k obytnému přístavku, a sklad nářadí z roku 1981, který je umístěn v protějším rohu s prosklenou čelní stěnou. Pojistnou smlouvou z 5. 1. 1982 uzavřenou mezi JUDr. K. P. a Č. s. p. bylo sjednáno pojištění rekreační stavby a dvou drobných staveb. Svědek PhDr. J. P. slyšený odvolacím soudem vypověděl, že v době, kdy nemovitosti kupoval, si v katastru nemovitostí prověřil, že se skutečně jedná o tři parcely ve vlastnictví L. P., od níž se nedozvěděl nic, co by mohlo zpochybnit její vlastnické právo. Pozemky byly v jejím užívání již mnoho let předtím, kolaudace na tomto pozemku proběhla v roce 1980. Byla zde postavena drobná kůlna zkolaudovaná v sedmdesátých letech, vzrostlé stromy, zasazené před dvaceti či dvaceti pěti lety, a oplocení z roku 1967 až 1970, které se nacházelo ve starých hranicích. Účastníci se o duplicitním zápisu vlastnictví k předmětnému pozemku dozvěděli z jim adresovaného přípisu Katastrálního úřadu P.-m. z 16. 7. 2001. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnictví k předmětnému pozemku převodem od nevlastníka, avšak nesouhlasil s posouzením otázky vydržení. Konstatoval, že před novelou občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., účinnou od 1. 1. 1992, sice nebylo možné vydržet vlastnické právo k pozemku, který měla v užívání socialistická organizace, nicméně jeho oprávněná držba vyloučena nebyla, a že podle rozsudku Nejvyššího soudu z 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 50/2000, se po zmíněné novele do vydržecí doby započítá i oprávněná držba před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví. Odvolací soud uzavřel, že právní předchůdci žalobkyně nejpozději od smrti JUDr. K. P. užívali předmětný pozemek, který je hraničním pozemkem tvořícím úzký pás přiléhající k parc. č. 558, v dobré víře, že jim patří. O tom svědčí nejen způsob jeho užívání, parc. č. 557 a 558 byly společně oploceny a využívány k rekreačním účelům, ale i domnělé právní tituly, rozhodnutí o dědictví po JUDr. K. P. sp. zn. 10 D 2795/86 a kupní smlouva z 11. 6. 1992. Protože dobrá víra PhDr. J. P. nebyla až do prosince 1996 objektivně narušena, nabyl tento vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením podle §134 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 1992, když si do desetileté vydržecí doby mohl započíst i oprávněnou držbu L. P.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, přičemž podle jeho obsahu (§41 odst. 2 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že po novele občanského zákoníku č. 131/1982 Sb., účinné od 1. 4. 1983, mohl vlastnické právo založit pouze nabývací titul a že držitel si mohl zjistit práva k pozemku nahlédnutím do pozemkové evidence. K pozemku, který byl v užívání socialistické organizace nemohla vzniknout oprávněná držba. Uvádí, že samotná držba byla žalobkyní pouze tvrzena a nikoliv jednoznačně prokázána. Usnesení Státního notářství pro P. 10 z 23. 3. 1987, č. j. 10 D 2795/86-27, kterým L. P. zdědila po svém manželovi pozemky parc. č. 556, 557 a 558, nemohlo při běžné opatrnosti založit její dobrou víru, když podle kupní smlouvy z 1. 8. 1964 s manželem získali pouze pozemky parc. č. 556 a 558, přičemž celková plocha pozemků se za dobu něco přes dvacet let zvýšila o 118 m2. Na tom nemohou nic změnit ani znalecké posudky Ing. K. a M. Ř. PhDr. J. P. si jako realitní makléř musel být při koupi nemovitostí 11. 6. 1992 vědom, že současně nabývá pozemek, který není uveden v původním nabývacím titulu, čemu svědčí i skutečnost, že nemovitosti následně převedl na svého syna D. P. a ten na svoji matku (žalobkyni). Dobrá víra D. P. byla zpochybněna 22. 9. 1998, kdy byl Ing. H. vyzván k seznámení se s hranicemi pozemků. Žalobkyně pozbyla dobrou víru 16. 7. 2001, kdy byla vyrozuměna o duplicitním zápisu. Navrhuje, aby z uvedených důvodů dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítá, že z dokumentů, které v řízení předložila vyplývá, že předmětná parcela nikdy nebyla v užívání socialistické organizace a že byla nejméně od roku 1967 legálně užívána jejími právními předchůdci a řádně zapsána na jejich listech vlastnictví. Příčinu vzniku sporu spatřuje v postupu žalovaného, který po rozhodnutí o dědictví neobstaral příslušné změny v katastru nemovitostí. Její právní předchůdci se při užívání dotčených pozemků vždy řídili pokyny katastrálního úřadu a dalších kompetentních orgánů, což jim nemůže být k tíži. Rekapitulací důkazů dokládá, že došlo k vydržení předmětného pozemku. Proto navrhuje, aby dovolací soud „rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu potvrdil“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením podle §134 odst. 1 občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „ObčZ“) je, že oprávněný držitel má věc (vyjma věci uvedené v odst. 2) nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost, přičemž do této doby se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§134 odst. 3 ObčZ). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe, a oprávněným držitelem ten, kdo se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§129 odst. 1, §130 odst. 1 věta prvá ObčZ).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaného pod R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který ve svém rozhodnutí odkázal i odvolací soud, „do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví“ – to platí i pro věci a pozemky, ke kterým měla socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Z toho vyplývá, že sporný pozemek byl v době účinnosti novely občanského zákoníku č. 131/1982 Sb. způsobilým předmětem oprávněné držby, kterou by bylo možné započíst pro účely vydržení po 1. 1. 1992.
K námitce týkající se existence držby sporného pozemku dovolací soud uvádí, že sporný pozemek byl připlocen právními předchůdci žalobkyně k jimi zakoupenému pozemku a k tomu odkazuje na rozsudek ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 96/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 987, svazek 14, kde Nejvyšší soud uvedl, že „předpokladem vzniku držby k části cizího pozemku sousedící s pozemkem nabytým do vlastnictví je určité reálné vymezení této části podle přírodou či člověkem vytvořených trvalých útvarů, například jejím „připlocením“ k nabytému pozemku.“
Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1067, svazek 15.
Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. l ObčZ je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1304, svazek 18).
K držbě pozemku sousedícího s nabytým pozemkem se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku z 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000 (podle kterého „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku“).
Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, publikovaný v Souboru pod č. C 1816, svazek 25).
V daném případě bylo prokázáno, že část pozemku parc. č. 187/11 PK připlotili JUDr. K. a L. P. v roce 1965 k původně jedinému pozemku parc. č. 187/10 PK, který koupili s chatou (v katastru nemovitostí nezapsanou) v roce 1964, přičemž v kupní smlouvě byla uvedena výměra pozemku 456 m2. Odvolací soud dospěl k závěru, že v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, byli manželé P., nejpozději od roku 1986, kdy zemřel její manžel, L. P. sama. To dovodil ze skutečnosti, že připlocený pozemek je tvořen úzkým pruhem a že podle rozhodnutí o dědictví po zemřelém manželovi L. P. nabyla i sporný pozemek. I když odvolací soud učinil zjištění, jaká výměra byla u jednotlivých pozemků uvedena v dědickém rozhodnutí, když v mezidobí došlo k jejich přečíslování, poměr výměry původně nabytého pozemku a výměry obou skutečně držených pozemků nesrovnal a blíže nerozvedl, o jak úzkou část pozemku PK 187/11 se vzhledem k šíři pozemku PK 187/10 jednalo. Bez povšimnutí ponechal také skutečnost, zda manželé P. mohli i při minimální péči a znalosti plochu zakoupeného pozemku vzhledem k jeho tvaru v reálu odhadnout. Pokud by L. P. nebyla se zřetelem k uvedeným okolnostem v dobré víře, že s manželem zakoupili celý zaplocený pozemek, stěží by mohla její dobrou víru, že jí kromě zakoupeného pozemku a chaty sporný pozemek patří, založit skutečnost, že byl v dědictví po zemřelém manželovi projednán s novým označením.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro posouzení dobré víry manželů P., resp. L. P., že jim připlocená část pozemku PK 187/11, později přečíslovaná na parc. č. 557, patřila. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávním právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ je dán.
Z tohoto důvodu, když dovolací soud nezjistil, že v řízení došlo k vadám řízení, uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2009
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu