ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.1880.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1880/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: L. Č. r., s. p., proti žalované: P. t., a. s., zastoupená advokátem, o 94.528,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 35 C 182/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 13 Co 203/2006-365, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, č. j. 35 C 182/2003-324, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 94.528,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná při své podnikatelské činnosti produkuje látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdu (SO2 a NOx) a v důsledku působení těchto emisí vznikla v roce 2000 škoda na lesních porostech na území ČR. Soud dovodil objektivní odpovědnost žalované za poškození lesního fondu podle ustanovení §21 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (dále též jen „lesní zákon“), ve vazbě na ustanovení §420a odst. 1, 2 písm. b) obč. zák. Vycházeje ze znaleckého posudku Ing. P. A., CSc., znaleckého posudku RNDr. P. H. a rozptylové studie Č. h. ú., shledal existenci příčinné souvislosti mezi emisí škodlivin žalovanou a škodami na lesních porostech. Dále uvedl, že přesné stanovení výše škody není možné s ohledem na současnou úroveň vědeckého poznání, na rozlohu lesního fondu, a s ohledem na další vlivy působící na lesní porosty, a proto je určení konkrétní výše škody postupem podle §136 o.s.ř. za použití znaleckého posudku Ing. P. A., CSc., jediným možným postupem. Podle soudu byly tedy dostatečně prokázány všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, žalovaná se své odpovědnosti nezprostila, neboť neprokázala, že by škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného. K námitce nedostatku aktivní legitimace žalobce uvedl, že aktivní legitimace žalobce je dána s ohledem na výpis z obchodního rejstříku, zřizovací listinu (rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR o založení státního podniku L. ČR ze dne 11. 12. 1991) a ustanovení §4 odst. 1 lesního zákona. Námitku promlčení vznesenou žalovanou shledal nedůvodnou, neboť škodu za rok 2000 bylo možné zjistit a vyčíslit až po 31. 12. 2000 a jelikož byla žaloba podána 5. 12. 2001, dvouletá subjektivní promlčecí lhůta zůstala zachována; přestože vývoj škod není 31. 12. příslušného roku ukončen, je-li však k tomuto datu škoda, byť v omezené míře, zjistitelná, není opodstatněná ani námitka předčasnosti žaloby. Rovněž neshledal žalobou uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy v souvislosti s tím, že žalovaná již plní veřejnoprávní povinnost platit správní poplatky za produkci znečišťujících látek; tato veřejnoprávní povinnost je odlišná od odpovědnosti za škodu ve smyslu občanského zákoníku a nevylučuje možnost požadovat náhradu škody podle občanského zákoníku.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 11. 2006, č. j. 13 Co 203/2006-365, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se v plném rozsahu ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a rovněž i s jeho právními závěry, na jejichž odůvodnění pro stručnost odkázal. K námitkám uplatněným žalovanou v odvolacím řízení uvedl, že se již se všemi vypořádal v souladu se stávající ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu soud prvního stupně, který správně dovodil vztah příčinné souvislosti mezi provozní činností žalované a škodou vzniklou na lesních porostech spravovaných žalobcem, když bylo zjištěno, že lesní porosty, jejichž správcem je žalobce, jsou trvale poškozovány škodlivinami vypouštěnými do ovzduší, kromě jiného i oxidem síry a dusíku, přičemž nebylo sporu o tom, že žalovaná exhalovala v roce 2000 oba populanty. Konstatoval, že postupoval-li soud prvního stupně při rozhodování o výši v souladu s §136 o.s.ř. na podkladě závěrů znaleckého posudku Ing. P. A., CSc., s přihlédnutím k posudku RNDr. P. H., a žalobci přiznal náhradu škody ve výši odpovídající účasti provozní činnosti žalovaného na výsledné škodě způsobené více škůdci, když znalci výši škody stanovovali na základě tzv. Gaussova matematického modelu a rozptylové studie, tedy dosud nejpřesnějším způsobem vyčíslení škody na lesích, nelze žádnou z námitek žalované uplatněných v odvolání shledat důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v následujících otázkách. Namítá, že předmětné lesní porosty nejsou zahrnuty do práva hospodaření žalobce a nebyly mu pro vadu zřizovacích listin (rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR o založení státního podniku ze dne 11. 12. 1991, rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR o převedení části majetku státního podniku ze dne 30. 10. 1992, rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR o přizpůsobení zakladatelské listiny státního podniku L. ČR ze dne 12. 8. 1997) nikdy do práva hospodaření státem svěřeny, a proto není dána aktivní věcná legitimace žalobce. Z toho vyplývá, že žalobcem tvrzená škoda nemohla vzniknout na „jeho“ majetku, neboť on žádný takový neeviduje; soudy obou stupňů měly při zjišťování aktivní věcné legitimace vyzvat žalobce k prokázání rozhodných skutečností a zkoumat zejména to, zda jeho majetek zahrnuje i lesní porosty, o kterých tvrdí, že jsou činností žalované poškozovány v období za rok 2000, a zda tento majetek je, resp. byl v roce 2000, ve vlastnictví státu. Dovolatelka má dále za to, že požadovaný nárok na náhradu škody je částečně promlčen, a to v rozsahu tvrzené škody vzniklé za období od 1. 1. 2002 do 4. 12. 2002 (dne předcházejícího podání žaloby), neboť žalobce se o jím tvrzené škodě mohl a měl dovídat průběžně při řádném výkonu své činnosti v průběhu celého roku 2000, a proto není správný a ani ústavně konformní (tvrdí nesprávné použití vyhlášky Ministerstva zemědělství ČR č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích, místo příslušných ustanovení občanského zákoníku o počátku běhu promlčecí doby) závěr soudů obou stupňů, že zjištění a vyčíslení škody bylo možné až po 31. 12. 2000 (poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2749/2004). Považuje uplatněný nárok na náhradu škody za předčasný a cituje Rozptylovou studii RNDr. J. B., v níž se uvádí, že znečišťující látky se procesem depozice dostávají do půdy, kde působí celou řadu let, a proto vodíkovým iontům emitovaným v určitém roce nelze přisoudit vznik škod zjištěných a uplatňovaných v tomtéž roce (cituje znalecký posudek RNDr. J. H. ve věci Posouzení historické acidifikace lesních půd jako staré ekologické zátěže poškozující lesy); není proto dána příčinná souvislost mezi případně vzniklou škodou na straně žalobce a provozní činností žalované (brojí proti argumentaci obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, který v souladu s Pokyny MLVH ČSR považuje za přiměřené období, v němž se působení škodlivých vlivů projevuje, období jednoho kalendářního roku). Vytýká soudům obou stupňů dále, že rozhodly podle §136 o.s.ř. o výši náhrady škody, aniž byla předtím zjišťována a zjištěna její samotná existence a že by tato byla způsobena dovolatelkou; znalecký posudek RNDr. P. H. není jednoznačným důkazem o vzniku škody, která vznikla žalobci v podobě objektivní újmy spočívající v tom, čeho by žalobce ve finančním vyjádření dosáhl, kdyby na porost nepůsobily výlučně imise produkované dovolatelkou, posudek není důkazem ani o výši škody, je toliko nástrojem pro rozpočítání žalobcem samotným tvrzené škody a její výše mezi jednotlivé subjekt, pro potřeby zjištění skutečného poškození lesa a jeho rozsahu zcela chybí jakékoliv záznamy o prohlídkách poškozovaného porostu, resp. chybí údaje o skutečném poškození lesa v roce 2000. Navíc bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto de facto o podílu dovolatelky na náhradě celkové žalobcem tvrzené škody, aniž by tato celková škoda a její výše, byla soudy v rámci nalézacího řízení zjištěna, resp. zjišťována, bez čehož však nelze rozhodovat o výši škody, ani o povinnosti k náhradě podílu na části škody, a to ani za použití ustanovení §136 o.s.ř. Dovolatelka dále tvrdí, že soudy obou stupňů se při rozhodování o výši náhrady škody, byť volnou úvahou podle §136 o.s.ř., opřely o tvrzení znalce, který však při jejím stanovení zjevně použil nesprávný právní předpis, a to vyhlášku Ministerstva zemědělství ČR č. 55/1999 Sb., kterou se provádí zákon č. 289/1995 Sb. (lesní zákon), místo občanského zákoníku, neboť uvedenou vyhlášku lze při stanovení výše škody na lesních porostech použít výlučně v případě, kdy se jedná o škodu způsobenou v návaznosti na provádění výstavby nebo v souvislosti s prováděním výstavby ve smyslu §21 odst. 2, 3 lesního zákona, což na daný případ nedopadá. Právní význam takto vypočtené výše škody na lesních porostech je podle dovolatelky „veškerý žádný“. Soudy obou stupňů se rovněž nevypořádaly s otázkou ostatních vlivů na lesní porosty (jakými jsou např. troposférický ozón, exhalace spalovacích motorů poháněných deriváty ropy, náhlé výkyvy klimatu, amoniak, fluorovodík, dálkový transport škodlivin ze zahraničních energetických a průmyslových podniků atd.), které je dle odborných studií prokazatelně poškozují, naopak postupovaly podle §136 o.s.ř. a akceptovaly plnou výši náhrady škody stanovené znaleckým posudkem Ing. P. A., CSc., aniž by zohlednily námitky dovolatelky o existenci dalších negativních vlivů na stav lesních porostů doložených expertními studiemi (poukazuje v této souvislosti na svědeckou výpověď znalce Ing. R. M. v obdobné věci). Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že rozhodnutím soudů obou stupňů bylo vlastně rozhodnuto o uložení povinnosti, kterou již řádně plní ve formě poplatků za znečišťování ovzduší podle zákona o ochraně ovzduší (tyto poplatky jsou de facto paušalizovanou náhradou škody vznikající v důsledku vypouštění škodlivých látek do ovzduší), a navíc plní i řadu dalších povinností, které jí ukládá právní řád České republiky v rámci komplexní úpravy ochrany ovzduší (investuje finanční prostředky do technologií snižujících škodlivost vypouštěných emisí, emituje toliko v rámci emisních limitů atd.), a proto ukládání povinnosti k náhradě škody nad rámec zákonem uložených a řádně plněných povinností je v rozporu s dobrými mravy, resp. možností odepření výkonu práva ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka se konečně domnívá, že v daném případě není dána pravomoc soudu, neboť žalobou uplatněný nárok se opírá výlučně o ustanovení norem veřejného práva (§21 odst. 4 lesního zákona) s vlastním režimem pravomoci orgánů státní správy pro rozhodování o právních vztazích těmito předpisy upravenými. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Otázka, zda je dána aktivní věcná legitimace žalobce (státního podniku) k uplatnění nároku na náhradu škody vzniklou na lesních porostech, již byla vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaném pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, v němž bylo konstatováno, že státní podnik vykonávající právo hospodaření k lesům (s lesním národním majetkem) je aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody z imisí na lesním půdním fondu a na lesních porostech (§420a obč. zák.), a to dokonce i proti státu, který škodu způsobil. Jestliže pak dovolatelka tvrdí, že k předmětným lesním porostům nemá žalobce právo hospodaření, neboť tyto skutečnosti z obsahu zřizovacích listin nelze seznat, napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění; námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Dovolatelka má dále za to, že požadovaný nárok na náhradu škody je částečně promlčen, a to v rozsahu tvrzené škody vzniklé za období od 1. 1. 2002 do 4. 12. 2002 (dne předcházejícího podání žaloby). S tímto názorem nelze souhlasit. Pro počátek běhu dvouleté subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody je totiž rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (nikoli tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě (nikoli z jeho předpokládané vědomosti o této škodě). Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozvěděl o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované pod č. 3 tamtéž, ročník 1984, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1168, rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2445). Odvolací soud při svém závěru o běhu subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu ustanovení §106 odst. 1, odst. 2 obč. zák. z těchto hledisek vycházel. K imisím sice začalo v kalendářním roce 2000 docházet od 1. 1. 2000 (docházelo k nim samozřejmě i dříve), avšak toho dne ještě škoda na lesních porostech nevznikla, neboť působení emisí se projeví až po určité době. Protože k poškozování lesních porostů imisemi dochází již řadu let a má dlouhodobé dopady, nelze i s ohledem na vědecké poznatky o působení exhalací na lesní porosty považovat za událost, z níž škoda opakovaným chronickým poškozováním lesních porostů imisemi vznikla, každodenní působení exhalací na lesní porosty, nýbrž výsledek tohoto působení za určitý časový úsek, v němž se projevilo. Vzhledem k technickým možnostem při zjišťování jejich následků a stanovení jejich rozsahu lze proto za přiměřené a optimální období, v němž se působení škodlivých vlivů exhalací na lesních porostech projevilo, považovat - v souladu s Pokyny MLVH ČSR pro výpočet náhrad za poškozování lesů ze dne 4. 6. 1986, uveřejněné ve Věstníku MLVH ČSR dne 1. 7. 1986 - období jednoho kalendářního roku; stejnou úpravu v tomto směru obsahují i pozdější právní předpisy o výpočtu náhrad za poškozování lesů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaného pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004). Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2749/2004, na něž v této souvislosti dovolatelka poukazuje, na daný skutkový ani právní stav nedopadá, neboť řeší otázku vzniku ušlého zisku ve formě nižšího výnosu zemědělské plodiny způsobeného působením škodlivých vlivů, nikoli promlčení nároku na náhradu skutečné škody na lesních porostech. Byla-li tedy v daném případě žaloba, jíž byl nárok na náhradu škody na lesních porostech za rok 2000 uplatněn, podána dne 5. 12. 2002, stalo se tak před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby; nárok proto promlčen není a nelze jej považovat ani za předčasný.
Za spornou otázku dovolatelka dále považuje otázku prokázání vzniku a výše škody a vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a provozní činností žalované. V první řadě je zřejmé, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost (protiprávní úkon škůdce či právem kvalifikovaná skutečnost) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek NS ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti, které může spočívat ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, není dovoláním zpochybňována. Z vylíčení důvodů dovolání přitom vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav ohledně výše škody, příčinné souvislosti a spoluzavinění žalobce nebyl zjištěn správně ani úplně. Jejímu tvrzení, že soudy neprovedly žádný důkaz, jímž by byla výše škody prokázána, nelze přisvědčit, neboť skutková zjištění v tomto směru čerpaly soudy obou stupňů ze znaleckého posudku Ing. P. A., CSc., vypracovaného soudem ustanoveným znalcem, ze znaleckého posudku RNDr. P. H. předloženého žalobcem a rozptylové studie Č. h. ú., jako důkazů provedených v řízení. Znalci použitá metoda opírající se o rozptylovou studii a tzv. Gaussův matematický model výpočtu škody je přitom standardním řešením odpovídajícím tomu, že k poškozování lesních porostů imisemi dochází již mnoho let dlouhodobou činností velkého počtu zdrojů exhalací a že rozptylování škodlivin do lesních porostů ovlivňuje celá řada faktorů, které se promítají do intenzity a rozložení výsledného působení škodlivin. Zároveň nelze za událost, z níž škoda opakovaným poškozováním lesních porostů exhalacemi vznikla, považovat každodenní působení exhalací na lesní porosty, nýbrž výsledek tohoto působení, který se v určitém časovém úseku projevil. Proto se rozsah škod určoval - v souladu s Pokyny MLVH ČSR pro výpočet náhrad za poškozování lesů ze dne 4. 6. 1986, uveřejněnými ve Věstníku MLVH ČSR dne 1. 7. 1986 - za období jednoho kalendářního roku; stejnou úpravu v tomto směru ostatně obsahují i pozdější právní předpisy o výpočtu náhrad za poškozování lesů, a to vyhláška č. 81/1996 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na produkčních funkcích lesa, a vyhláška č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích.
Námitka dovolatelky o nesprávné aplikaci vyhlášky Ministerstva zemědělství ČR č. 55/1999 Sb., kterou se provádí zákon č. 289/1995 Sb. (lesní zákon), místo občanského zákoníku, když lze uvedenou vyhlášku při stanovení výše škody na lesních porostech použít výlučně v případě, kdy se jedná o škodu způsobenou v návaznosti na provádění výstavby nebo v souvislosti s prováděním výstavby ve smyslu §21 odst. 2, 3 lesního zákona, což na daný případ nedopadá, není důvodná.
Podle §21 odst. 1 lesního zákona právnické a fyzické osoby, které při své činnosti používají nebo produkují látky poškozující les a les ohrozí nebo poškodí, jsou povinny provádět opatření k zabránění nebo zmírnění jejich škodlivých následků. Podle odstavce 2 dojde-li v návaznosti na provádění výstavby k přerušení souvislosti ucelených lesních částí, lesních cest nebo jiných objektů a zařízení sloužících hospodaření v lese, je ten, kdo je způsobil, povinen osobě, které tím vznikla újma, nahradit i zvýšené provozní náklady, které jí tím vznikly. Ustanovení o ekologické újmě podle zvláštních předpisů nejsou tím dotčena. Podle odstavce 3 za lesní porost smýcený v souvislosti s prováděním výstavby je investor povinen zaplatit to, čeho by vlastník lesa při řádném hospodaření dosáhl, kdyby nedošlo k předčasnému smýcení lesního porostu, a to po odečtení částky, kterou případně získal za dříví z likvidovaného lesního porostu. Podle odstavce 4 Ministerstvo v dohodě s Ministerstvem financí stanoví právním předpisem způsob výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích. Z gramatického i logického výkladu tohoto ustanovení lze dovodit, že odstavec 4 tohoto ustanovení, obsahující zmocnění výkonné moci stanovit podzákonnou právní normou způsob výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích, se vztahuje na všechny tři skutkové podstaty poškozování lesa obsažené v odstavcích 1 - 3 tohoto ustanovení. I když odstavec 1 tohoto ustanovení směřuje především k uložení preventivních opatření k zabránění vzniku škod a následných opatření ke zmírnění již vzniklých škodlivých následků, nebrání tato dikce tomu, aby i pro účely odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností (vypouštěním škodlivých exhalací) na lesních porostech stanovil podzákonný předpis bližší pravidla způsobu výpočtu náhrady škod. Znalec P. A., CSc., tedy nepochybil, použil-li tuto normu pro výpočet výše škody na předmětných lesních porostech žalobce, a nepochybily ani soudy obou stupňů, když ze závěrů jeho znaleckého posudku při zjišťování skutkového stavu a zkoumání podmínek odpovědnosti žalované za škodu vycházely.
Z uvedeného je zřejmé, že popsaný způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení exhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení za způsob dosud nejpřesnější, který splňuje požadavky na zjištění výše škody ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaný pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 13, pod C 924). Neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody (srov. §136 o.s.ř.). Z tohoto pohledu je přístup odvolacího soudu k určení výše škody v souladu s judikaturou dovolacího soudu a jeho rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o.s.ř.
Dovolatelka se rovněž mýlí, tvrdí-li, že soudy obou stupňů rozhodly o její povinnosti k náhradě části škody, aniž by celková škoda a její výše byla soudy v rámci nalézacího řízení zjištěna, resp. zjišťována, což však ani za použití ustanovení §136 o.s.ř. nelze. Předmět řízení vymezil žalobce svou žalobou jako nárok na náhradu škody ve výši 94.528,- Kč s příslušenstvím. Soudy obou stupňů po provedeném dokazování a zjištění skutkového stavu dospěly k závěru, že žalovaná nese objektivní odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností podle §420a obč. zák. ve výši 221.278,- Kč, avšak vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu škody v částce nižší, tj. 94.528,- Kč, mu přiznaly náhradu škody v této výši; tato částka tedy nepředstavuje jen část imaginární celkové škody způsobené provozní činností dovolatelky, jak sama tvrdí, nýbrž je škodou jako takovou, jejíž výše vzešla z procesu dokazování před soudy v nalézacím řízení.
Další námitky dovolatelky (že chybí záznamy o prohlídkách poškozovaného prostoru, resp. chybí údaje o skutečném poškození lesa v roce 2000, že se soudy obou stupňů při rozhodování o náhradě škody a její výši, byť volnou úvahou podle §136 o.s.ř., opřely o závěry znalce Ing. P. A., CSc., který při zpracovávání znaleckého posudku použil nesprávný právní předpis, a že se nevypořádaly s otázkou ostatních škodlivých vlivů na lesní porosty) pak nesměřují proti správnosti právního posouzení věci, nýbrž se jedná o námitky týkající se správnosti provedených důkazů a jejich hodnocení a správnosti zjištěného skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jak shora uvedeno - založit nemůže.
Rovněž námitka dovolatelky, že rozhodnutím soudů obou stupňů bylo prakticky rozhodnuto o uložení povinnosti, kterou ona sama již řádně plní formou poplatků za znečišťování ovzduší, že tyto poplatky jsou de facto paušalizovanou náhradou škody vznikající v důsledku vypouštění škodlivých látek do ovzduší, a že plní-li dovolatelka řadu dalších povinností, které jí stanoví právní řád České republiky, nelze jí ukládat povinnost k náhradě škody, nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť již byla vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, podle něhož řádné plnění povinností plynoucích z předpisů o ochraně ovzduší, včetně placení poplatků za znečišťování ovzduší, nevylučuje odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou na lesních porostech vypouštěním škodlivých látek do ovzduší. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dále uvedl, že smyslem předpisů o ochraně ovzduší je vytvoření právního rámce pro ochranu vnějšího ovzduší před znečišťováním a jinými škodlivými vlivy, neboť znečištěné ovzduší má negativní dopad nejen na lesní porosty, ale i na porosty jiné, jakož i na zdraví živočichů a obyvatel. Proto se stanoví systém povinností provozovatelům malých, středních i velkých zdrojů znečišťování, definují se limity znečišťování a do rukou orgánu ochrany ovzduší se dávají kontrolní mechanizmy, včetně použití správních sankcí. Součástí tohoto systému jsou i správní poplatky za znečišťování ovzduší, které tak představují jeden z nástrojů systému komplexní veřejnoprávní ochrany ovzduší, jehož cílem je minimalizovat negativní vliv škodlivých látek na životní prostředí a stanovit pouze nezbytný rozsah přípustných emisí. Finanční prostředky odtud plynoucí jsou příjmem státního rozpočtu. Toto vrchnostenské působení státu v podobě ukládání řady povinností znečišťovatelům však nevylučuje případnou soukromoprávní odpovědnost za škodu, způsobenou emisemi škodlivých látek na majetku fyzické či právnické osoby, jsou-li samozřejmě splněny všechny občanskoprávní podmínky odpovědnosti za škodu, ani ji nikterak nenahrazuje. Smyslem občanskoprávního institutu náhrady škody je reparovat újmy vzniklé tomu, na jehož majetku či jiných hodnotách byly způsobeny, a adresátem náhrady (poškozeným) je proto ten, v jehož majetkovém stavu se určitá škodná událost projevila negativním způsobem. I z toho je zřejmé, že ve srovnání s náhradou škody má ochrana ovzduší prostřednictvím správních poplatků širší působnost z hlediska zákonem chráněného zájmu, přičemž finanční plnění nesměřuje přímo k osobě poškozeného. Nelze tedy přisvědčit dovolatelce, že plněním povinností plynoucích jí z předpisů o ochraně ovzduší - dodržováním emisních limitů či placením poplatků za znečišťování ovzduší - fakticky hradí škodu způsobenou provozní činností na lesních porostech; jednak výše poplatku nesouvisí s výší způsobené škody a nemůže mít ve vztahu k ní reparační charakter, jednak jejich adresátem je stát, nikoliv konkrétní vlastník poškozeného lesa, byť v této posuzované věci jde o totožnou osobu, resp. o státní podnik, tj. od státu odlišnou právnickou osobu s vlastní majetkovou odpovědností, oprávněnou uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé na lesích ve vlastnictví státu (§2 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění předpisů pozdějších).
Přípustnost dovolání k prověření tvrzení, že není dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud rovněž nedovodil. Z obsahového hlediska totiž dovolatelka touto námitkou vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněném pod č. 32 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou z vad řízení vypočtených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., není způsobilým dovolacím důvodem; proto také nelze na základě takové argumentace uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ke zmatečnostním vadám řízení vypočteným v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud při dovolacím přezkumu přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.).
Je tedy zřejmé, že nemá-li rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., není dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1, resp. §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu