ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3579.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 3579/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce P. a g. r. a l. f., a. s., zast. JUDr. P. H., advokátem proti žalovanému V.z. d. H., zast. JUDr. P. L., advokátem vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 140/2001, o návrhu žalovaného na obnovu řízení, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2007, č. j. 2 Cmo 466/2006-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.439,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta JUDr. P. H.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 22. února 2007, č. j. 2 Cmo 466/2006-106, potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 31. srpna 2006, č. j. 19 Cm 140/2001-74, v rozsahu, jímž tento soud zamítl návrh na povolení obnovy řízení vedeného u Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Ro 895/99 (odst. I výroku usnesení soudu prvního stupně); odvolací soud změnil odst. II výroku usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na jejich náhradu částku 12.948,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení na účet jeho zástupkyně JUDr. O. P., a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na jejich náhradu částku 5.564,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení na účet jeho zástupkyně JUDr. O. P.
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 6. 11. 2001 žalovaný domáhal povolení obnovy řízení vedeného u Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Ro 895/99 s tím, že v rámci obnovy řízení je novým důkazem prohlášení o ručitelském závazku ze dne 6. 5. 1997, které neznal a do 17. 10. 2001 ho neobdržel. Prohlášení o ručitelském závazku ze dne 22. 4. 1999, které bylo podkladem pro vydání platebního rozkazu dne 1. 9. 1999, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 5.355.000,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobce plnil z titulu ručení za závazek žalovaného – úvěr ve výši 6.300.000,- Kč poskytnutý žalobci peněžním ústavem R., a. s., pozbylo ke dni 6. 5. 1997 platnosti. Protože o této skutečnosti žalovaný v původním řízení nevěděl, byl přesvědčen, že ručitelský závazek byl platný, a proto nepodal proti shora uvedenému platebnímu rozkazu odpor, který by odůvodnil tím, že prohlášení ze dne 6. 5. 1997, které ve stejném rozsahu nahradilo ručitelské prohlášení z 22. 4. 1997 a toto prohlášení výslovně zrušilo, zajišťuje absolutně neplatný závazek, neboť prohlášení z 22. 4. 1997 se nevztahovalo ke konkrétní úvěrové smlouvě.
Odvolací soud se nejprve neztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně opožděnému podání návrhu na obnovu řízení (uplynutí subjektivné lhůty stanovené v ust. §233 odst. 1 o. s. ř.) a dovodil, že vzhledem k nesporné skutečnosti, že se žalovaný o prohlášení ručitele ze dne 6. 5. 1997 dozvěděl v říjnu 2001, nebyl návrh na povolení obnovy řízení doručený soudu prvního stupně dne 6. 11. 2001 podán ve smyslu ust. §233 o. s. ř. opožděně.
Odvolací soud dále konstatoval, že žalovaný neuvedl v návrhu na obnovu řízení žádný z důvodů zákonem stanovených pro povolení obnovy. Těmito důvody mohou být dle odvolacího soudu jen ty, které by umožňovaly učinit závěr, že platební rozkaz nebylo možné vydat. Takovým důvodem pro povolení obnovy řízení dle §228 o. s. ř. v uvedené věci není předložení důkazu, který neměl žalovaný v původním řízení k dispozici (prohlášení o ručitelském závazku ze dne 6. 5. 1997), poněvadž v řízení, v němž bylo rozhodnuto platebním rozkazem, nebylo dokazování prováděno. Dle odvolacího soudu žalovaný neuvedl ani jiné důvody, ze kterých by vyplynuly nové skutečnosti, jež nemohl použít do uplynutí lhůty k podání odporu, a není zde ani rozhodnutí, které by jinak řešilo předběžnou otázku ve věci, ve které by byl soud vázán rozhodnutím jiného orgánu.
Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, ač z jiných důvodů, než uvedl soud prvního stupně, a proto rozhodl tak, jak uvedeno shora, s tím, že účastníky poučil o možnosti podat dovolání do dvou měsíců od doručení usnesení k Nejvyššímu soudu České republiky.
Odvolací soud dále přezkoumal výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a dovodil, že soud prvního utone nesprávně stanovil jejich výši, a proto tento výrok dle ust. §220 o. s. ř. změnil tak, jak výše uvedeno.
Dovoláním ze dne 31. 5. 2004 napadl žalovaný usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, aniž by své dovolací námitky podřadil některému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.
V odůvodnění dovolání dovolatel brojí zejména proti omezení důvodů pro povolení obnovy řízení, jimiž lze napadnout platební rozkaz. Je přesvědčen, že ustanovení o podmínkách pro vydání platebního rozkazu nelze vztáhnout na návrh na obnovu řízení dle ust. §228 o. s. ř., jímž je napadán platební rozkaz, neboť by tím došlo k nepřípustnému zúžení uplatnění tohoto ustanovení na velmi malý okruh případů, což „zákonodárce jistě nepředpokládal“.
Z výše uvedených důvodů žalovaný závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 1. 8. 2007 se k dovolání vyjádřil žalobce a uvedl, že nepovažuje dovolání za opodstatněné a odkázal na vyjádření učiněná v průběhu řízení před soudy obou stupňů. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud „potvrdil“ usnesení odvolacího soudu.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 16., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Žalovaný žalobou na obnovu řízení, doručenou soudu prvního stupně dne 6. 11. 2001, napadl platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 1999, tj. rozhodnutí vydané před účinností zákona č. 30/2000 Sb., a proto je nutné v řízení postupovat podle dosavadních právních předpisů (tj. podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. 1. 2001 – dále též „o. s. ř.“) – k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 511/2003, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2003 pod označením SJ 116/2003.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá nezbytnost projednání dovolání a rozhodování o něm podle „dosavadních právních předpisů“, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001, přičemž projednáním a rozhodováním dovolání podle dosavadních právních předpisů se rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001 uveřejněné pod č. 70 v sešitu č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dle ust. §240 odst. 1 o. s. ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí dovolacího soudu nabylo právní moci dne 2. 4. 2007 a žalovaný podal u soudu prvního stupně dovolání dne 1. 6. 2007, bylo dovolání dle ust. §240 odst. 1 o. s. ř. podáno opožděně.
K tomu je však nutné uvést, že při posuzování otázky včasnosti dovolání dovolací soud nemohl opomenout usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné pod č. 7 v sešitu č. 1 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, v němž Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že dovolání podané účastníkem po uplynutí uvedené jednoměsíční lhůty nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud. Současně dovolací soud nepřehlédl, že ačkoli Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že postupuje dle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001, účastníky v písemném vyhotovení napadeného usnesení zároveň nesprávně poučil o tom, že „proti tomuto usnesení je možno podat dovolání do dvou měsíců od doručení usnesení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě“.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud České republiky shledal, že žalovaný podal dovolání sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (§240 odst. 1 věty první o. s. ř.), ale – ve shodě s nesprávným poučením, jehož se mu dostalo odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného usnesení – ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadené usnesení mu bylo doručeno dne 2. 4. 2007 a dovolání doručil soudu prvního stupně dne 1. 6. 2007). S přihlédnutím ke shora uvedenému právnímu závěru o včasnosti dovolání, které bylo podáno podle nesprávného poučení odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí, lze dovolání žalovaného pokládat za dovolání včas podané.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolatel (zastoupený advokátem) v dovolání neuvedl, o jaké ustanovení opírá přípustnost podaného dovolání a s odkazem na poučení obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu toliko konstatoval, že „je dovolání v této věci přípustné“.
Přípustnost dovolání proti usnesení je dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 upravena ustanoveními §237, §238a a §239 o. s. ř.
V posuzovaném případě není dovolání žalovaného přípustné dle §238a o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím (ve smyslu §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a nelze jej podřadit ani žádnému z usnesení vyjmenovaných v §238a odst. 1 písm. b) až písm. f) o. s. ř.
Dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §239 o. s. ř. Toto ustanovení totiž podmiňuje přípustnost dovolání tím, že musí jít o potvrzující rozhodnutí ve věci samé, a to jak v případě, kdy přípustnost dovolání založí svým rozhodnutím odvolací soud (odstavec 1), tak také v případě, posuzuje-li ji (za podmínek stanovených v odstavci druhém) soud dovolací. Pojmem „věc sama” se rozumí předmět, pro nějž se soudní řízení vede. Jde-li o spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu považován nárok uplatněný žalobou, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. Rozhodnutí o obnově řízení však věc samu v tomto smyslu neřeší, neboť případné povolení obnovy řízení může přivodit pro účastníka řízení jen procesní právo, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo rozhodnuto. V posuzovaném případě je „věcí samou“ žalobcem uplatněný požadavek na zaplacení částky 5.355.000,- Kč s příslušenstvím, o němž bylo rozhodnuto dne 1. 9. 1999 platebním rozkazem č. j. 4 Ro 895/99-10 vydaným v řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Ostravě. Napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, proto není rozhodnutím ve věci samé (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, v sešitě 10, pod pořadovým číslem 61).
Zbývá dodat, že přípustnost podaného dovolání nelze dovozovat z ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak uvedl v poučení svého usnesení odvolací soud, jelikož toto ustanovení ve znění účinném před 1. 1. 2001 upravuje podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, nikoliv tedy proti usnesení.
Není-li přípustnost dovolání dána podle §238a o. s. ř. ani podle §239 o. s. ř., zbývá posoudit, zda řízení není postiženo některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. Zkoumáním obsahu spisu však dovolací soud žádnou z vad řízení uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř. neshledal a dovolatelem nebyla ani v dovolání tvrzena.
Dovoláním žalovaný výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
K tomu je nutné uvést, že usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž rozhodl o nákladech odvolacího řízení, nemá ve smyslu §238a a §239 o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001 povahu měnícího nebo potvrzujícího usnesení a dovolání může být přípustné jen tehdy, trpí-li řízení v tomto rozsahu vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001. Dovolatel však v dovolání nijak nezdůvodnil, proč napadl výrok usnesení dovolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a proto nelze než uzavřít, že za situace, kdy dovolací soud – jak shora uvedeno - žádnou z vad řízení uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř. zkoumáním obsahu spisu neshledal (a dovolatel současně žádnou ani netvrdil), není v souzené věci dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení přípustné.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle §243b odst. 4 věty prvé a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.750,- Kč (§2 odst. 1, §10 odst. 1 a 3, §14 odst. 1a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a částky 389,50 Kč představující 19 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu