ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4881.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4881/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně T. j. N. M. na M., zastoupené advokátem, proti žalované P. s. g. S., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 38/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2008, č. j. 15 Co 286/2006-280, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2008, č. j. 15 Co 286/2006-280, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 2. května 2006, č. j. 6 C 38/98-255, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že hospodářská smlouva uzavřená 11. 1. 1985 mezi žalobkyní jako převodkyní a žalovanou jako nabyvatelkou ohledně níže uvedených nemovitostí je neplatná a že vlastnicí nemovitostí je žalobkyně. Ačkoliv smlouva vykazuje vážné vady, které ji činí neplatnou, zejména není zřejmé, zda šlo
o převod správy majetku podle §347, či o převod vlastnictví podle §349 zákona
č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění platném v době uzavření smlouvy (dále též jen „HZ“), je jako vlastnice v katastru nemovitostí zapsána žalovaná.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. ledna 1999, č. j. 6 C 38/98-24, ve znění usnesení ze dne 21. července 1999, č. j. 6 C 38/98-47, určil, „že hospodářská smlouva o převodu vlastnictví národního majetku – chata M., parc. č. 3376 a parc. č. 3377 v k. ú. N. M. na M., uzavřená mezi žalovaným a žalobcem dne 11. 1. 1985, je neplatná“. Dále zamítl „návrh, aby soud určil, že vlastníkem nemovitostí, to jest objektu bydlení ev. č. 71 na pozemku 3376
a pozemků p. č. 3376 – zastavěná plocha a p. č. 3377 – ostatní plocha, vše v k. ú. N. M. na M., je žalobce“. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. prosince 1999, č. j. 37 Co 280/99-50, k odvolání žalobkyně zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudkem z 15.11.2000, č. j. 6 C 38/98-91, soud prvního stupně opět zamítl návrh na určení, že vlastnicí nemovitostí je žalobkyně a Krajský soud v Brně usnesením z 11.5.2005, č. j. 15 Co 66/2002-123, tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 2. května 2006, č. j. 6 C 38/98-255, zamítl „návrh, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, objektu bydlení ev. č. 71 na parc. č. 3376 – zastavěná plocha, parc. č. 3376 – zastavěná plocha o výměře 75 m2 a parc. č. 3377 – ostatní plocha o výměře 1054 m2 zapsaných na listu vlastnictví č. 2073 pro katastrální území a obec N. M. na M. u Katastrálního úřadu Ž. nad S.“, a dále rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze smlouvy uzavřené ohledně shora uvedených nemovitostí mezi účastnicemi na předtisku hospodářské smlouvy; ve smlouvě nebylo vyznačeno, zda jde o převod správy národního majetku ve smyslu §347 hospodářského zákoníku nebo o převod vlastnictví národního majetku podle §349 hospodářského zákoníku. Smlouvu podepsala za žalobkyni jen jedna osoba, ve dnech 29. 5. 1985 a 12. 6. 1985 smlouvu schválily nadřízené orgány obou smluvních účastnic. Konstatoval, že na základě této neplatné hospodářské smlouvy nemohla žalobkyně pozbýt své vlastnické právo k nemovitostem a žalovaná je nenabyla. Nejpozději od
12. 6. 1985, kdy na tuto smlouvu byl připojen poslední podpis, však byla žalovaná v dobré víře, že jí vlastnické právo k nemovitostem náleží. Žalobkyně tuto dobrou víru až do podání žaloby dne 3. 6. 1998 nezpochybňovala. Soud po podrobné analýze institutu vydržení vlastnického práva ve smyslu právní úpravy v rozhodné době v aplikaci na daný případ uzavřel, že žalovaná byla nejpozději od 12. 6. 1985 oprávněným „držitelem chaty M.“, její dobrá víra nebyla až do doručení žaloby 10. 7. 1998 zpochybněna a vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržela.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. května 2008, č. j. 15 Co 286/2006-280, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a správným shledal i jeho právní závěr.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Podle jejího názoru má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, neboť řeší dvě právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. První je otázka „zda vůbec, popř. za jakých podmínek je možné, aby byl držitelem oprávněným ten, kdo drží věc na základě neplatné smlouvy, jejíž neplatnost je dána tím, že byla za protistranu podepsána jen jednou oprávněnou osobou, když zákon vyžadoval podpisy alespoň dvou oprávněných osob“. Druhou je otázka, „zda vůbec, popř. za jakých podmínek je možné, aby byl ve vztahu k vlastnickému právu držitelem oprávněným ten, kdo drží věc na základě smlouvy, ze které není zřejmé, zda se převádí vlastnictví či jen správa národního majetku, a to za situace, kdy na základě této smlouvy byl zapsán v evidenci nemovitostí toliko jako správce národního majetku“. Dovolatelka namítá, že úvahy soudů ohledně dobré víry žalovaného byly zjevně nepřiměřené, když vyslovily, že žalovaný v dobré víře byl; domáhá se přezkoumání této otázky s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1202/2005. Uvádí, že podkladem pro zápis žalované do katastru nemovitostí jako vlastnice předmětných nemovitostí byla hospodářská smlouva z 11. 1. 1985, kterou uzavřely účastnice pod nátlakem a která vykazuje vady, jež dovolatelka v podrobnostech v dovolání specifikuje, takže ji nelze pokládat za platnou. Původně byl u příslušného střediska Geodézie jako vlastník nemovitostí zapsán „Československý stát – P. s. arm. gen. L. S. při II. ZŠ v N. M. na M.“, což znamená, že žalovaná byla ve smyslu §7 vyhlášky č. 23/1964 Sb. pouze správkyní národního majetku. Soud dostatečně nereagoval na připomínku žalobkyně ohledně zmíněného zápisu v evidenci nemovitostí. Pokud jde o nesprávné právní posouzení věci, zmiňuje dovolatelka znovu uzavření hospodářské smlouvy pod nátlakem a s vadami, takže žalovaná nemohla být oprávněným držitelem věci, tedy nemohla být v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 68/2003, s tím, že je zřejmé, že žalovaná nedržela nemovitosti v omluvitelném omylu. Zmiňuje obsah formuláře, který byl při sepisování smlouvy použit a byl určen jak pro převod správy národního majetku, tak pro převod vlastnictví. Navzdory instrukci z tiskopisu smlouvy „co se nehodí škrtněte“, určené ke čtyřem různým bodům smlouvy, nedošlo v daném případě ke škrtnutí nehodícího se druhu údaje ani na jednom místě formuláře; projev vůle tak zůstal neurčitý. Ani specifikace nemovitostí ve smlouvě nebyla dostatečně určitá. Na to odvolací soud reagoval jen tak, že nelze přehlédnout skutečnost, že smlouvu připravovala sama žalobkyně. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a tedy i s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ); touto otázkou je posouzení omluvitelnosti právního omylu vyvolaného neznalostí zákona.
Podle §134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li
o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§125 ObčZ).
„Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným“ (§130 odst. 1 ObčZ).
Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1481, uvedl: „Podle konstantní judikatury dovolacího soudu oprávněná držba předpokládá, že držitel je
v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá
v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, publikovaný v Soudních rozhledech, 1999, č. 5, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v Soudních rozhledech, 2000, č. 5).
Oprávněná držba se tedy zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou
z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným.
Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře“ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Omyl vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, však omluvitelný není“.
V jiném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl: „Pouhá neznalost jinak jasného
a nepochybného ustanovení zákona omluvitelná není, neboť při zachování obvyklé opatrnosti se předpokládá, že každý se seznámí se zákonnou úpravou právního úkonu, který hodlá učinit“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000, Právní rozhledy č. 9/2003).
Jednání společenské organizace upravoval hospodářský zákoník takto: „Jednání jménem společenské organizace a jejích nižších organizačních složek nebo orgánů upravují stanovy. Je-li k platnosti právního úkonu předepsána písemná forma, je třeba podpisu nejméně dvou oprávněných osob“ (§104 odst. 1 HZ). „K platnosti smluv
a jiných dohod socialistických organizací se vyžaduje písemná forma, není-li v dalších ustanoveních tohoto zákona nebo prováděcích předpisech stanoveno jinak“ (§23 odst. 1 HZ, věta první). Socialistickou organizací byly i společenské organizace (§14 HZ).
V posuzovaném případě šlo o to, zda nabyvatelka – společenská organizace – byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti i za situace, že věděla, resp. musela vědět, že smlouvu za převodce podepsala jen jedna osoba, ačkoliv zákon výslovně požadoval podpis dvou osob. Základním právním předpisem, upravujícím právní postavení a jednání tzv. socialistických společenských organizací, tedy i žalované, byl v době převodu hospodářský zákoník. Jestliže nabyvatelka přehlédla absenci dvou podpisů převodce na smlouvě o převodu vlastnického práva, přičemž nutnost podpisu nejméně dvou oprávněných osob vyplývala ze zcela jasně formulovaného ustanovení hospodářského zákoníku, nemohlo jít
o omluvitelný právní omyl. Navíc nejde jen o nevýznamný nedostatek smlouvy; podpisy nejméně dvou osob na smlouvě mají zajistit, že jde skutečně o projev vůle jednající osoby a nikoliv o exces jednoho funkcionáře.
Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od své výše uvedené konstantní judikatury a uznat za omluvitelný omyl vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení zákona. Protože odvolací soud zaujal v této věci jiný právní názor, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
K námitkám dovolatelky týkajícím se nedbalého vyplnění stranami použitého formuláře lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1774/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3133, ve kterém se uvádí: „V dané věci se držba žalobce (resp. jeho právního předchůdce) opírala
o hospodářskou smlouvu z roku 1986, uzavřenou mezi dvěma společenskými organizacemi… Společenské organizace (§97 a násl. hospodářského zákoníku) nemohly být subjektem správy národního majetku a nemohly uzavřít smlouvu o převodu takové správy. Proto v případě, že společenské organizace při převodu majetku použily formulář, který umožňoval jak převod vlastnictví, tak i správy národního majetku, aniž proškrtly části formuláře, které se týkaly převodu správy národního majetku, je po provedeném výkladu (§25 hospodářského zákoníku) třeba dospět k závěru, že mělo jít o převod vlastnictví… Dovolací soud je si vědom toho, že ve formuláři byl i převod vlastnictví označen jako „převod vlastnictví k národnímu majetku“ a že o převod národního majetku nešlo. Tuto formulační nepřesnost však za důvod neplatnosti smlouvy nepovažuje“. Také v dané věci by samotné nedostatky týkající se vyplnění formuláře dobrou víru žalované nemohly vyloučit. Nicméně zcela nedbalý přístup obou smluvních stran k vyplnění tohoto formuláře nasvědčuje závěru, že nabyvatelka, usilující o nabytí nemovitosti, nezachovala běžnou (normální) opatrnost, kterou lze s ohledem na závažnost tohoto právního úkonu po každém požadovat. Nedbale postupoval i převodce, nicméně tuto okolnost mu v tomto řízení nelze klást k tíži; převáděl totiž bezúplatně nemovitost a přitom ze zjištěných okolností převodu nevyplývá, že by se tak dělo v jeho zájmu.
K námitkám ohledně identifikace nemovitostí ve smlouvě je třeba uvést, že odvolací soud neopřel názor o dostatečné identifikaci jen o skutečnost, že ji provedl sám žalobce, ale i o další argumenty, s nimiž dovolatelka nepolemizuje, a proto na ně lze odkázat. Pokud jde o zápis v evidenci nemovitostí, dovolací soud opakovaně vyslovil, že skutečnost, že právnická osoba nebyla zapsána v bývalé evidenci nemovitostí jako vlastnice nemovitosti nevylučuje, že byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vlastnicí byla (rozsudek ze dne 14. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99, Soubor civilních rozhodnutí nejvyššího soudu č. C 196).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je – pokud jde o otázku omluvitelnosti právního omylu žalované – důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu