ECLI:CZ:NS:2009:23.ODO.1490.2006.1
sp. zn. 23 Odo 1490/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Č. L., a. s., , zastoupené JUDr. R. M., advokátem, proti žalovanému K. D., , zastoupenému Mgr. R. Š., advokátem o zaplacení částky 94.582,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 295/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2006, č. j. 29 Co 85/2006-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2006 č. j. 29 Co 85/2006-108, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 22. listopadu 2005 č. j. 5 C 295/2005-45, kterým byly žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 94.582,- Kč s 0,15% úrokem z prodlení denně od 18. listopadu 2004 do zaplacení a nahradit náklady řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyli v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 věty první, o. s. ř.), pak při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je však zřejmé, že dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu s judikaturním přesahem nevymezil. Za stavu, kdy napadené rozhodnutí není ani založeno na řešení právní otázky zásadního významu, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a kdy Nejvyšší soud České republiky neshledal z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, mohl být zásadní právní význam napadeného rozhodnutí naplněn pouze v případě, že by odvolací soud řešil otázku tvrzené pohledávky žalovaného na zůstatku hodnoty předmětu leasingu ke dni ukončení leasingu, kterou žalobce získal odprodejem předmětu leasingu, na jejímž posouzení jeho rozsudek spočívá, v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Uvádí-li dovolatel důvody, pro které měla být proti žalobnímu nároku z titulu předčasného zániku leasingu z důvodu neplacení splátek žalovaným započtena ve prospěch žalovaného pohledávka ve výši zůstatkové hodnoty předmětu leasingu ke dni ukončení leasingu, kterou žalobce získal odprodejem předmětu leasingu (než jak dovodily soudy obou stupňů), pak jen opakuje námitky, které již uplatnil v odvolání a s nimiž se odvolací soud zcela správně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění rozsudku. Součástí leasingové smlouvy jsou tzv. Všeobecné smluvní podmínky §273 obch. zák., podle kterých má žalobce v případě zániku závazku nároky podle 4.4a až g, ze smluvních ujednání nevyplývá, že by si strany sjednaly pro případ, že by vlastník prodal předmět leasingu za cenu vyšší, než je cena účetní, právo žalovaného na tuto částku. Nevyplývá-li tato povinnost žalobkyně z leasingové smlouvy ani ze zákona, jak správně dovodily soudy, nemůže vznik této povinnosti být založen, jak nesprávně namítá dovolatel, skutečností, že nesjednáním této povinnosti v leasingové smlouvě je v rozporu s poctivým obchodním stykem, neboť podle smluvních podmínek by byl žalovaný povinen hradit ztrátu vzniklou v důsledku rozdílu mezi dosaženou prodejní cenou předmětu leasingu a účetní zůstatkovou hodnotou předmětu leasingu ke dni zániku smlouvy. Nejvyšší soud České republiky neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ani v tom, že by odvolací soud řešil věc v rozporu s hmotným právem.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud České republiky je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243 odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolací řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel neměl se svým dovolání úspěch a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu