ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.230.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 230/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B. P., zastoupenému advokátem, a 2) V. L., zastoupenému advokátem, o 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 133/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. října 2006, č. j. 7 Co 2165/2006-91, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. října 2006, č. j. 7 Co 2165/2006-91, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 6. 2006, č. j. 6 C 133/2006-59, se ve výroku o zaplacení 60.000.- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se v tom to rozsahu vrací Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 27. 6. 2006, č. j. 6 C 133/2006-59, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 60.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 27. 8. 2004 do zaplacení, zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal zaplacení úroků z prodlení v rozsahu větším, než byly přiznány, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní společně jako jednatelé Ř. D., s. r. o. (dále jen „Ř.“), přestože věděli, že jejich společnost je předlužená, že se jim nepodařilo podniknout žádný konkrétní krok k jejímu ozdravení a že tuto situaci nemohou změnit, převzali od žalobce dne 5. 3. 2003 zálohu ve výši 60.000,- Kč na zhotovení střechy, toto plnění však nikdy neuskutečnili a poškozenému uvedenou finanční částku nevrátili. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 2. 2005, č. j. 11 T 424/2004-2505, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2005, č. j. 3 To 417/2005-2686, byli žalovaní uznáni vinnými trestným činem podvodu a žalobce byl s nárokem na náhradu škody odkázán na občanskoprávní řízení. Na majetek společnosti Ř. byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2003, č. j. K 59/2003-186, prohlášen konkurs. Žalobce přihlásil dne 18. 7. 2003 svou pohledávku do konkursního řízení, které dosud nebylo ukončeno. Soud posuzoval nárok žalobce na náhradu škody z hlediska jednání žalovaných, jímž naplnili skutkovou podstatu trestného činu podvodu, za nějž byli pravomocně odsouzeni, a dovodil, že sama podstata tohoto trestného činu naplňuje předpoklady jejich odpovědnosti za škodu podle ust. §420 obč. zák.; žalovaní úmyslně nesdělili jim známé okolnosti a informace o majetkové situaci společnosti, a tím, že žalobce poskytl zálohu na plnění ze smlouvy o dílo, vznikla mu škoda ve výši nevrácené zálohy. Mezi protiprávním jednáním žalovaných a vznikem újmy na straně žalobce existuje příčinná souvislost. Pokud by pohledávka žalobce byla uspokojena v rámci konkursního řízení, je na účastnících, aby se bránili dvojímu plnění. Námitku promlčení soud neshledal důvodnou.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 10. 2006, č. j. 7 Co 2165/2006-91, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování a z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. 12 K 59/2003, jímž byla prodloužena lhůta k podání závěrečné zprávy v konkursním řízení na společnost Ř., zjistil, že konkursní řízení nelze zatím ukončit, neboť jsou vedeny tři soudní spory o zaplacení cca 2.800.000,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že probíhající konkursní řízení má zásadní význam pro posouzení žalobcem uplatněného nároku, neboť nárok z titulu odpovědnosti žalovaných za škodu může být úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li se poškozený domoci uspokojení své pohledávky ze smluvního vztahu vůči společnosti Ř. Teprve poté, kdy je plnění ze smluvního vztahu zcela vyloučeno, lze uvažovat o vzniku odpovědnosti žalovaných za škodu, spočívající v částce zaplacené jako záloha společnosti Ř. na plnění ze smlouvy o dílo. To znamená, že žalobci může vzniknout škoda, pominou-li účinky prohlášení konkursu nebo nebude-li jeho nárok uspokojen v rámci konkursu či likvidace společnosti Ř. Před skončením konkursu nelze učinit ani spolehlivý závěr o výši vzniklé škody, zejména když do konkursu mohou připlynout další finanční prostředky z probíhajících soudních sporů. Ke dni rozhodování soudu nebyl prokázán vznik škody a žaloba byla podána předčasně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že škoda mu může vzniknout až po skončení konkursu. Poukazuje na to, že žalovaní v rozporu s §3 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), nepodali včas návrh na prohlášení konkursu na společnost Ř., a tento zákon ani jeho ust. §14 odst. 1 písm. c) nebrání uplatnění nároku jak v konkursním řízení na majetek právnické osoby, tak v adhezním řízení vedeném v rámci trestního stíhání statutárního orgánu, neboť není dána shoda v osobě úpadce a pachatelů trestného činu (žalovaných). V tomto směru dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 41/2002. Uvádí, že žalovaní byli v trestním řízení uznáni vinnými též trestným činem nepodání návrhu na prohlášení konkursu a odvolací soud se dostatečně nevypořádal s otázkou, kdy je nutné rozlišovat úpadce, vůči kterému probíhá konkursní řízení, a pachatele trestného činu, kteří odpovídají za škodu proto, že nepodali návrh na prohlášení konkursu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žaloba byla podána předčasně, dříve než se žalobce vůbec dozvěděl, že mu škoda vznikla, pouze poté, co zjistil, že došlo k trestnému činu. Okolnost, že úpadce je v daném případě odlišný od žalovaného, nemůže tuto skutečnost změnit ani nahradit okolnost vzniku škody. První žalovaný je přesvědčen, že škoda dosud nevznikla, neboť žalobce má pohledávku za konkursní podstatou ve výši žalované částky. Neexistuje právní překážka k dispozici s touto pohledávkou ani k jejímu uspokojení. Pokud by pohledávka nebyla v rámci konkursního řízení uspokojena, bylo by možné konstatovat, že došlo ke škodě. Navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které žalobce uplatňuje jako důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V dané věci je ze zjištěného skutkového stavu věci zřejmé (a soudy obou stupňů věc tak posuzovaly, byť to výslovně neuvedly), že žalovaní, kteří jakožto jednatelé společnosti přijali od žalobce zálohu na opravu střechy na základě smlouvy o dílo nikoliv pro sebe, nýbrž ve prospěch společnosti, se tímto jednáním, byť naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu, nedopustili tzv. excesu, tedy jednání, jež postrádá místní, časový a především věcný (vnitřní, účelový) vztah k provozní (obchodní) činnosti společnosti, kterou zastupovali, a sleduje jen jejich vlastní zájmy či potřeby, popř. zájmy jiných osob. Neplatí totiž automaticky, že každé jednání, které je zároveň trestným činem, by muselo být excesem, tedy jednáním vybočujícím z rámce působnosti této společnosti, což společnost nezavazuje (srov. např. R 55/1971). Ostatně i žalobce uznává smluvní vztah ke společnosti Ř., vůči níž uplatnil svůj smluvní nárok přihláškou do konkursu.
Proto stále platí, že prvořadou povinnost k plnění vůči žalobci má společnost Ř., jež byla se žalobcem ve smluvním vztahu, a to závazkovou povinnost vrátit zálohu z nerealizované smlouvy o dílo, a náhrady za toto plnění se žalobce vůči žalovaným může domáhat teprve za situace, že vzhledem ke všem okolnostem případu je nepochybné, že pohledávka vůči smluvnímu dlužníku je nevymahatelná.
Důvodná je však výtka žalobce, že ačkoliv oba žalovaní byli v trestním řízení odsouzeni i za skutek, spočívající v tom, že včas (nejpozději 13. 5. 2002) nepodali návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti Ř., se soudy nezabývaly odpovědností žalovaných z hlediska §3 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Soud prvního stupně, který shledal nárok žalobce na náhradu škody podle §420 obč. zák. důvodným, se z uvedeného hlediska odpovědností žalovaných nezabýval a i když - jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, žalobce poukazoval na odpovědnost žalovaných též z důvodu, že nepodali včas návrh na prohlášení konkursu na společnost Ř., nepovažoval tento nárok za řádně uplatněný, a ani odvolací soud se při přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska této odpovědnosti žalovaných věcí nezabýval.
Podle ust. §3 ZKV (ve znění účinném v době, kdy žalovaní převzali od žalobce zálohu ve výši 60.000,- Kč na zhotovení střechy), právnická osoba nebo fyzická osoba-podnikatel, která je v úpadku, je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Právnická osoba v likvidaci má tuto povinnost, jen je-li předlužena (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i statutární orgány právnické osoby, likvidátor právnické osoby v likvidaci, je-li předlužena, a zákonní zástupci fyzické osoby. Jestliže uvedené osoby tuto povinnost nesplní, odpovídají věřitelům za škodu, která jim tím vznikne, ledaže prokáží, že škodu nezavinily; je-li těchto osob více, odpovídají společně a nerozdílně (odstavec 2). Povinnost podle odstavce 1 a 2 není splněna, jestliže řízení o návrhu na prohlášení konkursu bylo vinou navrhovatele zastaveno nebo jestliže byl návrh zamítnut (odstavec 3). Místo návrhu na prohlášení konkursu mohou osoby uvedené v odstavci 1 a 2 podat návrh na vyrovnání; jestliže však vyrovnání nebylo povoleno nebo potvrzeno, jsou povinny do 15 dnů podat návrh na prohlášení konkursu (odstavec 4).
Právní teorie se shoduje v tom, že odpovědnost osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možnosti dotčených osob se této odpovědnosti zprostit průkazem, že jejich zavinění není dáno. [srov. např. Krčmář, Z. in: Zákon o konkursu a vyrovnání, Poznámkové vydání s judikaturou k novele č. 105/2000 Sb., účinné k 1. 5. 2000. 1. vydání. Praha, IFEC 2000, str. 10, bod 2. poznámek k novele; Kotoučová, J. in: Zákon o konkursu a vyrovnání po novele v roce 2000. Zákony s poznámkami. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 13, bod 2 poznámek; Zelenka, J. - Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha, Linde 2002, str. 39-40.]
Skutková podstata obsažená v ustanovení §3 odst. 1 a 2 ZKV samostatně pojmenovává základní předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu a coby lex specialis má přednost před úpravou obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu obsaženou v ustanovení §420 obč. zák. Ustanovení §3 ZKV je zvláštním ustanovením postihujícím jako možné škůdce v něm vyjmenované osoby (dlužníka, potažmo subjekty uvedené v §3 odst. 2 ZKV) a vymezujícím okruh oprávněných osob (poškozených) tak, že jimi jsou dlužníkovi věřitelé.
Tyto závěry sdílí rovněž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 33/2008; popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1395/2005).
Skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle §3 ZKV, se rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou na úhradu svých pohledávek obdrželi. Rovněž u věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení odpovědných subjektů se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, se vychází z částky, kterou věřitel obdržel v konkursu na úhradu své pohledávky. Avšak není přitom zcela vyloučeno, aby v určitých případech výše škody způsobená věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka byla určena ještě před vydáním rozvrhového usnesení (srov. R 33/2008).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení uplatněného nároku odvolacím soudem je neúplné, a tedy je nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem, a §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu