ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1014.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 1014/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce CH., spol. s r. o., zast. JUDr. M. V., advokátem, proti žalované E., a. s., zast. JUDr. H. Ch., advokátkou, o zaplacení 3,826.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 111/1997, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2006, č. j. 13 Co 154/2006-580, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2006, č. j. 113 Co 154/2006-580 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 12. 2005, č. j. 13 C 111/97-540 ve výrocích I., III. a IV., se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 12. 2005, č. j. 13 C 111/97-540, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na přiměřené zadostiučinění částku 400.000,- Kč a na náhradu škody částku 1,593.835,- Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozhodnutí; ve zbytku byla žaloba zamítnuta a dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 9. 2006, č. j. 13 Co 154/2006-580 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a dále rozhodl o nákladech řízení dovolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud nejprve rekapituloval dosavadní průběh řízení, zejména že ve vztahu proti tehdy 1. žalovanému – Č.o. i. – nabyly právní moci výroky rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 2000, č. j. 13 C 111/97-98 o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení ve vztahu k tomuto účastníkovi. V tomto rozhodnutí tehdy 2. žalovaného – E., a. s. – soud prvního stupně zavázal k zaplacení zadostiučinění ve výši 400.000,- Kč z důvodu neoprávněného zásahu do dobré pověsti žalobce; pokud jde o požadovanou náhradu škody ve výši 1,826.000,- Kč, rozhodnutí bylo ponecháno na konečný rozsudek.
Odvolací soud dále uvedl, že k odvolání 2. žalovaného (dále též jen „žalovaný“) byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že Č. o. i. (dále též jen „Č.“) poskytla veřejnosti, tedy i žalovanému, informaci o výsledku testu piv, který ji zveřejnil v časopise R. s. a zveřejněním pravdivé informace o kvalitě žalobcova piva se nemohlo jednat o neoprávněný zásah do jeho dobré pověsti dle ust. §19b odst. 2 a 3 obč. zák.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím ze dne 23. 8. 2001, č. j. 28 Cdo 1191/2001-170, v němž podle odvolacího soudu zaujal právní názor, že při výkladu pojmu neoprávněného zásahu do dobré pověsti žalobce podle §19b odst. 2 a 3 obč. zák., je třeba se zabývat nejen oprávněním Č. provádět kontroly, ale i zda došlo k neodbornosti při nakládání se vzorky piva a postupu při provádění kontroly a pokud nebyl dodržen správný postup při provádění kontroly, nemůže být výsledek kontroly podkladem pro veřejné konstatování rozporu zkoušeného vzorku s příslušnou normou. Pravdivou informaci o výsledku kontroly by však nebylo možné označit za neoprávněný zásah do dobré pověsti žalobce.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud dále uvedl, že ze znaleckých posudků bylo zjištěno, že Č. dospěla k závěru o nevyhovující kvalitě piva (slabý zákal, sediment) vyráběného žalobcem proto, že použila nesprávný postup při skladování vzorku piva ve dnech 16. až 20. 2. 1996, neboť vzorky byly vystaveny teplotě 2 až 8º C. Kontrolní orgán (Č.) v protokolu o zkoušce žalobcova piva ze dne 16. 4. 1996 uvedl nepravdivý údaj a pokud žalovaný v časopise R. s.č. 6/1996 uveřejnil článek „Není pivo jako pivo“ obsahující nepravdivý údaj o žalobcově výčepním světlém pivu poškodil tím dobrou pověst žalobce. Podle odvolacího soudu, s odkazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího sodu, nemohou obstát námitky žalovaného, že v předmětném článku přezval výsledky kontroly provedené Č. a spolehl se na jejich správnost.
Vzhledem k intenzitě neoprávněného zásahu do dobré pověsti žalobce jako výrobce piva dospěl odvolacího soud k závěru, že jiná než valutární satisfakce nepřichází v úvahu a satisfakci ve výši 400.000,- Kč, kterou stanovil soud prvního stupně, pokládá za přiměřenou.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce má nárok na náhradu škody (ušlý zisk), a to vedle přiměřeného zadostiučinění, neboť žalovaný tím, že převzal bez dalšího ověření od Č. nepravdivý údaj o kvalitě žalobcova piva a tento údaj publikoval v časopise R. s.č. 6/1996, se dopustil protiprávního jednání a odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu se řídí ust. §420 odst. 1 a 3 obč. zák. Výše škody, která žalobci vznikla v období od 16. 6. do 31. 8. 1996, byla stanovena především ve znaleckém posudku znaleckého ústavu V. K., spol. s r. o., a to ve výši 3,187.671,- Kč.
Podle odvolacího soudu se žalovaný na této škodě podílí z jedné poloviny (1,593.835,50 Kč), neboť informaci o výsledku testu piv rozšiřoval nejen žalovaný (ten jako první), ale i např. Č. a další regionální a celostátní deníky. Žalovanému se dále podle odvolacího soudu nepodařilo exkulpovat.
Odvolací soud s ohledem na shora uvedené proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Dovoláním ze dne 16. 1. 2007 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
V odůvodnění dovolání žalovaná zejména konstatovala, na jakých závěrech spočívá dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Poté formulovala zásadní právní otázky, jimiž podle jejího názoru je
- posouzení odpovědnosti vydavatele periodického tisku za škodu či nemajetkovou újmu, pokud v zájmu práva veřejnosti na informace prezentuje nějaký veřejnoprávní závěr, zejména soudní a správní rozhodnutí či jiný výsledek činnosti orgánu veřejné správy,
- posouzení příčinné souvislosti mezi vznikem škody a článkem, který byl publikován vedle článků a zpráv v jiných hromadných sdělovacích prostředcích,
- posouzení toho, jestli se v případě odpovědnosti vydavatele periodického tisku za škodu způsobenou vydavatelskou činností, jedná o škodu způsobenou provozní činností podle §420a obč. zák.
Dovolatelka v podrobnostech v dovolání uvedla, že šetření ohledně kvality piva u Č. iniciovala, kontrola byla poté prováděna a test zpracován výhradně Č. v souladu s ust. §3 písm. c) zák. č. 64/1986 Sb. O kontrole a výsledcích testu byla přijata Č. dne 17. 4. 1996 zpráva ze dne 16. 4. 1996 schválená ředitelem Č.. Žalovaná obdržela výsledky testu (zprávu ze 16. 4. 1996), které zveřejnila v časopise Rádce potřebitele č. 6/1966. Údaje převzaté od Č. nebyly v předmětném článku (Není pivo jako pivo) nijak komentovány, názor žalobce, že článek byl napsán sugestivně a evokuje u spotřebitele názor, že pivo žalobce je nejhorší není namístě, neboť článek neobsahuje hodnotící úsudky.
Dovolatelka dále uvedla, že nelze spravedlivě požadovat, aby vydavatel periodika ověřoval pravdivost informací, týkajících se výsledků šetření orgánu státní správy k tomu zmocněného zákonem. Stejný názor zastává i Evropský soud pro lidská práva, který v případu B. T. a. S. v. N. judikoval, že by „tisk, pokud přispívá k veřejné diskusi o záležitostech legitimního zájmu, měl běžně právo spoléhat na obsah oficiálních zpráv, aniž by byl povinen provádět nezávislý průzkum“. Obdobně tento soud např. v případě S. proti F. zdůraznil, že „nemůže být novinářům uložena obecná povinnost ověřovat pravdivost skutečností v takových dokumentech obsažených“ a novináři „musí psát svobodně o událostech vycházejících z informací získaných z oficiálních zdrojů“. Taktéž je dovolatelka toho názoru, že veřejný zájem v případě spotřebitelských testů vyžaduje, aby nebyly veřejnosti poskytovány jen omezené informace, např. o tom, které druhy zboží skončily na prvních místech a nebyly poskytovány informace o druzích zboží, které nevyhověly příslušné normě, jak v odůvodnění rozsudku naznačoval odvolací osud. Žalovaná při zveřejnění daného článku spoléhala na pravdivost testu provedeného Č. a uveřejnila jej v dobré víře a cílem bylo informovat veřejnost o kvalitě piva, nikoliv poškodit dobré jméno žalobce.
Podle dovolatelky jí nelze přičítat škodu způsobenou uveřejněním článku o předmětném testu piv, neboť tuto informaci uveřejnila řada periodik. Časopis R. s.dosahoval nákladů 10.000 výtisků, zprávu Č. o testech po tiskové konferenci Č. otisklo nejméně 27 deníků se 715.000 prodaných výtisků. Skutečností způsobilou poškodit žalobce byla podle dovolatelky „informace, že test byl proveden Č. a ne to, že výsledky testu byly uveřejněny v časopise žalované“. Dovolatelka taktéž nesouhlasí s tím, že rozsah článku uveřejněný v časopise žalovaného mohl sloužit konkurenčnímu boji lépe než krátké články v regionálním tisku.
V závěru odůvodnění dovolání dovolatelka uvedla, že odvolací soud vycházel z toho, že vydávání časopisu je provozní činností žalovaného a že proto za škodu odpovídá podle §420a obč. zák., tj. bez zřetele na zavinění, ale informování veřejnosti, plnění zpravodajské povinnosti a naplňování článku 17 listiny základních práv a svobod nelze s provozní činností ztotožnit.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku a dále aby uvedené rozhodnutí zrušil.
Žalobce se k dovolání, jak to vyplývá z obsahu spisu a z předkládací zprávy, nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje potřebné náležitosti a dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud se poté zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné; dovolatelka v dovolání neodkázala na žádné ustanovení upravující přípustnost dovolání, ale z obsahu tohoto podání je zřejmé, že vycházela z přípustnosti dovolání upraveném v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, vydané poté co bylo předchozí jeho rozhodnutí (13 C 111/97-98, a rozhodnutí odvolacího soudu (13 Co 344/2000-153) v dovoláním napadeném rozsahu zrušeno rozhodnutí Nejvyššího soudu (28 Cdo 1191/2001-170).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání mj. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolán není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nebyl při dalším rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu, ale v dalším rozhodování vycházel z rozhodnutí dovolacího soudu. Vzhledem k tomu přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání je ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozsudku, a proto způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě neprávně aplikoval.
Ze skutkových zjištění v dovolání nezpochybňovaných vyplývá, že v podnikové prodejně žalobce v Ch. P. byl dne 16. 2. 1996 odebrán (pracovníky Č.) vzorek piva (výčepní 100 světlé Ch.) vyráběného žalobcem, které mělo minimální trvanlivost do 8. 4. 1996, a to v rámci společného spotřebitelského testu redakce časopisu R. s., která vybrala tento druh zboží k testu prováděného Č.. Z protokolu ze 16. 4. 1996 o zkoušce 34 druhů piv vyplynulo, že pouze pivo Ch. nevyhovělo požadavkům platné normy ČSN 566635 Pivo, neboť mělo slabý zákal a sediment a nevyhovující vůni a chuť.
Protokol o testu piv poskytla Č. redakci časopisu R. s., vydávaného žalovaným, a v čísle 6 vyšel dne 3. 6. 1996 článek s názvem „Není pivo jako pivo“, v němž bylo mj. uvedeno,, že požadavkům normy ČSN 566635 Pivo nevyhovělo pivo Ch. z důvodu slabého zákalu a sedimentu. V článku byl věcně popsán postup při provádění testu a uvedeny výsledky testu. Výsledky testu jakosti piva uvedené v protokolu ze 16. 4. 1996 byly následně dne 12. 6. 1996 zveřejněny na tiskové konferenci ústředního ředitele Č., které byly vydány ve dvou zprávách Č.a na tiskové konferenci a o výsledcích testu informovány poté regionální a celostátní deníky, např. M. D., L.n., P., H.n. atd.
Ze zprávy Inspektorátu Č. v K. V. ze dne 23. 7. 1997 (tj. více než 1 rok po zveřejnění výsledků testu) bylo prokázáno, že odebrané vzorky piva byly umístěny (před provedením testu) v lednici při teplotě 2 – 8º C. Podle revizního znaleckého posudku Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského v P. zpracovaného ke zjištění příčin zákalu a sedimentu v pivě Ch. měly tyto nedostatky ze 75 % původ v nevhodném uskladnění vzorků piva ve dnech 16. 2. až 20. 2. 1996 (tj. po jejich odběru při sladování u Č.). Soudy obou stupňů na základě uvedeného dospěly k názoru, že k závěru o nevyhovující kvalitě piva dospěla Č. z důvodu nesprávného postupu při skladování vzorku piva žalobce a v ústředních laboratořích Č. v P. bylo postupováno nesprávně po zjištění, že pivo je zakalené, neboť nebyla zjišťována příčina zákalu.
Rozhodnutí odvolacího soudu, a to i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, č. j. 28 Cdo 1191/2001-170, spočívá na závěru, že jen publikace pravdě odpovídajícího údaje o kvalitě předmětného piva by nepředstavovala neoprávněný zásah do dobré pověsti žalobce. Byl-li zveřejněn údaj, že zkoumaný vzorek piva vyrobený žalobcem nevyhovuje normě ČSN 566655 Pivo, přičemž byl zjištěn nesprávný postup při provádění testu, jedná se o neoprávněný zásah do dobré pověsti žalobce, neboť byl uveden nepravdivý údaj o jeho kvalitě.
Podle §19b odst. 2 obč. zák. při neoprávněném použití názvu právnické osoby je možné se domáhat u soud, aby se neoprávněný uživatel zdržel jeho užívání a odstranil závadný stav; je možné se též domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích. Uvedené platí přiměřeně i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby (§19b odst. 3 obč. zák.).
Podle §3 písm. d) a c) zák. č. 64/1986 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 1997, Č. o. i. zobecňuje poznatky z výkonu kontroly a předchází vzniku nedostatků, zejména včasným odhalováním výsledků kontrol; dále mj. provádí k ověření jakosti zboží rozbory jeho vzorků a posudky vydané na základě těchto rozborů jsou pro kontrolované osoby závazné.
Podle §13 odst. 1 tehdy platného zák. č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a státních hromadných informačních prostředcích, státní orgány a organizace, vědecké a kulturní instituce a hospodářské organizace byly povinny poskytovat šéfredaktorům i ostatním redaktorům v rozsahu jejich pověření informace nezbytné pro pravdivé, včasné a všestranné informování veřejnosti nebo jim umožnit přistup k takovým informacím.
V posuzovaném případě, jak již bylo uvedeno, poskytla Č. redakci žalované protokol ze 16. 4. 1996 o zkoušce 34 druhů piv, v němž bylo uvedeno, že normě ČSN 566655 Pivo nevyhovělo pouze pivo Ch. vyráběné žalobcem, a to pro slabý zákal a sediment, což se projevilo i v chuti a vůni. Po uveřejnění výsledků testů v časopise R. s.v č. 6/1996 bylo poté prokázáno (viz zpráva Inspektorátu Č. v K. V. z 23. 7. 1997 a znalecký posudek Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského v P.), že při testu předmětného piva nebyl dodržen stanovený postup a přijatý závěr o tom, že pivo Ch. nevyhovuje příslušené normě nebyl za dané situace odpovídající pravdě.
Základní otázkou proto je, zda žalovaná uveřejněním negativní věcné informace o kvalitě žalobcova piva v časopise R. s.bez hodnotících úsudků neoprávněně zasáhl do dobré pověsti žalobce, převzala-li publikovanou informaci od Č. z jí předaného protokolu o zkoušce 34 druhů piv, která se později, z důvodů pochybení Č. při provádění rozborů (testů) ukázala jako nesprávná (nepravdivá), resp. zda mu lze tento neoprávněný zásah do dobré pověsti přičítat.
Č. o. i. byla podle §1 odst. 1 zák. č. 64/1986 Sb., v rozhodném znění (dále jen „zákon“), orgánem státní správy, jejímž úkolem byl mj. též zveřejňování výsledků kontrol (§3 písm. d) zákona) a stejnou povinnost poskytovat redakcím pravdivé, včasné a všestranné pro informování veřejnosti měla i podle tehdy platného ust. §13 odst. 1 zák. č. 81/1966 Sb., a to jako orgán státní správy.
Povinností Č. bylo tedy poskytovat mj. tisku pravdivé informace o výsledcích provedených kontrol. Tisk by pak měl být oprávněn spoléhat se na to, že zprávy příslušného správního orgánu jsou pravdivé (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004).
Za uvedené situace je proto třeba posoudit, zda tím, kdo primárně zasáhl neoprávněně do dobré pověsti žalobce je žalovaná.
Informaci o kontrole piv a zprávu o výsledcích jejich testu ze dne 16. 4. 1996 poskytla Č. žalované a poté uspořádala dne 12. 6. 1996 tiskovou konferenci, na níž byly výsledky testu piv zveřejněny pro další tisk a Č.
Z uvedeného je zřejmé, že tvůrcem (autorem) nepravdivé (nesprávné) informace o kvalitě žalobcova piva byl správní orgán – Č., který v rámci své povinnosti zveřejňovat výsledky kontrol, tuto informaci poskytl tisku ke zveřejnění.
Žalovaná, popř. další periodika, u nichž byly výsledky kontroly jakosti piva zveřejněny, byly pouze nástrojem, jehož prostřednictvím měla být veřejnost informována o výsledcích této kontroly.
V posuzovaném případě existovaly rozumné důvody, které vedly žalovanou k tomu, že se spoléhala na pravdivost zveřejňované informace o kvalitě piv, neboť tuto informaci mu poskytl příslušný správní orgán, jenž byl oprávněn k provádění kontrol a ke zveřejňování jejich výsledků. Za této situace neměla žalovaná důvod nevěřit, že sdělená informace není pravdivá a ověření její pravdivosti nebylo v daném případě namístě, neboť nebyly v té době žádné pochybnosti o správnosti provedené kontroly (viz podobně též nález Ústavního soud ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05).
V posuzované věci nepravdivé údaje o kvalitě žalobcova piva byly vytvořeny Č. v rámci její působnosti v oblasti kontroly zboží. Údaje byly Č. poskytnuty ke zveřejnění žalovanému a dále byly tyto údaje zveřejněny na tiskové konferenci.
Žalovaná jako vydavatelka specializovaného periodika (R. s.) určeného k informování veřejnosti zejména o kvalitě zboží na trhu, tuto informaci (výsledky kontrol piv) převzala a otiskla, neboť neměla důvodu nevěřit v její pravdivost a ověření její pravdivosti nebylo v dané situaci důvodné (informace byla výsledkem činnosti správního orgánu). Taktéž nebyly výsledky kontroly piv v inkriminovaném článku doplněny o redakcí zpracované difamační úsudky ve vztahu k žalobci.
Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že žalovaná otištěním výsledků kontroly piv obsažených ve zprávě Č. ze dne 16. 4. 1996 nezasáhla neoprávněně do dobré pověsti žalobce, neboť v době, kdy tyto výsledky otiskla, se důvodně spoléhala na pravdivost údajů ve zprávě obsažených, neměla důvod nevěřit pravdivosti u nich obsažených údajů a taktéž nebylo pro ni v daném případě namístě (ani dostupné) ověřování pravdivosti údajů obsažených v předmětné zprávě.
Odvolací soud (a i soud prvního stupně) pokud dospěl k závěru, že žalovaná neoprávněně zasáhl do dobré pověsti žalobce a že námitky žalované spočívající v tom, že ve svém časopise R. s. převzala výsledky kontrol piva provedené Č. nemohou obstát, je toto posouzení věci v rozporu s hmotným právem a dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je zároveň důvodné.
Pokud se odvolací soud odvolával na právní názor vyslovený v této věci Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. 8. 2001, č. j. 28 Cdo 1191/2001-170, je třeba poznamenat, že důvodem pro zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 13 Co 344/2000 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 2000, č. j. 13 C 111/97-98 byla skutečnost, že řízení bylo postiženo tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. v tehdy účinném znění). Soudům bylo dále uloženo, aby se v dalším řízení mj. zabývaly úplným objasněním otázky správnosti postupu Č. při odebrání vzorku a jeho zpracování, pravdivostí údaje zveřejněného na tiskové konferenci Č., zda tento údaj, převzatý (a uveřejněný) bez dalšího ověřování žalovanou v jejím časopise lze hodnotit jako oprávněný či neoprávněný zásah do dobré pověsti žalobce. Právní posouzení otázky, zda žalovaná neoprávněně zasáhla do dobré pověsti žalobce bylo tak ponecháno soudům v dalším řízení, a to včetně opodstatněnosti nároku na náhradu škody.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaný neoprávněně nezasáhl do dobré pověsti žalobce nejsou splněny ani předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout tímto jednáním (§420 obč. zák.).
Dovolací soud s ohledem na přijatý právní názor již nepokládal za potřebné zabývat se dalšími otázkami, které dovolatel označil ze právně významné (příčinnou souvislostí mezi vznikem škody a článkem publikovaným vedle článků a zpráv v jiných sdělovacích prostředcích, posuzování odpovědnosti za škody dle ust §420a obč. zák. rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto ustanovení při posuzování odpovědnosti za škodu nevycházelo).
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené proto podle §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, neboť shledal, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je zároveň důvodné. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí v jeho výrocích I., III. a IV. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle ust. §243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu