ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3457.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3457/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. M. , zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. P. , zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 133/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. září 2006, č. j. 8 Co 1836/2006-103, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 3. srpna 2005 domáhal určení, že je vlastníkem níže specifikované části pozemku. Tvrdil, že vlastnické právo nabyl vydržením, neboť jeho právní předchůdci od roku 1976 a žalobce od roku 1998 do května 2005 byli jejími oprávněnými držiteli.
Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) z 11. května 2006, č. j. 14 C 133/2005-85, jímž bylo určeno, že „žalobce je vlastníkem pozemkové parcely KN č. 63/8 o výměře 48 m2 v k. ú. Ř., která vznikla na základě geometrického plánu pro rozdělení pozemků č. 392-43 Ma/2005 ze dne 27. 6. 2005, oddělením z pozemkové parcely č. KN 63/7, která je ve vlastnictví žalovaného, když geometrický plán je přílohou tohoto rozsudku“, k odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. září 2006, č. j. 8 Co 1836/2006-103, změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 172 se st. parc. č. 268 a parc. č. 60/5 ostatní plocha v k. ú. Ř. Pozemky a dům vznikly tak, že geometrickým plánem z 4. 4. 1975 byla parc. č. 60 rozdělena na parcely č. 60/1 a 60/2 a Vodohospodářský rozvoj a výstavba inženýrský podnik P. podle stavebního povolení z téhož roku 1975 postavil na parc. č. 60/2 dvojdomek. Geometrickým plánem z 9. 10. 1980 byly z parc. č. 60/2, užívané Jihočeskými vodovody a kanalizacemi, odštěpným závodem Č. B., odděleny stavební parcely č. 268 a 269. Ke dni 14. 7. 1997 bylo podle kupní smlouvy uzavřené mezi Vodovody a kanalizacemi Jižní Čechy, akciovou společností, a žalobcem, vloženo vlastnické právo žalobce k domu č. p. 172 na st. parc. č. 268. Privatizací Jihočeských vodovodů a kanalizací, státního podniku, později státního podniku Statek N. H., provedenou rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR z 30. 3. 1998, byly pozemky st. parc. 268 a parc. č. 60/2 převedeny na Fond národního majetku ČR, a podle dohody uzavřené 1. 4. 1998 tímto fondem převedeny na Jihočeský vodárenský svaz Č. B. Z pozemku parc. č. 60/2 byl geometrickým plánem z 19. 3. 1998 oddělen pozemek parc. 60/5 o výměře 897m2, který Jihočeský vodárenský svaz následně prodal spolu s pozemkem parc. č. 268 žalobci kupní smlouvou ze 17. 7. 1998 (s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí k 15. 10. 1998). Žalobce a jeho právní předchůdci užívali od roku 1976 spolu s pozemkem parc. č. 60/2 (od roku 1998 spolu z něj odděleným pozemkem 60/5) i část sousedního pozemku parc. č. 63, který děděním v letech 1961 a 1965 nabyl V. Š. Z tohoto pozemku byl oddělen pozemek parc. č. 63/2, o výměře 2 188 m2, a z něj v roce 1993 oddělen pozemek parc. č. 63/4, o výměře 1 160 m2, který V. Š. prodal žalovanému kupní smlouvou z 24. 3. 1994. Geometrickým plánem z 27. 6. 2005 byla část tohoto pozemku užívaná žalobcem vymezena jako parcela č. 63/8 o výměře 48 m2. Právní předchůdci žalobce a žalobce až do roku 2005 užívali jako vlastní tuto část sousedního pozemku v hranici vymezené plotem, postaveným v roce 1976 na základě stavebního povolení z roku 1975, a část, nacházející se mimo plot ve směru k cestě, jako přístup ke svým pozemkům. Také v Záznamu podrobného měření změn – polního náčrtu z roku 1975 bylo uvedeno, že hranice pozemku parc. č. 60/2 jsou vytýčeny budoucím plotem, a vybudovaný plot byl chápán jako hranice pozemku i v rámci technicko-hospodářského mapování zavedeného k 1. 9. 1981. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce vlastnické právo ke sporné části pozemku žalovaného podle §134 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „ObčZ“), nevydržel. I když byl od 17. 7. 1998 v dobré víře, že mu sporná část pozemku patří, nebyl splněn předpoklad nepřetržité oprávněné držby po desetiletou vydržecí dobu (§130 odst. 1 ObčZ), a to ani v případě započtení oprávněné držby Jihočeského vodárenského svazu. S odkazem na novelu občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., účinnou od 1. 1. 1992, dovodil, že by bylo možné započítat i držbu právního předchůdce Jihočeského vodárenského svazu, jímž byl stát, ale jen pokud by šlo o držbu oprávněnou. Stát však nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporná část sousedního pozemku patří. Jestliže v roce 1975 povoloval na parc. č. 60/2 výstavbu dvojdomků spolu s oplocením, měl se řádně zabývat vlastnickou hranicí mezi pozemky a nelze akceptovat jeho rezignaci na její zjištění. Již z geometrického plánu z roku 1975, kterým byla parc. č. 60/2 oddělena od parc. č. 60, a z přiloženého polního náčrtu č. 28 je patrné, že hranice parc. č. 60/2 není totožná s linií stávajícího oplocení. Navíc jako subjekt vybavený odborným aparátem (národní podnik Geodésie) neprovedl přesná a dostupná zjištění ani při technicko-hospodářském mapování v k. ú. Ř. v roce 1981 a bez dalšího převzal hranici plotu za hranici parc. č. 60/2.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Jako důvod dovolání uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud rozhodl na základě nesprávného posouzení užívacích vztahů a vlastnických práv k předmětným nemovitostem, když nesprávně dovodil, že jejich držitelem a uživatelem byl stát, který nemohl být v dobré víře. Z kupní smlouvy z 24. 3. 1994 a z dalších listin založených jako důkazy ve spise vyplývá, že jeho právním předchůdcem v rozsahu nově vzniklé pozemkové parcely č. 63/8, o výměře 48m2, která vznikla oddělením od parcely č. 63/7, byl od roku 1965 V. Š., a nikoliv stát. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou řádně zastoupenou osobou a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodů a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
K předpokladům vzniku držby věci ve smyslu §129 odst. 1 a §130 odst. 1 ObčZ, který stanoví, že držitelem věci je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, a obdobně rovněž §132a občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb., před novelou č. 509/1991 Sb., podle kterého kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu jako vlastník věci, se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, publikovaném pod R 4/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedl, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní – držební vůle (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá i ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora)“. Odvolací soud dovodil, že právním předchůdcem žalobce v držbě pozemku označeného jako parc. č. 63/8, o výměře 48 m2, v k. ú. Ř. byl až do roku 1998 stát. Vycházel přitom z toho, že předmětný pozemek byl v roce 1976 připlocen k parc. č. 60/2 a že stát vykonával svoji držbu prostřednictvím státního podniku Jihočeské vodovody a kanalizace (později Statek N. H., s. p.), kterému svědčilo právo hospodaření s jeho majetkem, byl jeho detentorem. Je tedy nesporné, že stát předmětný pozemek fakticky ovládal a současně projevoval svoji vůli nakládat s ním jako s vlastním. Z kupní smlouvy z 24. 3. 1994 a dalších listin, na které žalobce ve svém dovolání odkazuje, vyplývá pouze to, že V. Š. byl původním vlastníkem sporného pozemku (tedy právním předchůdcem žalovaného), nikoliv jeho držitelem.
Rozsudek odvolacího soudu je z pohledu žalobcem uplatněného dovolacího důvodu správný a vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolání bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ).
Žalovanému by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2009
JUDr. Marie R e z k o v á
předsedkyně senátu