ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4273.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 4273/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., proti žalované P., s. r. o., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 193/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. dubna 2007, č. j. 56 Co 650/2006-100, ve znění usnesení ze dne 3. září 2007, č. j. 56 Co 650/2006-112, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí níže specifikovaných nemovitostí. Uvedla, že v obchodním rejstříku Krajského soudu v Ostravě byl zapsán F. d. a m. (dále „FDM“) se sídlem v O., jako právnická osoba zřízená zákonem č. 113/1993 Sb., o FDM, jíž byl svěřen do správy majetek bývalého S. s. m. (dále „SSM“), který přešel do vlastnictví státu Ústavním zákonem č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku SSM lidu ČSFR. Zákonem č. 364/2000 Sb., o zrušení FDM, byl FDM předán 1. 12. 2000 do likvidace; likvidátorem byl jmenován Ing. P. Ž. FDM v likvidaci byl oprávněn nakládat s majetkem ve smyslu zákonů č. 364/2000 Sb., o zrušení FDM a č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Podle čl. I bod 6 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení FDM, ve znění zákona č. 376/2004 Sb., o změně zákona o FDM, přešla příslušnost hospodařit s majetkem státu ve správě bývalého FDM v likvidaci dnem 1. 1. 2005 na Ministerstvo financí, jež proto bylo legitimováno ve věci jménem České republiky jednat. FDM v likvidaci měl kromě jiného ve své správě i předmětné nemovitosti. Podle zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení FDM, ve znění zákona č. 428/2003 Sb., o změně zákona a zrušení FDM [čl. I bod 5 písm. f)], byl likvidátor povinen dosud nepřevedený majetek ve správě FDM v likvidaci nabídnout k bezúplatnému převodu v rámci tzv. III. kola výběrového řízení. Tuto povinnost splnil a nemovitosti vedené pod evidenčním číslem 3227 zahrnul do nabídky. Podle zprávy likvidátora Ing. P. Ž. se v rámci veřejné soutěže žádný zájemce o bezúplatný převod těchto nemovitostí nepřihlásil. Bez ohledu na to byl však likvidátor oprávněn s nemovitostmi nakládat až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny; ta rozhodla až 2. 11. 2004 usnesením č. 1324. Likvidátor, jemuž bylo uloženo, aby s majetkem v rámci likvidace nakládal v součinnosti s Ministerstvem financí, nevyčkal rozhodnutí Poslanecké sněmovny, vyhlásil veřejnou soutěž na prodej nemovitostí v obchodním věstníku a poté 17. 9. 2004 uzavřel kupní smlouvu, kterou nemovitosti prodal žalované. Smlouva byla vložena do katastru nemovitostí pod č. V 2731/2004-410 s právními účinky vkladu k 27. 9. 2004. Likvidátor tedy činil ohledně nemovitostí úkony směřující k jejich prodeji v době, kdy mu to zákon neumožňoval; kupní smlouva uzavřená 17. 9. 2004 je proto podle §39 občanského zákoníku („obč. zák.“) neplatná.
Okresní soud v Tachově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. září 2006, č. j. 6 C 193/2005-70, zamítl žalobu „na určení, že vlastníkem budovy č. p. 75 na stavební parcele č. 139 a stavební parcely č. 139 v katastrálním území B. u Z. Ch., zapsané na LV č. 206 u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště T., je Česká republika“ a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že předmětné nemovitosti vlastnila Česká republika a nacházely se ve správě FDM v likvidaci; likvidátor je nabídl k bezúplatnému převodu, o který však neprojevil nikdo z oprávněných zájem. Proto vyhlásil veřejnou soutěž na jejich prodej a kupní smlouvou je získala do vlastnictví žalovaná jako jediná uchazečka ve veřejné soutěži. Spornou byla skutečnost, zda byl likvidátor oprávněn vyhlásit veřejnou soutěž a s nemovitostmi naložit před rozhodnutím Poslanecké sněmovny o výběrovém řízení. Soud odkázal na zákon č. 376/2004 Sb., na jehož základě bylo vyhlášeno třetí kolo výběrového řízení o bezúplatném převodu majetku ve správě FDM a dále na čl. 3 písm. J) usnesení vlády České republiky č. 98, kterým vládá stanovila, že nemovitosti uvedené v seznamu pro bezúplatný převod automaticky přecházejí do skupiny majetku určeného k jinému způsobu vypořádání podle článku I bodu 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pokud o ně neprojeví žádný subjekt zájem. Soud takto dospěl k závěru, že s ohledem na toto ustanovení byl likvidátor oprávněn s předmětnými nemovitostmi nakládat podle článku I bod 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb. ve znění zákona č. 376/2004 Sb., tedy převést je úplatně na základě veřejné soutěže bez povinnosti vyčkat rozhodnutí Poslanecké sněmovny, když toto rozhodnutí se nemovitostí, o něž nikdo neměl zájem ve výběrovém řízení, fakticky netýkalo. Při opačném výkladu nemělo ustanovení článku 3 písm. J) citovaného usnesení vlády žádný smysl. Nepřijal námitku žalobkyně, že likvidátor měl při vypořádávání majetku postupovat v součinnosti s vládou a Ministerstvem financí; uzavřel, že v zákoně absentuje sankce neplatnosti právních úkonů likvidátora pro případ, že by takto nepostupoval.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. dubna 2007, č. j. 56 Co 650/2006-100, ve znění opravného usnesení ze dne 3. září 2007, č. j. 56 Co 650/2006-112, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že se určuje, že žalobce Česká republika je vlastníkem budovy č. p. 75 v B. – občanské vybavenosti na stavební parcele 139 a stavební parcely 139 v katastrálním území B. u Z. Ch., obec B., nemovitostí zapsaných na LV č. 206 pro obec B. k. ú. B. u Z. Ch. u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště T.“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se s výkladem článku I bod 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jak k němu přistoupil soud prvního stupně, neztotožnil. Konstatoval, že toto ustanovení stanoví přesně postup likvidátora FDM pokud jde o tu část majetku, se kterou příslušelo FDM hospodařit a o jehož bezúplatný převod nebylo do 29. 2. 2004 požádáno, a to na základě výběrového řízení vypsaného likvidátorem FDM do 31. 1. 2004. Ohledně této části majetku FDM zákon odkazuje na postup podle ustanovení čl. I bodu 5 písm. c) citovaného zákona jednoznačně až po rozhodnutí Poslanecké sněmovny. Jestliže likvidátor nevyčkal tohoto rozhodnutí a s vlastnictvím předmětných nemovitostí nakládal před tímto datem, učinil právní úkon v rozporu se zákonem; takový úkon je podle §39 obč. zák. absolutně neplatný. Na jeho základě nemohla být uzavřena platně kupní smlouva, z níž žalovaná odvozovala svoje vlastnické právo. Žalobkyně se proto domáhala určení tohoto práva důvodně, neboť pouze prostřednictvím žaloby se mohla domoci vkladu svého vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí. Nejde o postup, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V podrobnostech analyzuje právní závěry soudu prvního stupně, s jehož rozhodnutím se ztotožňuje. Zdůrazňuje zejména systematický výklad článku I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zdůrazňuje že „teprve ve čtvrté větě příslušného zákonného ustanovení je uvedeno, že pro zbývající část majetku, se kterou přísluší FDM hospodařit, platí po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písm. c) obdobně“. Z takového výkladu zmíněného článku je tedy zřejmé, že podmínky stanovené pro použití věty čtvrté uvedeného zákonného ustanovení mohou obecně nastoupit jen tehdy, nebylo-li možné postupovat podle věty třetí tohoto ustanovení. Jiný výklad nelze připustit, neboť by to bylo v rozporu s logikou i s právní jistotou nabyvatelů, kteří nemovitosti získali v dobré víře. Dodává, že pokud by měl likvidátor, jak uvádí dovolací soud, vyčkat v případě převodu nemovitostí až do rozhodnutí Poslanecké sněmovny, nemělo by ustanovení článku 3 písm. J usnesení vlády č. 98 žádný smysl. Dále namítá, že podle jednacího řádu parlamentu a s přihlédnutím k předmětnému zákonnému ustanovení mohla Poslanecká sněmovna pouze vyslovit souhlas nebo nesouhlas s návrhem vlády ČR; pokud jí tedy vláda některé nemovitosti k bezúplatnému převodu nenavrhla, nemohla o nich Poslanecká sněmovna ani rozhodovat. Nemovitosti byly k bezúplatnému převodu vládou Poslanecké sněmovna navrženy už 16. 6. 2004, tedy předtím, než likvidátor FDM vyhlásil veřejnou soutěž ohledně zbývající části majetku ve správě FDM. Ve vládním návrhu, s ohledem na to, že o ně nebylo žádným subjektem požádáno, nebyly předmětné nemovitosti uvedeny a Poslanecká sněmovna tedy nemohla v souladu se zákonnou úpravou žádným způsobem rozhodnout o jejich bezúplatném převodu; jiný návrh týkající se bezúplatného převodu pak už ani později nebyl vládou Poslanecké sněmovně předložen. Dovolatelka tedy pokládá předmětnou kupní smlouvu za platnou. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu a s jeho rozhodnutím. Kromě dalšího konstatuje, že vláda nestanovila žádnou výjimku z článku I bod 5 písm. f) zákona č. 428/2003 Sb. ani tak učinit nemohla s ohledem na „kogentnost tohoto ustanovení“; jeho výkladem se již Nejvyšší soud zabýval, a to ve věci vedené pod sp. zn. 28 Cdo 3140/2006, když rozdíl proti současné věci byl pouze vtom, že v prvém případě bylo o bezúplatný převod nemovitostí požádáno, kdežto v dané věci nikoliv. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. dubna 2007.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Právní otázkou, která má být v dovolacím řízení řešena, se dovolací soud již opakovaně zabýval. Tak v rozsudku ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 1141/2008, publikovaném na www.nsoud.cz, uvedl:
„Podle článku I., bodu 5, písm. f) poslední věty zákona v rozhodném znění (tj. ve znění zákona č. 428/2003 Sb. s účinností od 12. 12. 2003) pro zbývající část majetku – tj. pro tu část, která nebyla převedena bezúplatně na v tomto písmenu vypočtené subjekty – se kterou přísluší F. hospodařit, platí po rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech písmeno c) obdobně. V čl. I. bodu 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb. bylo stanoveno, že zbývající část majetku (po bezúplatných převodech na oprávněné subjekty vyjmenované pod písm. b) cit. ustanovení) ve správě F. a podíly F. v jiných právnických osobách, úplatně převede na jiné osoby na základě veřejné soutěže. Tato ustanovení podle jejich gramatického znění a v souvislosti s navazujícími ustanoveními cit. předpisů, nelze vyložit jinak, než že úplatné převody na základě veřejné soutěže mohly následovat až po usnesení Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech, přičemž je nerozhodné, zda o určitém majetku vláda podala příslušný návrh Poslanecké sněmovně. Zákon evidentně a jednoznačně přiznává Poslanecké sněmovně právo o bezúplatných – a tedy vice versa o úplatných – převodech rozhodnout. Tomu nasvědčuje i logický výklad – nebylo možno provést jakýkoli úplatný převod před rozhodnutím Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech jako celku. Jelikož Poslanecká sněmovna rozhodla usnesením ze dne 2. 11. 2004 č. 1324, byly až do tohoto data úplatné převody blokovány, pod sankcí neplatnosti. Kupní smlouva, uzavřená se žalovanou dne 17. 9. 2004, je tudíž pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (§39 obč. zák.) a vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovanou nemohlo přejít a nadále zůstalo České republice“.
V projednávaném případu byla kupní smlouva uzavřena 17. 9. 2004; právní účinky vkladu do katastru měly nastat 27. 9. 2004. Proto se i na tuto věc vztahuje právní názor vyslovený v citovaném rozsudku, přičemž není důvod se od tohoto názoru odklonit.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř. ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalujícímu státu takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu