ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1034.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1034/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně A. C. R., a.s., zastoupené JUDr. S. N., advokátkou proti žalovanému R. H., zastoupenému JUDr. R. K., advokátem o zaplacení 184 038,40 Kč s příslušenstvím a částky 112 669,27 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 16/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2008, č.j. 13 Co 302/2007-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2008, č.j. 13 Co 302/2007-92, se v části výroku II., jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. března 2007, č.j. 17 C 16/2006-67, o zamítnutí žaloby co do částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím, a v souvisejícím výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. března 2007, č.j. 17 C 16/2006-67, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 9 673,99 Kč s příslušenstvím; výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení částky 174 364,41 Kč se smluvní pokutou ve výši 112 669,27 Kč a s příslušenstvím v tomto výroku specifikovaným; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. října 2008, č.j. 13 Co 302/2007-92, ve výroku I. konstatoval zastavení řízení usnesením soudu prvního stupně ze dne 20.1.2006, č.j. 17 C 16/2006-21, ohledně smluvní pokuty ve výši 0,5% denně z částky 112 669,27 Kč za dobu od 5.8.2003 do 18.8.2005, a výrokem I. zastavil řízení ohledně smluvní pokuty ve výši 0,5% denně z částky 71 369,13 Kč za dobu od 5.8.2003 do 18.8.2005; výrokem II. v jeho prvním odstavci změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 803,31 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 1 608,68 Kč; výrokem II. v jeho druhém odstavci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím a pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení smluvní pokuty ve výši 111 060,59 Kč; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Předmětem dovolacího řízení zůstalo přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ohledně zaplacení částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím, ale z jiných důvodů než soud prvního stupně.
Městský soud v Brně neshledal žalobu na zaplacení požadovaného nájemného a vyúčtování služeb poskytovaných v souvislosti s nájmem podle nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené dne 28.9.2000 mezi žalobkyní, jako pronajímatelkou, a žalovaným, jako nájemcem, za odůvodněnou. Požadovala-li žalobkyně po žalovaném zaplacení dlužné částky až do 4.8.2003, soud prvního stupně vzal ze svědecké výpovědi I. K. a listiny vydané Policií České republiky 8.3.2006 za prokázané, že nájemní poměr účastníků zanikl po uplynutí sjednané jednoměsíční výpovědní doby dne 31.7.2002 na základě výpovědi žalovaného doručené žalobkyni dne 27.6.2002 a dané v souladu s §5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy. Podle tohoto ustanovení je pronajímatel povinen odevzdat nebytový prostor nájemci ve stavu způsobilém ke smluvenému účelu nájmu, v tomto stavu jej svým nákladem udržovat, zabezpečovat řádné plnění služeb, jejichž poskytování je s užíváním nebytového prostoru spojeno, a umožnit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s nájmem. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že pronajímatelka tuto povinnost porušila, nereagovala-li na opakované žádosti žalovaného o odstranění zatékání dešťové vody do pronajatých prostor. Z tohoto důvodu soud prvního stupně považoval odstoupení žalobkyně od nájemní smlouvy doručené žalovanému dne 4.8.2003 za právní úkon, který nevyvolal žádné právní účinky, jestliže nájemní poměr zanikl již 31.7.2002. Žalobu na zaplacení požadované částky ve výši 155 561,10 Kč s příslušenstvím z tohoto důvodu zamítl.
Krajský soud v Brně po opakování a doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, že by ke skončení nájemního vztahu podle nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 28.9.2000 došlo výpovědí žalovaného ke dni 31.7.2002. Neuvěřil tvrzení žalovaného a výpovědi svědkyně I.K. o tom, že výpověď byla doručena dne 27.6.2002 do podatelny žalobkyně a že paré opatřené razítkem žalobkyně o převzetí výpovědi neexistuje z toho důvodu, že bylo v automobilu, který byl v nočních hodinách z 18. na 19. 2. 2006 odcizen. Skutkový závěr odvolací soud odůvodnil tím, že o ztrátě této listiny nebyla policie v souvislosti se ztrátou automobilu informována a právní zástupce žalovaného ani nepřiložil tuto výpověď k důkazu pro další dokazování, byť tato musela existovat ještě v den podání odporu (dne 8.2.2006) proti platebnímu rozkazu na zaplacení částky požadované žalobou. V tomto odporu nebyla zmínka o tom, že by žalovaný žalobkyni dal výpověď z nájmu. Žalovaný tvrdil, že nájemní vztah zanikl k 30.6.2002, kdy pronajaté prostory vyklidil. Soud přihlédl i k tomu, že žalovaný nevysvětlil rozpor ve svých tvrzeních o zániku nájemního vztahu jednak k 30.6.2002 a jednak dnem 31.7.2002. Nevysvětlil ani, proč nijak nereagoval na odstoupení žalobkyně od smlouvy pro neplacení nájemného a úhrad za poskytované služby. Odvolací soud dospěl k závěru, že nájemní vztah účastníků trval až do 4.8.2003.
Odvolací soud dále vyšel z ujednání čl. 6.1. předmětné nájemní smlouvy, podle něhož měl nájemce (žalovaný) hradit pronajímateli (žalobkyni) nájemné v pravidelných měsíčních splátkách ve sjednané výši na základě zaslaného daňového dokladu v termínu splatnosti příslušného daňového dokladu, a to bezhotovostním převodem na účet pronajímatele. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by žalovanému daňové doklady na nájemné za období, za něž se domáhá zaplacení, zaslala. Naopak žalovaný knihou faktur za roky 2002 a 2003 prokázal, že mu byla žalobkyní doručena faktura za nájemné naposledy dne 10.6.2002. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně na úhradu požadovaného nájemného za období od října 2002 do 4.8. 2003 v celkové výši 155 561,10 Kč se nestal splatným a je nárokem předčasným a nedůvodným, a proto v této části potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, kterým napadá výrok odvolacího soudu ohledně zamítnutí žaloby co do částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím a výrok o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud rozhodl otázku doručení daňového dokladu na zaplacení nájemného v rozporu s ustanovením §41 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že pokud odvolací soud měl za to, že se žalobkyni nepodařilo prokázat zaslání daňového dokladu, měl mít na základě ustanovení §41 odst. 3 o. s. ř. za prokázané, že žalobkyně doručila žalovanému daňové doklady tím, že soud prvního stupně doručil žalovanému žalobu na zaplacení částek uvedených v předmětných daňových dokladech. Navíc podotýká, že tyto daňové doklady byly čteny k důkazu na jednání před soudem prvního stupně dne 14.3.2007. Poukazuje, že ustanovení §41 odst. 3 o. s. ř. umožňuje, aby účastníci sporu mohli činit hmotně právní úkony nejen přímo vůči sobě navzájem, ale také vůči soudu, přičemž takový hmotněprávní úkon učiněný tímto způsobem je vůči druhému účastníku účinný od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl. Dovolatelka dále namítá nesprávný výpočet náhrady nákladů řízení a navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v části výroku II., jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. března 2007, č.j. 17 C 16/2006-67, o zamítnutí žaloby co do částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím, a v souvisejícím výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, neboť má za to, že není důvodné aplikovat dovolatelkou připomínané ustanovení §41 odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s názorem dovolatelky, že by předmětné daňové doklady byl doručeny doručením žaloby. Je-li dovolatelkou uváděno, že žalovaný se o předmětných daňových dokladech dozvěděl na jednání dne 14.3.2007, připomíná, že na tomto jednání nebyl přítomen, proto nelze dovodit, že by hmotněprávní úkon o doručení uvedených dokladů žalovanému byl vůči němu účinný, byť byl na tomto jednání právně zastoupen. Žalovaný připomíná i důkaz, z jehož zjištění vyšel i odvolací soud, a to knihu faktur za roky 2002 a 2003, podle níž byla žalobkyní doručena faktura za nájemné naposledy dne 10.6.2002. Z důvodu procesní opatrnosti žalovaný ve vyjádření k dovolání vznesl námitku promlčení uplatněného nároku na úhradu nájemného s příslušenstvím.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním podaným do části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo napadenou potvrzující částí výroku rozsudku odvolacího soudu změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se v dané věci nejedná ani o případ, kdy odvolacím soudem byl v napadené části rozsudku odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, neboť soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v části, jíž je napadána část výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím, přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť právní otázka učiněného hmotněprávního úkonu nebyla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v souladu s §41 odst. 3 o. s. ř.
Podle §41 odst. 3 o. s. ř. je hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli.
Odvolací soud však neposoudil otázku doručení hmotněprávního úkonu (výzvy k zaplacení) ve smyslu uvedeného ustanovení a nerespektoval ani dosavadní judikaturu, podle níž je možné předložit fakturu k placení přímému dlužníku formou doručením stejnopisu žaloby jako výzvy k zaplacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.2.2003, sp. zn. 32 Odo 176/2002). Dovolatelka správně poukazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2002, sp. zn. 21 Cdo 645/2002, v němž bylo konstatováno a odůvodněno, že hmotněprávní úkony, které byly v občanském soudním řízení probíhajícím mezi účastníky učiněny některým z účastníků vůči soudu a o nichž se jejich adresát (druhý účastník) v řízení dozvěděl (§41 odst. 3 o. s. ř.), mají stejné právní následky jako právní (hmotněprávní) úkony, které byly učiněny přímo vůči druhému účastníku právního vztahu a které mu došly.
Nezabýval-li se odvolací soud doručením předmětných daňových dokladů, z nichž je odvozován žalobní návrh, z pohledu ustanovení §41 odst. 3 o. s. ř. a právní závěr o předčasné žalobě dovodil pouze ze skutečnosti, že žalobkyně neprokázala zaslání předmětných daňových dokladů žalovanému, aniž by vzal v úvahu ustanovení §41 odst. 3 o. s. ř., nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v této napadené části ohledně zamítnutí žaloby co do částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím vydáno po právu. Odvolací soud se v rozporu s uvedeným ustanovením a výše uvedenými judikáty nezabýval, zda návrh žalobkyně nebyl platný v době rozhodování soudu, tj. zda žalobkyně předmětný hmotněprávní úkon neučinila v průběhu řízení vůči soudu, tak jak důvodně dovolatelka namítá, a zda žalovaný, který je jeho adresátem, se o úkonu (fakturách) dozvěděl.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části týkající se rozhodnutí o částce 155 561,10 Kč s příslušenstvím podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka usnesení odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení, je třeba konstatovat, že o náhradě nákladů řízení soud rozhoduje usnesením (§167 odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení je z důvodu procesní ekonomie součástí výroku rozsudku (viz též §151 odst. 1 o. s. ř.), nicméně podle konstantní judikatury je přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení posuzována podle §238a o. s. ř.; podle odstavce prvního tohoto ustanovení není dovolání proti takovému rozhodnutí přípustné ani v případě, že odvolací soud výrok rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení změnil. Přípustnost dovolání v této části nelze opřít ani o jiné ustanovení o. s. ř. Protože náhrada nákladů je souvisejícím nárokem rozhodnutí o nároku ve věci samé, odvolací soud v novém rozhodnutí rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu