ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4545.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 4545/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. N., zastoupenému advokátkou, o povinnosti zdržet se zásahu do výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 66/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2007, č. j. 27 Co 166/2007-281, ve znění usnesení ze dne 3. srpna 2007, č. j. 27 Co 166/2007-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.588,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
24. listopadu 2006, č. j. 5 C 66/2002-249, ve znění doplňujícího usnesení ze dne
26. června 2007, č. j. 5 C 66/2002- 289, rozhodl pod bodem I. výroku, že „žaloba dle níž má soud rozhodnout, že žalovanému se zakazuje rušit výkon žalobcova práva vjezdu
a výjezdu pro st. p. č. 755 s domem č. p. 66 v k. ú. D., domem čp. 65 na st. p. č. 752 v k. ú. D. s tím, že žalovaný je povinen zdržet se uzamykání průjezdových vrat domu čp. 65 v k. ú. D., aniž by předtím poskytl žalobci klíč k těmto vratům a dále zdržet se umísťování jakýchkoliv překážek, bránících vjezdu na st. p. č. 755
v k. ú. D. a výjezdu z ní, se zamítá“. Pod bodem II. výroku soud rozhodl, že „vzájemný návrh žalovaného, kdy tento žádá, aby soud rozhodl, že služebnost, které odpovídá právo vjezdu a výjezdu vlastníka domu čp. 66 v D. skrze dům čp. 65 v D., zapsané v Pozemkové knize – kn. vl. č. 65 a 66 Katastrální obce D., zřízená vyjádřením ze dne 1. 12. 1829 v Knize zahradní z roku 1806, str. 63 a dále zapsané u Katastrálního úřadu pro S. k., územní pracoviště M. B., na listu vlastnictví č. 111 a 358 pro katastrální území a obec D. se zrušuje, a že náhradou za zrušení tohoto věcného břemene je domovní vchod a chodba domu čp. 66 v D., se zamítá“. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. května 2007, č. j. 27 Co 166/2007-281, ve znění usnesení ze dne 3. srpna 2007, č. j. 27 Co 166/2007-288, v napadených výrocích I. a III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Odkazuje i na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, když odvolacím soudem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud v souladu s §243c OSŘ odkazuje.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Odvolací soud sice usnesením ze dne 31. března 2003, č. j. 27 Co 79/2003-53, zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno, avšak důvodem pro zrušení byla jen formulace žalobního návrhu, resp. rozsudečného výroku; odvolací soud nevyslovil právní názor, který by byl určující pro konečné hmotněprávní posouzení věci. Do úvahy tak připadá jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Nevymezí-li žalobce
v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne.
V posuzované věci se žalobce domáhal ochrany práva odpovídajícího věcnému břemeni a tvrdil, že právo vykonával přinejmenším od roku 1976 až roku 1997,
a předtím je vykonávali i jeho předchůdci. Právní posouzení věci tak zahrnovalo dvě právní otázky: zda původní věcné břemeno, zapsané v katastru nemovitostí, stále zatěžuje nemovitost žalovaného, a pokud již zaniklo, zda žalobce nenabyl po jeho zániku obdobné právo v důsledku vydržení.
Závěr o promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni v 50. letech minulého století učinily soudy na základě skutkového zjištění, že právo nebylo od 30. let až do 50. let minulého století vykonáváno; tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán. Za této situace bylo právní posouzení promlčení správné. Ostatně dovolatel v této souvislosti polemizuje jen s hodnocením důkazů a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ, který v tomto řízení uplatnit nelze (viz výše). Za této situace by již bylo nadbytečné zabývat se správností dalších úvah, vedoucích soudy k závěru o zániku služebnosti, resp. práva odpovídajícího věcnému břemeni, a to navzdory dovolací argumentaci jinak správně poukazující na starší judikaturu; zaniklo-li věcné břemeno promlčením, ztrácí pro výsledek sporu význam úvahy o jeho možném zániku tomu předcházejícímu.
Pokud jde o vydržení, je třeba uvést, že žalobce výslovně žalobu o vydržení neopřel a vycházel z toho, že jeho právo nezaniklo. Teprve v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně se zmínil o „obnově práva odpovídajícího služebnosti“. Odvolací soud však vyšel ze zjištění, že žalobce neprokázal, že by od roku 1974 on nebo jeho právní předchůdci právo odpovídající věcnému břemeni vykonávali (viz poslední strana jeho rozsudku). Jde o skutkové zjištění, kterým je dovolací soud vázán. Za této situace ovšem odvolací soud neměl důvod se výslovně zabývat otázkou vydržení práva; nebyl-li totiž podle jeho zjištění prokázán výkon obsahu práva, nebylo možno uvažovat o jeho držbě a vydržení.
Není tu tedy nic, co by z napadeného rozsudku činilo rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5,
§224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady představované odměnou advokátce za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Tyto náklady činí podle §1 odst. 1, §7 písm. f), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů 1.875,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a 413,- Kč představujících daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 OSŘ, celkem 2.588,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1
a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 5. května 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu