ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3394.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 3394/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně M. M., s. r. o. , zastoupeného JUDr. J. G., advokátem, za účasti G. N. s. r. o. , o zaplacení částky 48.799,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 13 C 58/2008-87, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 2009, č. j. 14 Co 188/2009-116, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 2009, č. j. 14 Co 188/2009-116, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 13 C 58/2008- 87, zamítl návrh společnosti G. N., a. s. (právního předchůdce dalšího účastníka G. N. s. r. o. - srov. unesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2009, č. j. 23 Cdo 3394/2009-132), aby žalobkyně byla uznána povinnou zaplatit jí částku 48.799,- Kč s 0,1 % úrokem z prodlení denně od 22. 7. 2005 do zaplacení, s tím, že tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí předsedy rady Č. t. ú.č. j. 75726/2007-603 ze dne 4. 2. 2008 (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně v řízení podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) zjistil ze spisu Č. t. ú., že společnost N.C.R., s. r. o., právní předchůdce společnosti G. N., a. s., uplatnila u tohoto správního orgánu nárok na zaplacení částky 48.799,- Kč s úroky z prodlení ve výši 0,1 % denně od 22. 7. 2005 do zaplacení, z titulu práva na zaplacení ceny za služby podle smlouvy o poskytování telekomunikační služby N. V. ze dne 9. 1. 2004. Žalobkyně nezpochybňovala, že takto vyúčtovanou částku za měsíc červen 2005 nezaplatila, namítala však, že pohledávka zanikla zápočtem její vzájemné pohledávky z titulu nároku na náhradu škody, kterou jí způsobila N. C. R., s. r. o., ve výši 158.636,- Kč porušením povinnosti provést po ukončení smluvního vztahu ke dni 1. 7. 2005 kompletní odpojení technického zařízení (routeru) potřebného k užívání telekomunikační služby a umožnila vytáčení záložní linky I., za jejíž provoz žalobkyně zaplatila Č. T. částku 158.636,- Kč. Správní orgán prvního stupně rozhodnutím (v pořadí již druhým) ze dne 13. září 2007, č. j. 95760/2005-634, návrhu společnosti G. N., a. s., nevyhověl s odůvodněním, že je nutné, aby bylo příslušným soudem posouzeno, zda byla žalobkyni způsobena jí tvrzená škoda. Předseda rady Č. t. ú. jako orgán odvolací rozhodnutím ze dne 4. února 2008, č. j. 75726/2007-603, změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že návrhu společnosti G. N., a. s., na zaplacení částky 48.799,- Kč s příslušenstvím vyhověl. Dovodil, že nárok na náhradu škody není nárokem na základě zákona o elektronických komunikacích, správní orgán tedy nemá pravomoc zkoumat pohledávku žalobkyně co do její existence a výše a není tedy schopen její kompenzační námitku posoudit; o náhradě škody může rozhodnout jedině soud, k němuž se žalobkyně může se svým nárokem obrátit, a k zápočtu pohledávek by mohlo dojít pouze v případě, že by pohledávka z titulu náhrady škody byla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu nebo by byla druhým účastníkem uznána co do důvodu a výše.
S názorem správního orgánu, že nebylo v jeho pravomoci zabývat se obranou žalobkyně, se soud prvního stupně neztotožnil. Dovodil, že předmětem řízení před správním orgánem mohou být jen věci, které zákon svěřuje do jeho pravomoci, což ovšem neznamená, že by si správní orgán nemohl jako otázku předběžnou posoudit i otázku, která do jeho pravomoci nenáleží. Z ustanovení §40 zákona č. 71/1967 Sb., podle něhož správní orgán postupoval, podle jeho mínění vyplývá, že správní orgán si nemůže jako předběžnou posoudit pouze otázku uvedenou v ustanovení §40 odst. 2 uvedeného zákona (o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin, provinění nebo přestupek, nebo o osobním vztahu občana, přísluší-li o něm rozhodovat soudu); všechny ostatní otázky si jako předběžné posoudit může. Jelikož o nároku žalobkyně na náhradu škody vůči společnosti G. N., a. s., nebylo rozhodnuto pravomocným rozhodnutím soudu, kterým by byl správní orgán podle ustanovení §40 odst. 1 správního řádu vázán, byl správní orgán oprávněn se zabývat námitkami žalobkyně uplatněnými v rámci její obrany a otázku započtení si měl posoudit jako otázku předběžnou. Soud prvního stupně zdůraznil, že k zániku pohledávek v důsledku započtení dochází ze zákona, v okamžiku jejich střetu, přičemž není rozhodné, zda se jedná o pohledávky, které byly přiznány pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, či nikoliv.
Soud prvního stupně se proto zabýval obranou žalobkyně a dospěl k závěru, že poskytovatel telekomunikačních služeb porušil svoji smluvní povinnost a že v důsledku toho vznikla žalobkyni škoda ve výši 195.328,- Kč. Zjistil, že žalobkyně vyzvala společnost N. C. R., s. r. o., k zaplacení této částky fakturou splatnou dne 12. 8. 2005 a dopisem ze dne 7. 9. 2005 pak provedla jednostranný zápočet této pohledávky vůči předmětné vzájemné pohledávce ve výši 48.799,- Kč, na základě čehož uzavřel, že okamžikem splatnosti pohledávky žalobkyně došlo podle ustanovení §580 občanského zákoníku k zániku pohledávky poskytovatele telekomunikačních služeb vůči žalobkyni. S námitkou dalšího účastníka řízení (tehdy G. N., a. s.), že podle bodu 7.9 Všeobecných podmínek pro poskytování telekomunikačních služeb společností N. C. R., s. r. o., tvořících součást smluvních ujednání, byl uživatel oprávněn započíst si proti pohledávkám poskytovatele telekomunikačních služeb pouze ty svoje vzájemné pohledávky, které jsou vykonatelné, se vypořádal tak, že posoudil toto ujednání jako neurčité a tudíž neplatné.
K odvolání dalšího účastníka řízení Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku ve věci samé pod bodem I tak, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala změny rozhodnutí předsedy rady Č. t. ú. ze dne 4. 2. 2008 č. j. 75726/2007-603 ve smyslu zamítnutí návrhu společnosti G. N., a. s., na zaplacení částky 48.799,- Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II, III a IV).
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jeho právním názorem se však neztotožnil. Dovodil, že předběžnou otázkou podle ustanovení §40 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. je taková otázka, na jejímž posouzení závisí rozhodnutí ve věci, přičemž k jejímu rozhodnutí či posouzení není věcně příslušný správní úřad, který vede správní řízení. Okolnost, zda žalobkyně má vůči zúčastněné osobě splatnou pohledávku, však nemá podle jeho názoru žádný vztah k posouzení základu nároku uplatněného zúčastněnou osobou u správního orgánu, nelze proto považovat za předběžnou otázku samostatný nárok druhé strany správního řízení, o kterém správní orgán nemá pravomoc rozhodovat. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody je nárokem obchodně právním, nejde tedy o nárok založený zákonem o elektronických komunikacích, a jednalo se o spornou pohledávku, jejíž existenci si správní orgán nebyl oprávněn sám posoudit, proto se správně uplatněnou námitkou započtení nezabýval a jeho rozhodnutí je správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ohlásila tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně prostřednictvím doslovně citované argumentace soudu prvního stupně zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu stran možnosti správního orgánu posoudit jako předběžnou takovou otázku, která nenáleží do jeho pravomoci, konkrétně otázku existence a výše vzájemné pohledávky z obchodního závazkového vztahu a účinků jejího započtení vůči pohledávce, jež je předmětem správního řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Další účastník řízení se k dovolání nevyjádřil.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. V posuzované věci je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej žalobkyně obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.); posuzovat proto mohl jen ty právní otázky, které žalobkyně v dovolání označila.
Dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §40 zákona č. 71/1967 Sb., účinného do 31. 12. 2005 (dále též jen „správní řád“), podle něhož správní orgán postupoval, vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správní orgán takovým rozhodnutím vázán; jinak si správní orgán může o takové otázce učinit úsudek nebo dá příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení (odstavec 1). Správní orgán si nemůže jako o předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin, provinění nebo přestupek, nebo o osobním stavu občana, přísluší-li o něm rozhodovat soudu (odstavec 2).
Podle ustanovení §29 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. správní orgán přeruší řízení (mimo jiné), jestliže bylo zahájeno řízení o předběžné otázce (§40).
Předběžnou otázkou ve smyslu citovaného ustanovení je taková otázka, jež není předmětem rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, jejíž řešení však má (může mít) pro meritorní rozhodnutí správního orgánu význam a bez jejíhož posouzení se tedy procesní správní orgán neobejde (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. října 2004, sp. zn. 3 As 16/2004, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 458/2005). Pokud příslušný orgán (jiný správní orgán nebo soud) o takové otázce pravomocně rozhodl, je procesní správní orgán takovým rozhodnutím vázán (§40 odst. 1, část věty před středníkem, správního řádu); předběžnou otázku není v takovém případě oprávněn posuzovat a bez dalšího vychází z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud o takové otázce probíhá řízení před příslušným orgánem (jiným správním orgánem nebo soudem), správní orgán řízení přeruší a vyčká, až bude o předběžné otázce pravomocně rozhodnuto (§29 odst. 3 správního řádu). V ostatních případech však, nejde-li o otázky taxativně vypočtené v ustanovení §40 odst. 2 správního řádu, je správní orgán podle ustanovení §40 odst. 1, část věty za středníkem, správního řádu oprávněn učinit si o takové otázce pro potřeby svého rozhodnutí úsudek sám, bez zřetele na to, zda orgánem příslušným k rozhodnutí o ní je jiný správní orgán nebo soud. Výraz „může“ užitý v posledně citovaném ustanovení dává správnímu orgánu na výběr, zda si učiní o předběžné otázce úsudek sám či zda dá příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení (a po jeho zahájení přeruší řízení a vyčká pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu); nelze z něho rozhodně dovozovat, že správní orgán se může řešení předběžné otázky, ať tím či oním z možných způsobů, vyhnout; to vyplývá již z definice předběžné otázky jako právní otázky, jež je významná pro meritorní rozhodnutí, a ze zásady jednoty právního řádu, v jejímž duchu je při řešení právní otázky z určitého právního odvětví nutno vzít na zřetel důsledky, které pro řešení této otázky plynou z předpisů jiných právních odvětví.
Z uvedeného výkladu plyne, že odvolací soud vyložil ustanovení §40 správního řádu chybně. Dikce tohoto ustanovení neskýtá prostor k pochybnostem, že jiným „příslušným orgánem“ se má na mysli nejen jiný správní orgán, nýbrž též soud. Je tomu tak nejen proto, že zákonodárce užil obecný výraz „orgán“, jímž je jak správní orgán, tak soud, nýbrž zejména proto, že pokud by se režim předběžných otázek upravený v prvním odstavci citovaného ustanovení nevztahoval též na otázky náležející do pravomoci soudů, nemělo by smysl ustanovení druhého odstavce, jež zakazuje správnímu orgánu učinit si jako o předběžné otázce úsudek mimo jiné o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin, nebo o osobním stavu občana, přísluší-li o něm rozhodovat soudu. Předběžnou otázkou, o níž si správní orgán může učinit úsudek podle ustanovení §40 odst. 1, část věty za středníkem, správního řádu, s omezením vyplývajícím z odstavce 1, části věty před středníkem, a z odstavce 2 tohoto ustanovení, je tedy nejen taková otázka, k jejímuž rozhodnutí není procesní správní orgán příslušný, nýbrž též taková, jejíž rozhodování není v pravomoci správních orgánů, nýbrž v pravomoci soudu. Tento výklad je v rozhodovací praxi správních orgánů a soudů ve správním soudnictví dlouhodobě ustálený a není v žádném ohledu zpochybňován (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2006, sp. zn. 6 Ans 2/2005, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 974/2006, či rozsudek téhož soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. 6 A 101/2002, uveřejněný tamtéž pod pořadovým číslem 315/2004). Ze shodného názoru vychází též doktrína (srov. např. Vopálka, V., Šimůnková, V., Šolín, M. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 117 s.).
Pokud se pak odvolací soud domnívá, že se oprávnění správního orgánu učinit si jako o předběžné otázce úsudek o existenci pohledávky, o níž mají pravomoc rozhodovat soudy, omezuje pouze na takové pohledávky, jež nejsou sporné (rozuměj jejichž existence a výše není druhou stranou zpochybňována), pak takový názor nejen že postrádá oporu v zákoně, nýbrž je v rozporu s jeho účelem (ratio legis); bez posouzení sporné předběžné otázky tam, kde o ní nebylo rozhodnuto příslušným orgánem, by procesní správní orgán nemohl rozhodnout ve věci, respektive nemohl by rozhodnout na základě jejího úplného posouzení a tedy správně. V poměrech projednávané věci proto nemůže obstát úvaha odvolacího soudu, že otázka, zda žalobkyně má (resp. měla) vůči právnímu předchůdci dalšího účastníka splatnou pohledávku, nemá žádný vztah k posouzení nároku uplatněného dalším účastníkem ve správním řízení. Žalobkyně totiž namítla nejen, že má (měla) vzájemnou pohledávku, nýbrž namítla též to, že tuto vzájemnou pohledávku započetla proti pohledávce uplatněné vůči ní před správním orgánem. Jak správně – ve shodě se soudem prvního stupně – argumentuje dovolatelka, započtení je právní úkon v oblasti soukromého práva, jehož důsledkem je zánik vzájemných kompenzabilních pohledávek v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí, a to k okamžiku, kdy se setkaly svou splatností (srov. §580 občanského zákoníku, které se vztahuje jak na občanskoprávní, tak obchodní závazkové vztahy). Podstatou procesní obrany žalobkyně ve správním řízení byl tedy argument, že pohledávka vůči ní v tomto řízení uplatněná již neexistuje, neboť zanikla započtením; bez vyřešení předběžné otázky, zda došlo či nikoliv k účinnému zápočtu (jež se neobejde bez posouzení existence započtené vzájemné pohledávky), není tedy posouzení důvodnosti návrhu poskytovatele na zaplacení ceny telekomunikační služby možné.
Právní posouzení, na němž spočívá dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, je tedy nesprávné a uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn. Nejvyšší soud proto tento rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu