ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2223.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2223/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně E. V., zastoupené Mgr. M. K., advokátkou, proti žalovaným 1) A. s.r.o., zastoupené JUDr. T. P., advokátem, 2) P. D., o zaplacení 93 223 Kč a smluvní pokuty ve výši 148 093 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, pod sp. zn. 36 Cm 93/2006, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2008, č.j. 1 Cmo 151/2008-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. M. K., advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 30. listopadu 2007, č.j. 36 Cm 93/2006-101, výrokem I. uložil první žalované povinnost zaplatit žalobkyni 163 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 148 093 Kč, výrokem II. zamítl žalobu vůči 2. žalovanému a výrokem III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2008, č.j. 1 Cmo 151/2008-130, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni částku 93 223 Kč a smluvní pokutu ve výši 148 093 Kč a ve výrocích III. a IV.; výrokem II. konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně zůstal nedotčen v části výroku I. co do částky 69 777 Kč a ve výroku II. a V.; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i právním závěrem soudu prvního stupně. Oba soudy dospěly k závěru, že 25.9.2002 byla platně uzavřena smlouva a dílo mezi žalobkyní, jako zhotovitelkou a 1. žalovanou, jako objednatelkou. Vznesenou námitku 1. žalované, že smlouva je neplatně uzavřena, jestliže za 1. žalovanou uzavřel smlouvu její zaměstnanec P. D. (2. žalovaný) ve funkci stavebního ředitele, považovaly oba soudy za nedůvodnou. Soudy aplikovaly §20 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož mohou za právnickou osobu činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové než statutární orgány, jak stanoví §20 odst. 1 obč. zák., pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. Použily rovněž ustanovení §15 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož, kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Soudy dospěly k závěru, že P. D. byl oprávněn za 1. žalovanou smlouvu o dílo uzavřít, neboť je nepochybné, že je obvyklé, aby zaměstnanec ve funkci stavebního ředitele společnosti podepisoval smlouvy, což také P. D. ve své výpovědi potvrdil a zároveň vypověděl, že mu nebylo známo, že by smlouvu uzavíral neoprávněně, neboť ve své funkci smlouvy za 1. žalovanou běžně uzavíral. Předmět smlouvy uzavřené 1. žalovanou prostřednictvím stavebního ředitele – restaurátorské práce a dekorativní výzdoba kostela – se týkal předmětu podnikání 1. žalované – provádění staveb, jejich změna a odstraňování, proto odvolací soud přihlédl i k tomu, že žalobkyně ani nemohla vědět, že P. D. není oprávněn uvedenou smlouvu o dílo uzavřít.
Odvolací soud dále na základě soupisu provedených prací z 18.10.2002 a protokolu o dílčím předání a převzetí díla z 28.11.2002 podepsaného 1. žalovanou a investorem stavby dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky platně uzavřené smlouvy o dílo pro splatnost ceny díla, proto má žalobkyně právo na zaplacení zbytku ceny díla v rozsahu předmětu odvolání - ve výši 93 223 Kč.
Odvolací soud rovněž přisvědčil soudu prvního stupně, že 1. žalovaná se dostala do prodlení s úhradou faktury v rozsahu 913 dnů, kterému odpovídá sjednaná smluvní pokuta ve výši 82 170 Kč, dále se dostala do prodlení s úhradou faktury v rozsahu 907 dnů, čemuž odpovídá smluvní pokuta ve výši 51 699 Kč a s úhradou faktury v rozsahu 889 dnů, čímž žalobkyni vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 14 224 Kč. Odvolací soud proto uzavřel, že 1. žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu celkem ve výši 148 093 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že P. D. ve funkci stavebního ředitele, resp. ve skutečnosti ve funkci stavbyvedoucího, byl oprávněn za 1. žalovanou uzavřít ve smyslu §20 odst. 2 obč. zák. a §15 odst. 1 obch. zák. smlouvu o dílo. Má za to, že nelze takto extenzivně použít uvedených ustanovení, jak to učinily oba soudy. Nesouhlasí s tím, že tato ustanovení zákonů se vztahují i na uzavření smluvního vztahu stavbyvedoucím za statutárního zástupce. Za zcela nepřípustné považuje, aby zaměstnanec bez jakéhokoliv zmocnění statutárního orgánu společnosti mohl rozhodovat o obsahu smlouvy, sjednávat cenu díla či smluvní pokutu, které navíc v daném případě z hlediska jejich výše je nutno považovat za ujednání, jež jsou v rozporu se zájmy statutárního zástupce společnosti.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Zdůraznila, že P. D. běžně 1. žalovanou zastupoval v právních vztazích v rámci předmětu podnikání 1. žalované.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (1. žalovanou) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem (§15 odst. 1 obch. zák.) a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Dovolání první žalované není tedy přípustné.
Odvolací soud i soud prvního stupně použily ustanovení §15 odst. 1 obch. zák., ve znění platném ke dni uzavření smlouvy – ve znění novely obchodního zákoníku zákonem č. 308/2002 Sb., stanovící, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Ustanovení §15 odst. 1 obch. zák. zakotvuje úpravu zákonného zastoupení podnikatele, přičemž k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje zákon současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon neurčuje obsah a formu pověření. Zvláštní plná moc se tedy nevyžaduje. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž byla pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve vnitropodnikových normách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.3. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2074/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2002, str. 288 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2003, str. 204, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.11.2004, sp. zn. 32 Odo 274/2004, zveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3122, sešit 31, str. 48, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je obvyklé, aby stavbyvedoucí uzavíral v rámci pověření touto činností za zhotovitele stavby smlouvy, přičemž při činnosti stavbyvedoucího obvykle dochází k uzavření smluv potřebných k realizaci díla, a dále rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.1.2006, sp. zn. 32 Odo 1419/2005 a ze dne 15.11.2000, sp. zn. 29 Cdo 2735/99, publikovaném v časopise Obchodní právo pod č. 1, ročník 2001, str. 27, v němž Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že pokud byl pracovník při provozování podniku pověřen výkonem technického dozoru při provádění díla, je podle §15 obch. zák. zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází).
Soudy v daném případě nerozhodly v rozporu s hmotným právem – ustanovením §15 odst. 1 obch. zák., jestliže dospěly k závěru, že smlouva o dílo, kterou 1. žalovaná uzavřela s žalobkyní prostřednictvím pověřené osoby – stavebního ředitele, byla uzavřena platně, a proto je první žalovaná povinna zaplatit žalobkyni doplatek ceny díla a smluvní pokutu za prodlení s úhradou zaplacených částek.
Nemá-li tedy napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř. a dovolání není přípustné, Nejvyšší soud - aniž by mohl věc dále posuzovat – jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12.257,-Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. července 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu