ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.1237.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1237/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně A., s. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované V. z. p. ČR,, zastoupené advokátem, o 705.864,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 411/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2006, č. j. 15 Co 320/2006-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24. 3. 2006, č. j. 17 C 411/2005-32, zamítl žalobu na zaplacení 705.864,90 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 23. 10. 2001 uzavřela žalobkyně (zdravotnické zařízení) s žalovanou zdravotní pojišťovnou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče (dále též jen „smlouva“) a k ní postupně dodatky na jednotlivá pololetí, poslední pak ze dne 22. 7. 2003 o stanovení výše úhrad pro 2. pololetí roku 2003 (dále též jen „dodatek“). Dopisem ze dne 22. 4. 2004 žalovaná oznámila žalobkyni, že u ní nebude proveden přepočet poskytnuté úhrady, neboť počet ošetřených pacientů přesáhl 90% pojištěnců ošetřených v referenčním období, a odmítla proto k poskytnuté paušální úhradě ve výši 1.828.665,89 Kč doplatit částku 705.864,90 Kč, kterou jí žalobkyně vyfakturovala dne 29. 6. 2005 po přepočtu pomocí tzv. koeficientu „i“. Soud prvního stupně vyložil sporný dodatek smlouvy tak, že mezi účastníky řízení byla sjednána úhrada za poskytnutou zdravotní péči podle §17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, formou paušální platby ve výši 1.828.665,89 Kč, která má být podle čl. I. bodu 3. dodatku zdravotnickému zařízení uhrazena jen za předpokladu, že ošetří alespoň 90% unikátních pojištěnců (podle čl. I bodu 5 je počet unikátních ošetřených pojištěnců stanoven na 1456) v porovnání s počtem pojištěnců ošetřených v referenčním období; jako součin předběžné úhrady a indexu „i“ bude paušální sazba přepočítána jen tehdy, ošetří-li zdravotnické zařízení pacientů méně; z dodatku nevyplývá, že by se k takovému přepočtu mělo přistupovat i za situace, kdy zdravotnické zařízení ošetří minimálně uvedený počet pojištěnců nebo více (tento závěr má oporu jak v čl. II bodu 2 dodatku, tak v systematickém uspořádání dodatku). Jestliže tedy počet žalobkyní ošetřených pojištěnců přesáhl 90% pojištěnců ošetřených v referenčním období, nemá žalobkyně vedle sjednané paušální úhrady právo na další platbu odpovídající přepočítání podle výpočtu obsaženého v čl. II bodu 1 písm. b) dodatku.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2006, č. j. 15 Co 320/2006-48, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil jen ohledně platebního místa, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním posouzením a výkladem předmětných ustanovení dodatku smlouvy (se kterým žalobkyně v odvolání polemizuje) a uvedl, že odůvodnění napadeného rozsudku je podrobné a přesvědčivé, odvolací soud se s jeho obsahem bez výhrad ztotožňuje a nemá k němu nad rámec shora uvedeného co dodat.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, konkrétně pak s ustanoveními týkajícími se postupu při výkladu sporných smluvních ustanovení“, a odůvodňuje je podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil dodatek smlouvy s ohledem na předpisy upravující cenovou regulaci, zejména pak zákon č. 526/1990 Sb., o cenách (podle něhož kupující nesmí zneužívat svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch nákupem za sjednanou cenu výrazně nedosahující oprávněných nákladů), kdy výše úhrady za žalobkyní poskytovanou zdravotní péči byla pro druhé pololetí roku 2003 stanovena dodatkem, který je nutno vykládat tak, že po uplynutí prvních šesti měsíců roku 2003 mělo být provedeno finální vypořádání těchto předběžných úhrad (v souhrnu ve výši 1.828.665,89 Kč) poskytnutých za zdravotní péči tím způsobem, že paušální sazba měla být přepočítána tzv. indexem „i“ a tato výsledná částka pak porovnána s paušální sazbou (předmětných 1.828.665,89 Kč); v případě výsledné částky nižší než paušální sazby by byla žalobkyně povinna vrátit žalované rozdíl, v případě částky vyšší je žalovaná povinna doplatit jí rozdíl, jinak by žalobkyně vlastně poskytovala část zdravotní péče zdarma, což popírá charakter samostatného podnikání, směřujícího k dosažení zisku. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s hmotným právem, předmětné ustanovení dodatku je zcela jasné a srozumitelné a nepřipouští jiný výklad než ten, který provedl soud prvního stupně (žalovaná jej vykládá stejně jako soud prvního stupně). Dále uvádí, že při uzavírání smluv o poskytování zdravotní péče a úhradě za ně je vázána zejména zákonem č. 48/1997 Sb. a vyhláškou č. 532/2002 Sb. upravující způsob tvorby ceny pro druhé pololetí roku 2003; žalovaná nebyla oprávněna se od paušální sazby stanovené v této vyhlášce odchýlit.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jak je tomu v daném případě), je jediným způsobilým dovolacím důvodem důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že podle dodatku smlouvy, kterým se stanovuje výše úhrad za poskytnutou zdravotní péči pro 2. pololetí roku 2003, nemá zdravotnické zařízení (žalobkyně) vedle sjednané paušální úhrady právo na další úhradu podle výpočtu obsaženého v čl. II bodu 1 písm. b) dodatku, jestliže ošetří smluvně zakotvený počet pojištěnců nebo i víc, jak tomu bylo v projednávané věci.
Bez ohledu na to, že otázka výkladu smlouvy zpravidla nečiní rozhodnutí odvolací soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř., týká-li se výkladu dvoustranného právního úkonu založeného na skutkově jedinečném základě, který má význam pouze pro posouzení konkrétní věci bez obecnějšího dopadu na rozhodovací činnost soudů, lze v této věci odkázat na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 31 Cdo 3142/2006, publikovaný pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, podle kterého paušální úhrada za zdravotní péči poskytovanou zdravotnickým zařízením, smluvená podle §17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění účinném do 29. 3. 2005, mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením, nepodléhala cenové regulaci, která na základě zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, upravovala bodové ohodnocení zdravotních výkonů. Je tedy zřejmé, že není opodstatněná námitka dovolatelky, že odvolací soud posoudil dodatek smlouvy v rozporu se zákonem o cenách.
Dovolací soud se v citovaném rozhodnutí vypořádal i s problematikou úhrad za poskytnutou zdravotní péči sjednaných ve formě tzv. paušálních náhrad a dovodil, že podstata jakýchkoliv paušálních náhrad nebo úhrad (dovolených smluvně nebo stanovených právními předpisy i v jiných právních oblastech) tkví ve zprůměrování příslušných nákladů tak, že vybočení z tohoto průměru jedním či druhým směrem je pro konkrétní případy oběma stranám takového vztahu vynahrazeno tím, že je zjednodušen systém dokládání těchto náhrad či úhrad, což vede ke snížení administrativní náročnosti při vykazování příslušných výdajů a při jejich kontrole. Je v rozporu se smyslem úpravy paušálních úhrad či náhrad takové ujednání, podle nějž je sjednaný paušál nastaven nebo vykládán způsobem, který jednostranně bez rozumného opodstatnění zvýhodňuje pouze jednu stranu smluvního vztahu, v jehož rámci byl paušál sjednán. Nelze tedy přisvědčit ani námitce dovolatelky, že paušální způsob odměny neodpovídá principům soukromého podnikání; z uvedeného je zřejmé, že je naopak přípustný, má svůj smysl a jeho případná momentální nepřínosnost pro jednu stranu jej nemůže a priori diskvalifikovat (uplatňuje se bez problémů např. u odměn advokátů a v řadě jiných oblastí).
Od uvedených závěrů velkého senátu nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, i když zde nešlo o případ krácení paušální odměny zdravotní pojišťovnou, nýbrž o pozici opačnou, totiž o požadavek na zvýšení paušální odměny ze strany zdravotnického zařízení; z výkladu o charakteru paušálních odměn je však zřejmé, že se uplatní i na tento případ. Z tohoto pohledu je tedy správný a ustálené judikatuře dovolacího soudu odpovídající závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá v rámci paušálně sjednané odměny nárok na úhradu zvýšenou oproti sjednané částce s poukazem na skutečně provedené výkony. Argumentace odvolacího soudu, kterou dovolatelka rovněž podrobuje kritice, že k přepočítání paušální úhrady by mohlo dojít pouze při nedosažení určitého objemu výkonů (tj. ve prospěch zdravotní pojišťovny), je sice sporná, nemá ovšem pro rozhodnutí věci význam, neboť je pouze hypotetická – v dané věci k takové situaci nedošlo, resp. předmětem sporu takto postavený nárok není.
Není tedy důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 10.300,- Kč [odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do vyhlášky č. 277/2006 Sb., (dovolací řízení bylo zahájeno dne 11. 1. 2007), krácená dvakrát o polovinu podle §18 odst. 1, §15 a §14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč (vyjádření k dovolání bylo podáno dne 1. 2. 2007), vše navýšeno o 19% DPH podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. celkem 12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu