ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1363.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1363/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně JUDr. S. B., správkyně konkursní podstaty úpadce I. M., spol. s r.o., v likvidaci, proti žalovanému D. L., zastoupenému Mgr. J. V., advokátem, o zaplacení 182 801,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 245/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2008, č.j. 11 Cmo 167/2008-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2008, č.j. 11 Cmo 167/2008-100, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2008, č.j. 51 Cm 245/2006-77, ve výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 182 801,65 Kč s příslušenstvím; ve výrocích II., III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně týkajícími se napadeného výroku ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 182 801,65 Kč. Oba soudy dospěly k závěru, že žalovaný je povinen zaplatit uvedenou částku na základě smlouvy o postoupení pohledávek a převzetí dluhu ze dne 1.10.2002, podle níž došlo k převodu práv a povinností z 11-ti leasingových smluv na žalovaného, tj. včetně povinnosti uhradit za původního leasingového nájemce částku tzv. nerozpuštěné akontace, tj. částek, které dosud nebyly použity na započtení budoucích splátek, jako měsíční akontace. Oba soudy neuznaly obranu žalovaného, že nárok na zaplacení předmětné částky zanikl žalobkyni započtením pohledávek mezi účastníky, dovozoval-li žalovaný započtení z dohody o vyrovnání závazků ze dne 1.10.2002. Soudy považovaly tuto dohodu za neurčitý právní úkon podle §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a z tohoto důvodu za absolutně neplatný, neboť v bodu II. předmětné dohody bylo pouze uvedeno, že předmětem dohody je vzájemné vypořádání účastníků z titulu smlouvy, popřípadě bezdůvodného obohacení souvisejícího se smlouvami uzavřenými mezi účastníky, na základě kterých přebírající převzal věci z majetku předávajícího za dohodnutých podmínek. Soudy uzavřely, že předmětná dohoda neobsahuje žádnou bližší identifikaci vzájemných pohledávek a závazků, přičemž neurčitost obsahu dohody nelze odstranit ani za použití interpretačních pravidel podle §35 obč. zák. Odvolací soud navíc konstatoval, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně neprokázal, že by vůči úpadci učinil jiný jednostranný kompenzační projev směřující k započtení v době do prohlášení konkursu na majetek úpadce, tedy do 15.4.2003, protože po tomto datu bránilo účinnému započtení ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodu nesprávného právního posouzení neplatnosti dohody o vyrovnání závazků ze dne 1.10.2002, odvíjející se od nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Namítá, že nebyly provedeny všechny navrhované důkazy a řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu dovolacího důvodu podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel poukazuje na to, že dohoda o vyrovnání závazků byla uzavřena v ten samý den jako dohoda o převodu práv a povinností z leasingových smluv a bylo tak mezi stranami nepochybné, jakých konkrétních pohledávek se týká. Dospěly-li soudy k závěru o neplatnosti dohody o vyrovnání a ke zjištění, že žalovaný započtení vůči pohledávce žalobkyně neprokázal ani kdykoli později do vyhlášení konkursu, bylo podle dovolatele namístě poučit jej podle §118a o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení ohledně započtení. Žalovanému se ale žádné takové poučení nedostalo. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve výroku I. byl zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
V daném případě ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že dohoda o vypořádání neobsahuje žádnou bližší identifikaci vzájemných pohledávek a závazků, které mají být předmětem vypořádání, resp. započtení pohledávek.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Náležitostí projevu vůle, který směřuje k určitému právnímu úkonu, je srozumitelnost, určitost, a v některých případech i forma projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Neurčitost může být odstraněna výkladem podle §35 obč. zák., avšak výkladem (podle citovaného ustanovení) nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Pokud nelze uvedený nedostatek neurčitosti odstranit tímto způsobem, jde o právní úkon neplatný. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2007, sp. zn. 32 odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 3/2008, pod označením 27/2008, rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005).
A právě o takový případ se v dané věci jedná. Dohoda o vyrovnání uzavřená mezi účastníky žádným způsobem nespecifikuje pohledávky, které mají být předmětem vyrovnání, resp. započtení. Takovou absenci obsahu právního úkonu nelze doplňovat ani výkladem podle §35 obč. zák. Je třeba konstatovat, že právní úkon směřující k započtení je neplatný pro neurčitost, pokud z právního úkonu započtení ve smyslu §580 obč. zák. není patrno, které pohledávky jsou vůči sobě započítávány, které zanikly započtením (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9.6.2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v Soudní judikatuře seš. 2/2004, pod označením SJ 20/2004, s jehož závěry ohledně určitosti projevu vůle započtení se Nejvyšší soud ztotožňuje).
Odvolací soud tedy správně dovodil, že dohoda, která měla směřovat k započtení pohledávek a přesně nespecifikuje pohledávky určené k započtení, je neurčitá.
Nejvyšší soud již několikrát formuloval a odůvodnil, že pro právní závěr o určitosti právního úkonu nestačí, je-li jen mezi účastníky jasné, co je předmětem právního úkonu, neboť předmět právního úkonu musí vyplývat z písemného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2007, sp. zn. 32 odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 3/2008, pod označením 27/2008, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2000, sp.zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.1996, sp.zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002, sp.zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002, svazek 15, pod č. C 1075, str. 61).
Není tedy důvodná námitka dovolatele k neplatnosti dohody o vyrovnání ze dne 1.10.2002 pro její neurčitost, argumentuje-li tím, že mezi smluvními stranami nebylo pochyb o tom, čeho se dohoda týká.
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplného dokazování, jestliže nebyly provedeny všechny navrhované důkazy, je nutno připustit, že by se mohlo jednat o případ, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení ale může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se v dané věci nejedná, brojí-li dovolatel proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci.
Dovolatel dále namítá, že nebyl soudem poučen ve smyslu §118a o. s. ř. o doplnění tvrzení ohledně započtení v souvislosti se započtením pohledávek kdykoli později až do vyhlášení konkursu dne 15.4.2003, a to za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že takové započtení žalovaný vůči žalobkyní uplatněné pohledávce neprokázal. Je nutno konstatovat, že nebyly splněny podmínky proto, aby soud žalovaného poučil podle §118a o. s. ř. o doplnění takových tvrzení o pozdějším započtení pohledávek, neboť jde o jiné skutečnosti, než jak byl vymezen předmět řízení.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku započtení pohledávek v rozporu s hmotným právem (§580 obč. zák.). Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Není-li dovolání žalovaného přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu