ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2914.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 2914/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. V. S., advokátem, proti žalovanému PhDr. K. P., CSc., zastoupenému JUDr. A.R., advokátem, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 118/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2007, č. j. 6 Cmo 295/2006-141, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2007, č. j. 6 Cmo 295/2006-141, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005, č. j. 25 Cm 118/2003-111, v jeho výrocích pod body I, III a IV se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. prosince 2005, č. j. 25 Cm 118/2003-111, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 200 000 Kč s 8,5% ročním úrokem z prodlení od 28. 11. 2001 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu co do 6% ročního úroku z prodlení z částky 200 000 Kč od 21. 6. 1999 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci byli podnikatelé a dohodli se vzhledem k jejich přátelským vztahům na půjčce žalobce do podnikání žalovaného ve výši 200 000 Kč. Smlouva sepsána nebyla, žalobce se spokojil s kvitancí, kterou podepsal žalovaný, jak vyplynulo ze znaleckého posudku, v níž potvrdil, že uvedenou částku převzal dne 21. 6. 1999. Odměna za půjčku (úrok), ani lhůta k vrácení sjednány nebyly. Soud prvního stupně posoudil vztah účastníků podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), podle něhož smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle §504 ObchZ je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán. V daném případě žalobce vyzval žalovaného k vrácení předmětné částky v listopadu 2001, takže žalovaný byl povinen vrátit peněžní prostředky v prosinci 2001. Námitku promlčení vznesenou žalovaným shledal soud prvního stupně nedůvodnou, neboť čtyřletá promlčecí doba, která podle §392 odst. 1 ObchZ běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním, v dané věci od listopadu 2001, byla zachována vzhledem k podání žaloby dne 23. 6. 2003.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2007, č. j. 6 Cmo 295/2006-141, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích pod body I, III a IV, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné i když se neztotožnil s jeho závěrem, že peněžní prostředky byly poskytnuty na základě smlouvy o úvěru. Za podstatnou považoval odvolací soud okolnost, že nebyla sjednána dohoda o úroku z poskytnutých prostředků, nedošlo tudíž k uzavření smlouvy o úvěru, nýbrž k uzavření smlouvy o půjčce podle ustanovení §657 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení pouze otázky promlčení uplatněného nároku; odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že s jedná o obchodněprávní závazkový vztah, a proto je nutno aplikovat čtyřletou promlčecí lhůtu počínající od poskytnutí peněžních prostředků, i když je režim smlouvy o půjčce upraven v občanském zákoníku. Pro posouzení otázky promlčení tedy nebylo rozhodné, zda žalobce prokázal, kdy byl žalovaný vyzván k vrácení peněz, a odvolací soud se proto touto skutečností nezabýval. Pokud byla žaloba podána dne 23. 6. 2003, stalo se tak ve čtyřleté promlčecí lhůtě od poskytnutí peněžních prostředků dne 21. 6. 1999 a námitka promlčení je také podle názoru odvolacího soudu nedůvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatel v jeho aplikaci obchodního zákoníku při posuzování otázky promlčení uplatněného nároku, přestože vlastní vztah se řídí zákoníkem občanským. Odvolatel v prvé řadě namítl, že nebylo prokázáno, že by se mezi žalobcem a odvolatelem jednalo o obchodněprávní vztah, neboť i když byli žalobce i dovolatel v předmětné době podnikateli, z provedeného dokazování nevyplývá, že by při vzniku smlouvy o půjčce bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 ObchZ). Dovolatel poukázal dále na ustanovení §261 odst. 6 ObchZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., podle něhož platilo, že smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku. Pod pojmem „smlouva“ se rozuměl celý vztah touto smlouvou založený, v praxi tedy platilo, že tyto smlouvy a vztahy jimi založené se neřídí úpravou obchodního zákoníku, ale že se řídí jen úpravou zákoníku občanského. Tomu v této době odpovídala i příslušná judikatura. Z uvedeného dovolatel dovozuje, že otázku promlčení je posuzovat podle obecné tříleté promlčecí lhůty stanovené v občanském zákoníku. Vzhledem k podání žaloby dne 23. 6. 2003 měl soud prvního stupně, jakož i soud odvolací přihlédnout k námitce promlčení. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Dospěl přitom k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání je tudíž i důvodné.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá, že žalovaný dne 21. 6. 1999 převzal od žalobce částku 200 000 Kč, což potvrdil v kvitanci z téhož data, a odvolací soud pak dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o půjčce podle ustanovení §357 ObčZ. Uzavření smlouvy o půjčce a poskytnutí plnění z této smlouvy žalobcem dovolateli přitom dovolatel nezpochybňuje ani ve svém dovolání. Namítá pouze nesprávnost posouzení otázky promlčení uplatněného nároku z hlediska výkladu §261 odst. 6 ObchZ.
Z ustanovení §261 ObchZ se podává, že tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (odstavec 1). Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb (odstavec 2). Smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku (odstavec 6 věta první).
V této podobě platila citovaná ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku v době uzavření smlouvy o půjčce (21. června 1999) a s výjimkou §261 odst. 6 věty první ObchZ jde rovněž o stávající znění zákona.
Ustanovení §261 odst. 6 ObchZ doznalo s účinností od 1. ledna 2001 změny prostřednictvím zákona č. 370/2000 Sb. Od uvedeného data stanoví, že smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem.
Dovolateli je nutno dát za pravdu v tom, že odvolací soud zjevně vyšel z dikce ustanovení §261 odst. 6 ObchZ ve znění účinném od 1. ledna 2001, jestliže bez dalšího uzavřel, že smlouva o půjčce, upravená jako smluvní typ pouze občanským zákoníkem, se řídí jak občanským zákoníkem, tak obchodním zákoníkem.
Zákon č. 370/2000 Sb., jehož prostřednictvím byl text §261 odst. 6 věty první ObchZ od 1. ledna 2001 změněn, neobsahuje přechodná ustanovení, jež by se této změny jakkoli týkala.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. nález jeho pléna ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.), z níž vychází i Nejvyšší soud (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005), však v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tu princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání.
Tomuto pojetí časové působnosti právních norem v posuzované věci odpovídá závěr, podle kterého je pro věc rozhodná dikce §261 odst. 6 věty první ObchZ ve znění účinném před 1. lednem 2001. Promlčecí doba k uplatnění nároku žalobce začala běžet před 1. lednem 2001, takže posuzování běhu promlčecí doby na základě úpravy účinné od ledna 2001, by za této situace znamenalo uplatnit (nepřípustně) pravou zpětnou účinnost zákona.
Jak se podává z důvodové zprávy k bodu 321 vládního návrhu zákona č. 370/2000 Sb., nová úprava §261 odst. 1 odst. 6 odstraňuje dosavadní pochybnosti o tom, zda se v případě smluv upravených pouze v občanském zákoníku, uzavíraných mezi subjekty podle odstavce 1 a 2 použije obecné úpravy obchodních závazkových vztahů podle občanského zákoníku.
Novelizovaná úprava tak omezuje použití úpravy občanského zákoníku na vztahy z těchto smluv uzavřených mezi podnikateli, popřípadě mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti jen na zvláštní ustanovení daná občanským zákoníkem pro tento smluvní typ, ale ve všem ostatním, co není dáno úpravou pro daný smluvní typ, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem, a to kogentní vždy a dispozitivní pokud smlouva nemá vlastní úpravu, která by měla přednost (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník, Komentář, 10. vydání, Praha, C. H. Beck 2005, str. 988).
Pro smlouvu o půjčce uzavřenou do 31. 12. 2000, jak tomu bylo v posuzované věci, představující smluvní typ upravený pouze v občanském zákoníku, uzavřenou mezi osobami podle §261 odst. 1 a 2 ObchZ, se použijí obecná ustanovení daná pro závazkové vztahy občanským zákoníkem (včetně úpravy promlčení), nikoliv zákoníkem obchodním, celý vztah se řídí pouze zákoníkem občanským. Takový výklad aplikovatelnosti obchodního zákoníku na tzv. absolutní neobchodní smlouvy se zakládá na konstantní judikatuře.
Výkladem ustanovení §261 odst. 6 ObchZ (ve znění účinném do 31. prosince 2000) se Nejvyšší soud opakovaně zabýval, např. ve svém rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005, publikovaném pod číslem 44 v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2008, rozsudku ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004, rozsudku ze dne 8. října 2008, sp. zn. 29 Odo 1475/2006, rozsudku ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 763/2006, rozsudku ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 33 Cdo 237/98, aj., na něž v podrobnostech odkazuje. Jestliže tedy odvolací soud v přezkoumávané věci posoudil promlčení nároku ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi podnikateli dne 21. 6. 1999 podle obchodního zákoníku, není toto právní posouzení správné. Za této situace pak není nutno posuzovat, zda vztah účastníků naplňuje předpoklady upravené v ustanovení §261 odst. 1 ObchZ.
Další otázkou rozhodnou pro posouzení promlčení posuzovaného nároku, kterou se však odvolací soud nezabýval, je otázka počátku běhu promlčecí doby.
Podle §101 ObčZ pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy je actio nata. V posuzované věci však nebyla splatnost půjčky účastníky sjednána, je proto nutno vycházet z ustanovení 563 ObčZ, podle něhož platí, že není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Možnost vyvolání splatnosti závazku daná věřiteli tímto ustanovením s sebou nese současně i právo věřitele vymáhat splnění závazku; pak objektivně posuzováno může své právo také vykonat. První objektivní možnost výkonu práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel nejdříve mohl o splnění požádat. V těchto případech je třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Pro počátek promlčecí doby je proto rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu, a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 30. listopadu 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 28/1984). Vyplývá z toho, že věřitel může již následujícího dne po vzniku dluhu vyvolat jeho splatnost a tedy i své právo vykonat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Odo 345/2002).
Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil v odpovídajícím rozsahu (tedy s výjimkou odvoláním nenapadnutého výroku pod bodem II) i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu