ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3870.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3870/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně N. Ú., zastoupené advokátem, proti žalovanému s. m. O., o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 300/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2006, č. j. 57 Co 336/2005-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. prosince 2004, č. j. 37 C 300/2003-61, zamítl žalobu, „aby žalovaný byl povinen odstranit vodovodní řad DN 100 z pozemků žalobkyně p. č. 117/1 – ostatní plocha, p. č. 111 – ostatní plocha a p. č. 110/4 – ostatní plocha, zapsaných na listu vlastnictví č. 709 pro obec O., katastrální území S. P. u Katastrálního úřadu pro M. k., atastrální pracoviště O.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. srpna 2006, č. j. 57 Co 336/2005-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se skutkovým zjištěním i právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. K námitce žalobkyně, že nebyl u soudu prvního stupně vyslechnut jí navržený svědek P. M., aby prokázal, že ani on ani jeho rodiče nebyli účastníky stavebního řízení, se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že výslech svědka by nevedl k objasnění skutečností rozhodných pro posouzení věci. Poukázal na to, že povinnost účastníka řízení je prokázat svá tvrzení. Ačkoliv soud prvního stupně žalobkyni řádně poučil ve smyslu §118a a §119a občanského soudního řádu („OSŘ“) o povinnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a navrhnout k nim důkazy, žalobkyně žádné důkazy schopné prokázat její tvrzení o neoprávněnosti stavby soudu prvního stupně nepředložila. Potom důkazy, které předložila až u odvolacího soudu, byly ve smyslu §205a odst. 1 OSŘ nepřípustné a odvolací soud k nim nemohl přihlédnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Vytýká mu procesní pochybení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud neprovedl důkaz listinami a to výpisem z pozemkové knihy část A, B, výpisem z farní kroniky obce P. z roku 1945 a 1958. Tyto důkazy měl odvolací soud provést, neboť v souladu s §205a odst. 1 písm. c) OSŘ jimi žalobkyně zpochybňovala věrohodnost důkazních prostředků navržených protistranou, jimiž se žalovaný snažil prokázat, že vodovodní řad je stavbou oprávněnou a vlastník pozemku k ní dal souhlas. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Nevymezil-li dovolatel
v dovolání právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci dovolatelka nevymezila právní otázku, která by napadené rozhodnutí měla činit po právní stránce rozhodnutím zásadním. Rozsudek odvolacího soudu není rovněž rozhodnutím po právní stránce zásadního významu pro dovolatelkou předkládanou otázku týkající se důkazů zpochybňujících věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu §205a odst. 1 písm. c) OSŘ. Jde totiž o otázku řešenou dovolacím soudem v rozsudku ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, publikovaném pod C 2051, Svazek 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že „věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení §205a odst. 1 písm. c) OSŘ.“
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu