ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1934.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 1934/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně M. P., družstvo, zastoupené JUDr. E. M., advokátkou, proti žalované C. I. a. s., zastoupené Mgr. P. Š., advokátkou, o zaplacení částky 175.555,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 64/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 2 Cmo 145/2006-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 2 Cmo 145/2006-65, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006, č. j. 41 Cm 64/2004-44, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 175.555,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 9. 1. 2004 do zaplacení a jímž byla žalovaná zavázána nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla v roce 2001 uzavřena smlouva o vstupu do B. I., která žalobkyni opravňovala k využívání barterových služeb žalované. Smluvní vztah byl ukončen dne 30. 9. 2002 výpovědí žalobkyně a na barterovém clearingovém účtu žalobkyně byl k tomuto dni aktivní zůstatek v žalované výši. Podle Všeobecných smluvních podmínek B. I., čl. IV bod 1 „Vyrovnání aktivních a pasivních zůstatků“ je klient nejpozději ve lhůtě 14 dnů po ukončení smlouvy povinen oznámit žalovanému vyrovnání svého aktivního zůstatku na B., tj. jakou použije formu odběru zboží nebo služeb od jiných klientů B. I. Pokud klient nevyrovná svůj aktivní zůstatek na B. do šesti měsíců od svého oznámení, je oprávněn požádat žalovaného o vyrovnání tohoto zůstatku z prostředků shromážděných garančních poplatků za poskytnutí R. jiných klientů, popřípadě z prostředků shromážděných způsobem podle smlouvy. Toto právo však klientovi nevznikne, pokud v průběhu uvedené lhůty nebude vyvíjet žádné aktivity směřující k vyrovnání jeho aktivního zůstatku na B. Vyvíjením aktivity se rozumí, že klient předloží žalované originály svých poptávek, včetně jejich odmítnutí potenciálními partnery v počtu minimálně pěti originálů. Žalobkyně po ukončení smlouvy zaslala a poté žalované předložila pět poptávek potenciálním partnerům, pouze v jednom případě však obdržela písemné odmítnutí poptávky; v ostatních případech nebyli oslovení ochotni potvrdit odmítnutí poptávky písemně.
Odvolací soud se ztotožnil též s právním závěrem soudu prvního stupně, že sjednané podmínky pro vznik práva žalobkyně na výplatu aktivního zůstatku byly splněny, k tomuto závěru však dospěl na základě jiného právního posouzení. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že podmínka spočívající v předložení písemného odmítnutí se stala plněním nemožným podle ustanovení §575 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) ve spojení s ustanovením §352 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a povinnost žalobkyně v tomto rozsahu zanikla, neboť písemné odmítnutí poptávky od třetích osob proti jejich vůli nelze vynucovat. Odvolací soud shodně dovodil, že od oslovených potenciálních partnerů nelze jako od třetích osob proti jejich vůli vynucovat písemné odmítnutí objednávky, v závěru o zániku uvedené povinnosti žalobkyně z důvodu dodatečné nemožnosti se však se soudem prvního stupně neshodl. Vyšel z toho, že ve smlouvě nebyla výslovně sjednána písemná forma odmítnutí poptávek, na základě čehož uzavřel, že pokud žalobkyně neobdržela v obvyklé lhůtě odpověď na poptávky, lze mít za to, že tyto poptávky byly odmítnuty.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnila tak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, uplatnila tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná zpochybnila správnost posouzení, že účastníkovi nelze klást k tíži, že mu třetí osoby neodpoví na jeho poptávku na služby a zboží z jí provozovaného barterového zúčtovacího systému, a že smlouva a všeobecné obchodní podmínky zakládají nemožné plnění, když ukládají klientům povinnost oslovit po ukončení smlouvy s poptávkou osoby, které nebyly povinny odpovědět, a jedná se tedy o neplatné ustanovení. Omyl obou soudů nižších stupňů spatřuje žalovaná v tom, že věc hodnotily jako vztah dvoustranný, ačkoliv všeobecné smluvní podmínky zakládají vícestranný opětující se směnný vztah mezi klienty, v jehož rámci dochází ke směnným smlouvám a jejich zúčtování. Všeobecné smluvní podmínky ukládají klientovi povinnost oslovit poptávkami při ukončení smlouvy jen proto, aby musel preferovat barterové zúčtování obchodů v systému provozovaném žalovanou, a klient se má obracet s poptávkami pouze na ostatní účastníky systému, jímž všeobecné smluvní podmínky zakládají povinnost reagovat na poptávky ostatních klientů. Sjednání závazku v tom rozsahu, jak to činí Všeobecné obchodní podmínky, kdy je uložena povinnost třetím osobám - ostatním účastníkům barterového systému, považuje žalovaná za platné.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně je rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž je toto rozhodnutí založeno).
V posuzované věci vzhledem k tomu, jaké právní otázky dovolatelka Nejvyššímu soudu předložila, dovolání přípustné není.
Dovolatelka namítá, že právní posouzení ustanovení jejích všeobecných smluvních podmínek, podmiňujících nárok bývalého klienta na výplatu aktivního zůstatku na jeho barterovém clearingovém účtu předložením negativních reakcí jiných klientů systému na jeho poptávky, jako neplatných pro nemožnost plnění, je v rozporu s hmotným právem. Přehlíží přitom, že dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.), a to na zpochybňovaném právním závěru nespočívá; nespočívá na něm ostatně ani rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ani odvolací soud, ani soud prvního stupně neposoudily zmíněné ustanovení čl. IV bod 1 Všeobecných smluvních podmínek (srov. §273 odst. 1 obch. zák.) jako neplatné pro počáteční nemožnost plnění podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák., jak se mylně domnívá dovolatelka; naopak, oba z jeho platnosti vycházely, byť se jejich navazující právní posouzení liší. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že závazek žalobkyně tímto ustanovením založený zanikl pro dodatečnou nemožnost plnění podle ustanovení §575 obč. zák. Odvolací soud se s tímto posouzením neztotožnil a své rozhodnutí založil na závěru, že žalobkyně tento svůj závazek řádně splnila. Na právním posouzení, jehož správnost je dovoláním napadena, tedy rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a jeho prostřednictvím tak není dovolacímu soudu předložena právní otázka, která by mohla založit jeho závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce a tedy též závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro úplnost je třeba dodat, že odvolací soud v rámci svých úvah při právním posouzení věci vyslovil (shodně se soudem prvního stupně) též závěr, že od oslovených potenciálních partnerů nelze jako od třetích osob proti jejich vůli vynucovat písemné odmítnutí objednávky. Odvolací soud učinil tento závěr v souvislosti s úvahou, že nebyla-li ve smlouvě výslovně sjednána písemná forma odmítnutí poptávek, mohlo k němu dojít v jakékoliv formě, tedy i konkludentně. Jeho závěr se tedy vztahuje k vynucení negativní odpovědi v písemné formě. V tomto směru právní posouzení odvolacího soudu dovoláním napadeno nebylo; dovolací argumentace se váže k tvrzení, že třetí osoby jako účastníci clearingového barterového systému organizovaného žalovanou měly povinnost odpovědět na poptávky, nikoliv že tak měly povinnost učinit písemně. Nelze ostatně přehlédnout, že odvolací soud ani nehodnotil, zda třetí osoby měly povinnost písemné odpovědi; uzavřel toliko, že písemné odmítnutí od nich nelze vynucovat.
Otázkami způsobilými založit zásadní význam rozhodnutí po právní stránce nemohou být ani dovolatelkou položené otázky typu, „zda soud musí v otázce vícestranných právních vztahů přihlédnout k tomu, co je mezi účastníky ujednáno“, „zda má být věc hodnocena jako dvoustranný vztah, byť je z povahy věci zřejmé, že se jedná a musí jednat o vícestranný smluvní vztah“, a „zda je role garanta v systému v rozporu s obecně závaznými právními předpisy“. Na poslední z uvedených otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (soudy nižších stupňů ji vůbec neřešily) a první dvě otázky nejsou ani otázkami právními ve vlastním slova smyslu.
Nezbývá tedy než uzavřít, že proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud opřel o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, která by podle těchto ustanovení měla vůči žalobkyni právo na tuto náhradu, podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly, Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu