ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1255.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 1255/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně S. ž. d. c., státní organizace, proti žalované K. p. K., a. s., o zaplacení částky 83.306,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12/31 Cm 360/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2006 č. j. 4 Cmo 432/2006-178, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 4 Cmo 432/2006-178, v části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. srpna 2006, č. j. 12/31 Cm 360/98-148, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 74.338,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 21. 5. 1998 do zaplacení, a ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. srpna 2006, č. j. 12/31 Cm 360/98-148, v části výroku pod bodem I, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 74.338,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 21. 5. 1998 do zaplacení, a ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 4 Cmo 432/2006-178, v části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. srpna 2006, č. j. 12/31 Cm 360/98-148, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 8.968,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 21. 5. 1998 do zaplacení, se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. srpna 2006, č. j. 12/31 Cm 360/98-148, uložil společnosti S., a. s., právní nástupkyni původní žalované H., společnost s ručením omezeným, a právní předchůdkyni nynější shora označené žalované (dále též jen „žalovaná“) zaplatit žalobkyni částku 83.306,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 21. 5. 1998 do zaplacení (bod I výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně provedla pro žalovanou mezinárodní přepravu zboží z České republiky přes P., B. a K. do K. Vůz byl odstaven na přechodu P. – B. v době od 1. 9. 1997 do 9. 10. 1997, po dobu 37 dnů, pro přepravní překážku spočívající v tom, že žalovaná nedostatečně vyplnila nákladní list C., tj. chyběly podklady pro řádné vyplnění nákladního listu S. O chybějící údaje žádal přednosta stanice polské dráhy v M. žalovanou a ta je následně doplňovala. Telegramem ze dne 4. 9. 1997 oznámila přednostovi správného plátce přepravného za úsek železnice v R. Přednosta jí faxem odeslaným dne 23. 9. 1997 oznámil, že vůz stojí v železniční stanici, neboť jej ruská železnice odmítla převzít z důvodu chybějící finanční garance pro K. Železniční stanice v M. faxem ze dne 22. 1. 1998 požádala žalobkyni o zatížení žalované jako odesílatele zásilky poplatkem za zdržení vozu na tranzitní železnici, neboť vagon nebyl po dobu od 1. 9. 1997 do 9. 10. 1997 převzat běloruskou železnicí z viny odesílatele; byl nesprávně označen speditér v nákladním listu S. a chyběly i finanční záruky. Žalobkyně v návaznosti na požadavek polských drah vystavila dne 5. 5. 1998 fakturu, jíž se splatností dne 20. 5. 1998 vyúčtovala žalované doplňující poplatek za zdržení vagónu na hranicích ve výši 3.515,- CHF, v přepočtu 83.306,- Kč. Vycházeje z článku 12, §1 a §2, Přípojku B k Úmluvě o mezinárodní železniční přepravě (COTIF), soud prvního stupně dovodil, že žalovaná byla jako odesílatel povinna předložit řádně vyplněný nákladní list, jenž musí obsahovat kromě údajů uvedených v článku 13, §1 Přípojku B též ostatní údaje předepsané jednotlivými dopravními předpisy. Žalovaná si byla vědoma, že údaje z nákladního listu C. bude přednosta polské pohraniční stanice, kde bude proveden nový podej a jehož v souladu s článkem 13 Přípojku B označila v nákladním listu C. jako příjemce, přepisovat do nákladního listu S. U zásilek přes B. měla ve sloupci č. 13 C. uvést rovněž poznámku o placení provozních výdajů přes průvozní železnici, jméno speditéra – plátce průvozních výdajů a jeho kód a číslo dohody mezi odesílatelem a speditérem. Tím, že údaje tvořící dle příslušné reglementace nezbytnou součást nákladního listu C. nevyplnila včas, nýbrž až dodatečně na výzvu přednosty přechodové železniční stanice učiněnou prostřednictvím tuzemského dopravce (jíž žalobkyně splnila svou povinnost podle čl. 33 Přípojku B informovat odesílatele o přepravní překážce), došlo ke zdržení vozu na této stanici. Vůz pak stál v této stanici z důvodů na straně žalované nejen po dobu, po kterou neměl přednosta stanice údaje potřebné k vyplnění nákladního listu S., ale je nutno započíst do zdržení i dobu, po kterou nebylo možno vůz vypravit, neboť zaviněná doba bezprostředního prodlení nemusí být vždy totožná s dobou skutečného prodlení. Nelze spravedlivě žádat po dopravci, aby bezprostředně poté, co případně obdrží doplňující informace pro vyplnění nákladního listu, odesílal na úkor případných jiných svých povinností odstavený vagón. S obranou žalované, že měla být poučena o doplnění garancí přeprav do Kazachstánu, se soud prvního stupně vypořádal tak, že právní předpisy takovou povinnost žalobkyni nestanoví. S poukazem na článek 18 Přípojku B, podle něhož odesílatel odpovídá za správnost svých údajů v nákladním listu a stihnou ho všechny následky vyplývající z toho, že jsou údaje neúplné, pak uzavřel, že žalobkyni vznikl vůči žalované nárok na doplňkový poplatek za zdržení vozu na tranzitních železnicích z viny odesílatele podle Mezinárodního železničního tarifu (MTT), oddílu III, položky 8.2, ve výši 95,- CHF za jeden den, při přepočtu podle jednotného železničního kursu stanoveného v tarifním věstníku ke dni 1. 8. 1997 (11/97) 100,- CHF za 2.370,- Kč a od září 1997 (12/97) 100,- CHF za 2.360,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. listopadu 2006 č. j. 4 Cmo 432/2006-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tak s jeho právním posouzením. V řízení bylo podle jeho názoru prokázáno, že nákladní list nebyl žalovanou vyplněn úplně, neboť je zřejmé, že chyběly údaje o plátci přepravného za úsek železnic v R. a finanční garance za K. Dovodil, že pokud žalobkyně tvrdila, že vlivem neúplně vyplněného nákladního listu nastala překážka v přepravě v délce trvání 37 dnů, a žalovaná tvrdila, že tuto překážku odstranila již dne 4. 9. 1997, bylo tvrzení žalované vyvráceno faxem ze dne 23. 9. 1997, jímž přednosta stanice v M. požadoval garanci za K. Navíc za situace, kdy žalobkyně prokázala, že nákladní list nebyl vyplněn řádně, bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala, kdy nedostatky nákladního listu bezezbytku odstranila. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně též v názoru, že po dopravci nelze požadovat, aby po obdržení údajů chybějících v nákladním listu odesílal odstavený vagón na úkor případných jiných svých povinností. Bylo podle jeho názoru na žalované, aby tvrdila, kdy nastala možnost vypravení vozu a že ji dopravce promeškal, což neučinila.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Žalovaná shledala zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce především v tom, že týž odvolací soud ve stejném případě, pouze ohledně jiného vozu, rozhodl rozsudkem ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. 2 Cmo 445/2004, naprosto odlišně, neboť přisuzující rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil a žalobu zamítl.
Žalovaná zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že porušila povinnosti odesílatele a stíhá ji povinnost zaplatit poplatek za zdržení vozu po dobu od 1. 9. do 9. 10. 1997. Poukázala na to, že podle tvrzení žalobkyně měl být obsah nákladního listu dále doplněn údaji dle reglementace vydané Mezinárodním železničním přepravním výborem, z této reglementace však tvrzená povinnost uvést finanční garanci nevyplývá. Argumentovala též, že z jejího faxového přípisu ze dne 4. 9. 1997 vyplývá, že již tohoto dne zaslala do stanice M. správné označení plátce přepravného za úsek železnic R., čímž své povinnosti podle Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě a Přípojku B splnila. Přepravní překážka jí zaviněná tedy trvala (resp. mohla trvat) maximálně do 4. 9. 1997, kdy ji odstranila. Namítla, že další doplňující údaje, které po ní byly požadovány faxem ze dne 23. 9. 1997, nejsou údaji, které zákon předepisuje odesílateli uvést, a tato povinnost nevyplývá z článku 13 C. ani z ustanovení souvisejících předpisů. Nebylo tedy důvodu, aby železnice požadovala tyto finanční záruky, respektive zaplacení poplatků za úsek železnice K. Stál-li tedy vagón ve stanici i po datu 4. 9. 1997, nebylo tomu pro překážku na její straně. Názor odvolacího soudu, že bylo na ní, aby tvrdila, kdy nastala možnost vypravení vozu a že ji dopravce zameškal, postrádá podle jejího názoru oporu v zákonných ustanoveních, zejména v C. a R.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak případně též rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby je dovolací soud jako zjevně bezdůvodné odmítl, neboť žalovaná podle sdělení účtárny žalobkyně uznala svoji povinnost vyplývající z rozsudku odvolacího soudu a dluh včetně příslušenství po podání dovolání zaplatila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se v posuzované věci nejedná; rozsudek soudu prvního stupně je sice rozsudkem v pořadí druhým, soud prvního stupně jím však rozhodl stejně jako v dřívějším rozhodnutí (v rozsudku ze dne 14. května 2004, sp. zn. 12/31 Cm 360/98-109). Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Především je třeba zdůraznit, že ze skutečnosti, že žalovaná v průběhu dovolacího řízení dobrovolně splnila, co jí bylo uloženo dovoláním napadeným, leč pravomocným a vykonatelným rozhodnutím (a co tedy mohlo být též vymáháno cestou soudního výkonu rozhodnutí či exekuce), rozhodně nelze, vzhledem k uvedeným okolnostem (srov. též §323 odst. 2 ve spojení s §407 odst. 2 obch. zák.) usuzovat, že žalovaná předmětný závazek uznala, jak mylně dovozuje žalobkyně.
Závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci nelze založit na tom, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně; odlišné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, na které poukazuje dovolatelka, se totiž neliší od dovoláním napadeného rozhodnutí v právním posouzení (ve způsobu řešení právní otázky, na níž rozhodnutí spočívá), nýbrž v závěrech o skutkovém stavu. Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Odlišné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je založeno na závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně jedné z právně významných skutečností (stran tvrzení, že žalovaná byla faxem ze dne 1. 9. 1997 vyzvána též ke sdělení finančních záruk za Kazachstán), a závěr o neunesení důkazního břemene je závěrem skutkovým, nikoliv právním. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 31. října 2006, sp. zn. 32 Odo 1306/2006, odmítl dovolání proti uvedenému odlišnému rozhodnutí jako nepřípustné pouze z toho důvodu, že napadeným zamítavým výrokem bylo v obchodní věci rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč [srov. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Dovolání však proti části napadeného výroku ve věci samé přípustné je, neboť odvolací soud v této části řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem; v tomto rozsahu je dovolání též důvodné.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Soudy nižších stupňů postupovaly ve věci správně, v souladu s ustanovením §756 obchodního zákoníku, jestliže ji posoudily podle Přípojku B k Úmluvě o mezinárodní železniční přepravě (COTIF), označeného jako „Jednotné právní předpisy pro smlouvu o mezinárodní železniční přepravě zboží (CIM)“, jenž je přílohou č. 3 vyhlášky č. 8/1995 Sb. o uvedené úmluvě, a podle Reglementace mezinárodních přeprav (RSM), vydané Mezinárodním železničním přepravním výborem (dále též jen „Úmluva“, „Přípojek B“ a „Reglementace“). Pochybily však při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci.
Podle Přípojku B odesílatel je povinen předložit řádně vyplněný nákladní list. Železnice stanoví jednotný vzor nákladního listu (Čl. 12, §1, věta první, a §2, první část věty první). Nákladní list musí obsahovat, je-li to zapotřebí, všechny ostatní údaje předepsané těmito Jednotnými právními předpisy. Jiné údaje mohou být zapsány do nákladního listu, jestliže to předepisují nebo připouštějí zákony a předpisy některého státu, doplňující ustanovení nebo tarify, neodporují-li Jednotným právním předpisům (Čl. 13, §2). Odesílatel odpovídá za správnost svých údajů v nákladním listu. Stihnou ho všechny následky vyplývající z toho, že jsou údaje nesprávné, nepřesné, neúplné nebo zapsané na jiném místě (Čl. 18). Vyskytne-li se přepravní překážka, rozhodne železnice, je-li účelné přepravit zboží po jiné přepravní cestě a nebo v zájmu odesílatele vyžádat si od něho pokyny, přičemž mu oznámí všechny dostupné užitečné údaje. Nenese-li železnice vinu, je oprávněna při přepravních překážkách vybírat zdržné (Čl. 33, §1 a §9).
Podle Mezinárodního železničního tarifu (MTT) č. 8100, platného od 1. 1. 1997, jehož účastníky byly mimo jiné též Polské státní železnice a České dráhy (srov. Část I, Všeobecná ustanovení), náleží mezi doplňující poplatky (jež jsou podle Čl. 15, §1, věty první, Přípojku B součástí přepravného) též poplatky za pobyt vozů na tranzitních železnicích, přičemž za zdržení vozů na tranzitní železnici z viny odesílatele nebo příjemce se vybere poplatek ve prospěch železnice, na které ke zdržení došlo.
V projednávané věci je závěr odvolacího soudu o povinnosti žalované jako odesílatele zaplatit žalobkyni jako dopravci doplňující poplatek za pobyt vozu s její zásilkou zboží na tranzitní železnici po dobu 37 dnů založen na posouzení, že zdržení vozu po tuto dobu bylo způsobeno přepravní překážkou, za kterou odpovídá žalovaná a která spočívá v tom, že žalovaná jako odesílatel nesplnila povinnost uvést v nákladním listu CIM údaje o plátci přepravného za úsek železnic v R. a finanční garance za K.
Povinnost uvést u zásilek přes U., B. a/nebo R. ve sloupci 13 „Prohlášení“ nákladního listu CIM poznámku o zaplacení průvozních výdajů přes označenou průvozní železnici a uvést jméno speditéra – plátce průvozních výdajů, jeho kód a číslo dohody mezi odesílatelem a speditérem, vyplývá z článku 13 CIM Reglementace a skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně skýtá podklad pro závěr, že žalovaná tuto svou povinnost porušila a způsobila tak přepravní překážku, pro kterou došlo ke zdržení vozu v přechodové železniční stanici M. přinejmenším do 4. 9. 1997, kdy žalovaná tento chybějící údaj dodatečně doplnila.
Povinnost odesílatele uvést v nákladním listu CIM finanční garance za K. však v článku 13 CIM Reglementace, jenž stanoví obsahové náležitosti nákladního listu, upravena není a nelze ji z ustanovení tohoto článku dovodit ani výkladem. Soud prvního stupně se otázkou, zda a na základě čeho bylo povinností žalované tento údaj v nákladním listu CIM uvést, vůbec nezabýval (alespoň podle obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí). Odvolací soud se omezil na závěr, že nákladní list nebyl žalovanou vyplněn úplně, neboť je zřejmé, že chyběly (vedle údaje o plátci přepravného za úsek železnic v R.) finanční garance za K. Podstatou posouzení, že určitý údaj chybí, je poznatek, že tu tento údaj není, ač tu být měl. Z čeho je zřejmé, že v nákladním listu CIM měl být odesílatelem uveden též údaj o finanční garanci za K., tedy že bylo povinností žalované tento údaj uvést a co tuto povinnost založilo, však z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá. Posouzení, že došlo k porušení povinnosti, předpokládá předchozí závěr o tom, že tu taková povinnost byla a z čeho vyplývá, a tento závěr v posouzení odvolacího soudu chybí.
Postrádá-li právní posouzení odvolacího soudu závěr, že bylo povinností žalované uvést do nákladního listu CIM údaj o finančních garancích pro K. nemůže obstát jeho úvaha, že údaje v nákladním listu též v tomto směru byly neúplné a že žalovanou stíhají následky neuvedení tohoto údaje, totiž odpovědnost za zdržení vozu na tranzitních železnicích (srov. čl. 18 Přípojku B).
Právní posouzení odvolacího soudu je tedy v této části neúplné a tudíž nesprávné. Obstojí pouze jeho závěr, že žalovaná odpovídá za to zdržení vozu na tranzitních železnicích, jež bylo způsobeno absencí údaje o plátci přepravného za úsek železnic v R. Přitom pro závěr, že přepravní překážka (resp. její důsledky) trvala též po dni 4. 9. 1997, kdy žalovaná tento chybějící údaj dodatečně sdělila, není podklad ve zjištěném skutkovém stavu. Odvolací soud se mýlí v názoru, že žalovanou stíhá důkazní břemeno stran toho, kdy pominuly (a tedy po jakou dobu trvaly) důsledky jí způsobené přepravní překážky. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno, jako procesní odpovědnost za nesplnění povinnosti tvrzení [srov. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a důkazní povinnosti [srov. §101 odst. 1 písm. b) ve spojení s §120 odst. 1, věty první, o. s. ř.], jež je zakotveno v ustanovení §120 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., vyplývá z hmotného práva; posouzení, který z účastníků řízení je nositelem břemene tvrzení a důkazního břemene k té které v příslušném sporu právně významné skutečnosti, závisí na tom, jak jsou v normě hmotného práva ve věci aplikované vymezeny práva a povinnosti účastníků hmotněprávního vztahu (srov. shodně v právní literatuře např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 569 s., a v rozhodovací praxi soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Domáhá-li se žalobkyně po žalované plnění za to, že vůz byl po určitou dobu (od jejíž délky se odvíjí výše požadovaného plnění) zadržen na tranzitní železnici, pak musí tvrdit a prokazovat takové skutečnosti, z nichž lze usoudit, že příčinou zdržení po celou dobu, za niž je plnění požadováno, byla přepravní překážka způsobená žalovanou. Ani z hlediska pravidel logiky nemůže obstát požadavek, aby odesílatel tvrdil a prokazoval, kdy nastala možnost vypravení vozu z přechodové stanice a že ji dopravce promeškal; na něm je toliko, aby v rámci své procesní obrany prokázal, že přepravní překážka byla odstraněna, tedy – v poměrech projednávané věci – že doplnil chybějící údaj v nákladním listu a kdy se tak stalo. Tvrdí-li dopravce, že provozní či jiné objektivní důvody neumožnily vypravit vůz ze stanice prakticky bezprostředně po odstranění přepravní překážky, že tedy zdržení vozu na tranzitní železnici způsobené odesílatelem trvalo ještě i určitou dobu po odstranění překážky, pak je na něm, aby k těmto důvodům předložil konkrétní skutková tvrzení a nabídl důkazy. Názor, že po dopravci nelze požadovat, aby po obdržení údajů chybějících v nákladním listu odesílal odstavený vagón na úkor případných jiných svých povinností, obstojí pouze v obecné rovině. Pro závěr, že důsledky přepravní překážky způsobené žalovanou trvaly též po dni 4. 9. 1997 a po jakou dobu, chybí podklad ve zjištěném skutkovém stavu a úvahy založené na „případných“ jiných povinnostech dopravce jsou pouze hypotetické, rozhodnutí soudu na nich tedy založit nelze (srov. §153 odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s hmotným právem tak lze za stávajícího procesního stavu shledat právní posouzení odvolacího soudu pouze potud, že žalobkyně má vůči žalované právo na zaplacení doplňkového poplatku za zdržení vozu na tranzitní železnici za dobu od 1. 9. 1997 do 4. 9. 1997 včetně, tedy za čtyři dny, a to, podle Mezinárodního železničního tarifu (MTT) č. 8100, oddílu III, položky 8.2, ve výši 95,- CHF za jeden den zdržení, při přepočtu podle jednotného železničního kursu č. 12/1997 stanoveného v Přepravním a tarifním věstníku s účinností od 1. 9. 1997 v poměru 100,- CHF za 2.360,- Kč, ve výši 2.242,- Kč, za čtyři dny pak v celkové výši 8.968,- Kč. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti této části výroku odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud posoudil dovolání jako nepřípustné a z tohoto důvodu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), je v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části výroku ve věci samé, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení [srov. §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ], Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl (v uvedeném rozsahu) zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v příslušném rozsahu i tento rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu