ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3542.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3542/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalované H. B., o 87.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 282/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. února 2006, č. j. 30 Co 675/2005-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce uvedl, že původně se žalovanou vlastnili dům s pozemky, a to tak, že ideální čtvrtina byla v jeho výlučném vlastnictví a tři ideální čtvrtiny náležely do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Tyto nemovitosti v 1986 vyměnili za jiný dům s pozemky, v roce 1998 se rozvedli a dům s pozemky prodali v roce 2004 za kupní cenu 700.000,- Kč, kterou převzala žalovaná. Žalobce je přesvědčen, že výměnou nabyl spoluvlastnický podíl k nemovitostem v rozsahu ideální čtvrtiny do svého výlučného vlastnictví a ideální tři čtvrtiny nabyli účastníci do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Proto z kupní ceny 700.000,- Kč příslušelo žalobci 25 % za jeho výlučný podíl a polovina ze společných 75 %, tj. 37,5 %, celkem 62,5 %, tedy 437.500,- Kč. Žalovaná mu však zaplatila jen 350.000,- Kč, a proto se domáhal, aby jí bylo uloženo zaplatit mu ještě částku 87.500,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 1. března 2005, č. j. 13 C 282/2004-35, žalobu zamítl a k odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem z 1. února 2006, č. j. 30 Co 675/2006-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci za trvání manželství koupili spoluvlastnické podíly k domu č. p. 2160 s pozemky v k. ú. V., a to v roce 1980 ideální polovinu od otce žalobce a v roce 1986 ideální jednu čtvrtinu od bratra žalobce. Žalobci již před uzavřením manželství v roce 1972 daroval jeho otec ideální čtvrtinu těchto nemovitostí. Za stavu, kdy do výlučného vlastnictví žalobce náležela ideální čtvrtina nemovitostí a do bezpodílovou spoluvlastnictví účastníků jako manželů tři čtvrtiny nemovitostí, uzavřeli účastníci 11. 7. 1986 výměnnou smlouvu, podle které vyměnili tyto nemovitosti za dům č. p. 181 s pozemky v k. ú. V. Ve smlouvě bylo uvedeno, že nemovitosti nabývají oba účastníci s tím, že v evidenci nemovitostí bude vyznačeno, že nemovitosti jsou v jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Soud prvního stupně dovodil, že smlouva je platným právním úkonem, podle kterého účastníci nabyli vyměněné nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Odvolací soud citoval §143 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“), podle kterého bezpodílové spoluvlastnictví manželů tvoří majetek nabytý za trvání manželství jedním nebo oběma manžely s výjimkou věcí mimo jiné získaných darem. Poukázal na to, že soudní praxe uznává zásadu subrogace, resp. transformace, podle které ve výlučném vlastnictví má každý z manželů i věc, kterou nově nabyl výměnou za původní věc v jeho výlučném vlastnictví, a to ať už přímo výměnou věci za věc nebo nepřímo prostřednictvím peněz – prodejem věci a nabytím nové věci za takto získané peníze. Pokud však nová věc byla částečně pořízena z prostředků ve výlučném vlastnictví manžela a částečně z prostředků společných, nabývají manželé do bezpodílového spoluvlastnictví celou věc, bez ohledu na rozsah prostředků použitých z bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V daném případě původní nemovitosti nebyly celé ve výlučném vlastnictví žalobce, k jejich výměně došlo za trvání manželství a účastníci se tak stali bezpodílovými spoluvlastníky nemovitostí získaných výměnou. Pokud by chtěli dohodnout jiný vlastnický režim těchto nemovitostí, byla by taková dohoda pro rozpor se zákonem – §143 ObčZ – neplatným právním úkonem podle §39 ObčZ. Rozvodem manželství účastníků zaniklo jejich bezpodílové spoluvlastnictví manželů, které nebylo vypořádáno jejich dohodou ani rozhodnutím soudu. Nemovitosti tak podle zákonné domněnky (§149 odst. 4 ObčZ) přešly do jejich podílového spoluvlastnictví, každého k ideální polovině. Jestliže následně účastníci nemovitosti prodali, každému z nich jako podílovému spoluvlastníkovi náležela polovina kupní ceny, odpovídající výši jeho podílu, tj. 350.000,- Kč, které žalobce od žalované převzal. Žalobce sice také tvrdil, že „se dohodli se žalovanou, že každý z nich dostane z prodeje, co zaslouží, tedy on o jednu čtvrtinu více.“ Žalovaná existenci takové dohody popřela a žalobce přes poučení podle §119a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), které mu soud prvního stupně poskytl, ke svému tvrzení žádné důkazy nenabídl. Pokud důkazy označil až v odvolání, nemohl k nim odvolací soud podle §205a odst. 1 OSŘ již přihlížet.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovozuje podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ s tím, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolacím soudem nebyla dosud řešena otázka, zda výměnou věci náležející zčásti do výlučného vlastnictví manžela a zčásti do společného jmění manželů (správně bezpodílového spoluvlastnictví manželů) je vlastnický režim k nově nabyté věci shodný, nebo zda nabývají manželé nově nabytou věc do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jak dovodil odvolací soud. Takový názor není správný, byť stejný uvádí také Občanský zákoník, Komentář, Díl I, Praha, Panorama 1987, str. 506. Jde však o dobový výklad, který neodpovídá politickým, společenským a ekonomickým změnám, ke kterým došlo od roku 1986, kdy účastníci uzavřeli výměnnou smlouvu. Podle žalobce z toho důvodu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů také v rozporu s dobrými mravy. Kromě toho se soudy měly rovněž zabývat otázkou, zda i pro případ „splynutí“ spoluvlastnického podílu žalobce k původním nemovitostem do nemovitostí nabytých do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nevznikl žalobci při pozdějším prodeji nemovitostí nárok na zaplacení částky odpovídající výši jeho původního podílu, byť to nebylo ve smlouvě o prodeji nemovitostí výslovně ujednáno. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou
a řádně zastoupenou, zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala v úvahu jen přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozsudek odvolacího soudu je ve shodě se stanoviskem bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 3. 2. 1972, Cpj 86/71, nazvaným K výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikovaném pod R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K výkladu §143 ObčZ Nejvyšší soud uvedl, že „věci získané výměnou za věc nebo z výtěžku věci, která byla v osobním vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále v osobním vlastnictví tohoto manžela. Nejde tu totiž o nabytí nového majetku ani o rozmnožení dosavadního majetku za trvání manželství, nýbrž o změnu, která nemá vliv na povahu těchto věcí jako předmětu osobního vlastnictví. Při nabytí věci pomocí prostředků, které byly vzaty jednak z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jednak z osobního majetku některého z manželů, stávají se věci takto nabyté předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů bez ohledu na rozsahu použitých prostředků z bezpodílového spoluvlastnictví.“ Dovolací soud nemá důvod, aby se od tohoto výkladu odchyloval. Odpovídá i znění §143 ObčZ. Výměnou věci, k níž manžel nabyl darem jen spoluvlastnický podíl, a zbývající spoluvlastnický podíl byl v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, šlo již o nabytí věci do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a to nezbytně k věci celé, neboť zákon jinou možnost nenabízel. Na těchto závěrech nic nemění ani rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněný pod R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uvedl, že „předmětem bezpodílového spoluvlastnictví se stala věc, která byla sice zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupní smlouvu uzavřeli oba manželé a projevili také vůli nabýt věc do bezpodílového spoluvlastnictví.“ Nejvyšší soud zdůraznil, že jde o případ odlišný od těch, kdy jeden z manželů kupuje pro sebe věc ze svých výlučných prostředků, tedy nabývá věc do svého výlučného vlastnictví. Kromě toho je třeba připomenout, že i v uvedené věci šlo o nabytí věci celé.
V citovaném stanovisku je dále uvedeno, že „právo každého z manželů požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co vynaložil ze svého na společný majetek, vyplývá přímo z ustanovení §150 věta druhá ObčZ. Jestliže byla nějaká věc získána za trvání manželství, náleží za podmínek uvedených v §143 ObčZ rovněž do bezpodílového spoluvlastnictví. Při jeho vypořádání je manžel, z jehož prostředků byl tento náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu byla uhrazeno ze společného majetku to, co takto vynaložil.“
Žalobce mohl po rozvodu manželství účastníků, kterým došlo v roce 1998
k zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků i k nemovitostem nabytým výměnou, vypořádat vnos, který na jejich získání vynaložil ze svého majetku, daný cenou jeho spoluvlastnického podílu v roce 1986, dohodou, uzavřenou se žalovanou ve tříleté lhůtě od zániku bezpodílového spoluvlastnictví, nebo v této lhůtě podat návrh na jeho vypořádání u soudu (§149 odst. 2 a 3 ObčZ). To neučinil, v roce 2001 tak nastoupilo vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků k těmto nemovitostem domněnkou (§149 odst. 4 ObčZ) a vnos již nemohl uplatnit.
K námitce žalobce, že rozsudky soudů obou stupňů jsou v rozporu s dobrými mravy, dovolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
C 1814. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „ukládá-li §3 odst. 1 ObčZ, aby práva
a povinnosti byly vykonávány v souladu s dobrými mravy, účastníkům občanskoprávních (tedy hmotněprávních) vztahů, pak musí platit, že z hlediska souladu či rozporu s těmito morálními pravidly nemohou být posuzována rozhodnutí soudu, tedy akty aplikace práva, jimiž o návrzích rozhodují soudy jako orgány k posuzování případného nesouladu výkonu práv a povinností s morálními pravidly nadané.“
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou, dovolání proti němu není podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, a proto je Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ OSŘ).
Žalované by náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly
(§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu