ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.3378.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3378/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované C., a. s.,, o 420.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 33/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. května 2006, č. j. 60 Co 5/2005-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 C 33/2004-72, uložil žalované ČP L., a. s. (předchozí obchodní firma žalované C., a. s.) a S. H. (bývalý první žalovaný) povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 420.000,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 18. 6. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi žalovanou (pronajímatelem) a S. H. (nájemcem) byla dne 27. 6. 2001 uzavřena leasingová smlouva o nájmu osobního automobilu Škoda (dále též jen „předmětné vozidlo“) s tím, že nájemce je povinen do 5 kalendářních dnů, nejpozději však do 30 kalendářních dnů ode dne převzetí předmětu leasingu (S. H. vozidlo převzal dne 27. 6. 2001) zajistit vyznačení údajů o držiteli předmětu leasingu; bude-li v tzv. velkém technickém průkazu uváděn vlastník, je leasingový nájemce povinen zajistit zápis leasingového pronajímatele jako vlastníka předmětu leasingu. Dopisem ze dne 20. 11. 2001 žalovaná vyzvala S. H. k úhradě dlužných splátek a k řádnému placení s upozorněním, že nebudou-li splátky řádně zaplaceny, má tuto výzvu považovat za výpověď leasingové smlouvy. Dne 20. 11. 2001 uzavřel S. H. jako „prodávající“ s žalobcem kupní smlouvu o převodu předmětného vozidla za kupní cenu 420.000,- Kč (uhrazenou včetně DPH v hotovosti). Na základě rozhodnutí státního zástupce vydaného v průběhu trestního řízení proti obžalovanému S. H. odevzdal žalobce Policii ČR, Okresnímu ředitelství, službě kriminální policie a vyšetřování, teritoriální oddělení K., dne 17. 6. 2002 předmětný automobil, který byl následně předán žalované. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. 9. 2003, č. j. 2 T 182/2003-124, byl S. H. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro trestný čin zpronevěry, kterého se dopustil tím, že dne 20. 11. 2001 prodal žalobci za částku 420.000,- Kč uvedený osobní automobil, ačkoli jej užíval pouze jako nájemce na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 27. 6. 2001 s žalovanou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že S. H. tím, že žalobci prodal vůz, jehož nebyl vlastníkem, bezdůvodně se na úkor žalobce obohatil, a je proto podle §451 odst. 1 obč. zák. povinen mu tuto převzatou částku vydat. Žalovaná si pak nepočínala ve smyslu §420 odst. 1 ve spojení s §415 obč. zák. tak, aby nedošlo ke škodě tím, že nevlastník bude s vozidlem neoprávněně disponovat, neboť jako vlastník předmětného vozidla nepožádala příslušný okresní úřad o provedení zápisu změn údajů zapisovaných v registru silničních vozidel tak, aby v této evidenci byla uvedena jako vlastník. V důsledku porušení této prevenční povinnosti vznikla škoda žalobci, který od S. H. předmětné vozidlo koupil a důvodně se na základě údajů uvedených v technickém průkaze domníval, že tento „prodávající“ je skutečně jeho vlastníkem. To platí přesto, že žalované nelze přičítat porušení ustanovení §11 a 12 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., neboť tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2001, zatímco k uzavření leasingové smlouvy mezi S. H. a žalovanou došlo již dne 27. 6. 2001.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 18. 5. 2006, č. j. 60 Co 5/2005-98, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou změnil tak, že žalobu zamítl, změnil jej i ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi těmito účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, jenž přezkoumával napadený rozsudek pouze ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou, se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nikoli však s jeho právními závěry o splnění podmínek odpovědnosti žalované za škodu podle §415 a 420 obč. zák. Podle odvolacího soudu lze odpovědnost za škodu porušením prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák. dovodit jen tam, kde chybí konkrétní právní úprava; v době uzavření leasingové smlouvy mezi žalovanou a S. H. (27. 6. 2001) však platila vyhláška č. 145/1956 Ú.l., o provozu na silnicích, která v §88 vymezovala, co je technický průkaz motorového vozidla, co se do něj zapisuje a jaké jsou podmínky pro jeho držení; nikde však nestanovila povinnost vlastníka motorového vozidla požádat o zápis změn údajů týkajících se vozidla. Z uvedeného vyplývá, že pokud právní úprava nic takového výslovně neukládala, bylo možné ponechat na dohodě účastníků smlouvy, kdo z nich změnu údajů provede (v daném případě článek IV. bod 2 všeobecných obchodních podmínek pro finanční leasing movitých věcí tuto povinnost ukládal leasingovému nájemci). Na daný případ pak zákon č. 56/2001 Sb. nelze aplikovat, neboť leasingová smlouva byla uzavřena ještě před nabytím jeho účinnosti, avšak i v případě aplikace §11 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož vlastník registrovaného silničního motorového vozidla a přípojného vozidla, zástavní věřitel a další osoby, jichž se zápis v registru silničních vozidel týká, jsou povinni požádat příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností o provedení zápisu změn údajů zapisovaných v registru silničních vozidel, by nebylo možno dovodit výlučnou povinnost vlastníka vozidla k provedení zápisu změn údajů zapisovaných v registru silničních vozidel, neboť takovou další osobou, jíž se zápis týká, by podle odvolacího soudu mohl být i uživatel vozidla, pokud by se na tom s jeho vlastníkem dohodl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná tím, že učinila vůči S. H. jednu upomínku pro neplacení leasingových splátek, po pěti měsících vypověděla leasingovou smlouvu a po roce podala trestní oznámení, udělala ve smyslu §415 obč. zák. vše, aby vzniku škody předešla. Dovolatel tvrdí, že kdyby žalovaná jednala rychleji a důsledněji jako normální vlastník, ke vzniku škody by nedošlo, neboť S. H. by byl nucen vrátit technický průkaz nebo alespoň splnit sjednanou povinnost zapsat do registru jako vlastníka žalovanou; pak by žalobce věděl, že předmětné vozidlo prodává nevlastník, a kupní smlouvu by neuzavřel (k prodeji došlo po 140 dnech od uzavření leasingové smlouvy). Další nesplnění prevenční povinnosti spatřuje žalobce též v tom, že žalovaná žádost o změnu údajů v technickém průkazu nevyhotovila a nepodepsala, pouze jejím vyhotovením pověřila autobazar. Názor odvolacího soudu, že i při použití zákona č. 56/2001 Sb. se vlastník vozidla může dohodnout s další osobou na provedení zápisu a v takovém případě je za splnění této povinnosti odpovědná tato další osoba (uživatel vozu), považuje za velmi nebezpečný precedens a má za to, že byť došlo k podpisu leasingové smlouvy ještě před nabytím účinnosti zákona č. 56/2001 Sb., od 1. 7. 2001 existuje povinnost všech vlastníků vozidel požádat příslušný úřad o provedení zápisu změn, pokud již nebyl proveden, tedy nikoli jen pro nová vozidla nebo nové převody a změny (cílem tohoto zákona přece bylo zavést pořádek v evidenci všech vozidel). Příčinou vzniku škody tedy nebylo jen trestné jednání S. H., ale současně nesplnění prevenční povinnosti a povinností vyplývajících ze zákona č. 56/2001 Sb. na straně žalované. Na závěr se žalobce odvolává na dobré mravy, k nimž je třeba přihlédnout právě v případech, kdy jsou při výkladu právní normy jakékoli pochybnosti. Dobrým mravům odpovídá, že ti, kdo se podíleli na vzniku škody, za ni odpovídají společně a nerozdílně a následné vypořádání je jejich záležitostí. Dobrým mravům však neodpovídá, že ten, kdo se nedopustil žádného protiprávního jednání, byl při koupi velmi opatrný a spoléhal se na státem vedený seznam, je jediný škodný a přišel o své životní úspory. Ze shora uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že v dovolání chybí uvedení rozsahu, věcný obsah se opírá spíše o pocity právního zástupce žalobce a nikoli o provedené dokazování a právní úpravu. Podle žalované nebyla v řízení prokázána výše škody (skutečná cena vozidla ke dni jeho vrácení žalobcem totiž nebyla předmětem dokazování) ani porušení právní povinnosti (žalovaná v souladu s platnou a účinnou právní úpravou přenesla povinnost vyznačení změn v technickém průkaze na S. H.). Porušení prevenční povinnosti je třeba posuzovat vždy v každém konkrétním případě a s ohledem na konkrétní okolnosti, nikoli na chování „normálního vlastníka“ (tento pojem není ani pojmem právním); při jednání se S. H. žalovaná postupovala aktivně a rychle. Zákon č. 56/2001 Sb. nelze použít, neboť jestliže je právní úkon učiněn před účinností zákona, nelze posuzovat práva a povinnosti z něj vyplývající podle právního předpisu účinného až po dni učinění takového úkonu. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatel uplatnil jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v dané věci v závěru odvolacího soudu, že žalovaná v době od 27. 6. 2001 (uzavření leasingové smlouvy se S. H.) do 20. 11. 2001 (uzavření kupní smlouvy žalobce se S. H.) neporušila právní povinnost ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. tím, že neučinila kroky k vyznačení změn týkajících se vozidla, které bylo předmětem leasingu, v registru silničních vozidel.
Podle §4 odst. 4 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb. (dále též jen „zákon“), do registru silničních vozidel se zapisuje a) vlastník (název, sídlo a identifikační číslo, jde-li o právnickou osobu nebo fyzickou osobu podnikatele; jméno, příjmení, rodné číslo, místo trvalého nebo povoleného pobytu, popřípadě adresa místa pobytu při udělení azylu, jde-li o fyzickou osobu), b) provozovatel, není-li současně vlastníkem (název, sídlo a identifikační číslo, jde-li o právnickou osobu nebo fyzickou osobu podnikatele; jméno, příjmení, rodné číslo, místo trvalého nebo povoleného pobytu, popřípadě adresa místa pobytu při udělení azylu, jde-li o fyzickou osobu).
Podle §89 odst. 5 části věty před středníkem tohoto zákona provozovatelé silničních motorových vozidel a přípojných vozidel jsou povinni do tří let ode dne účinnosti tohoto zákona uvést údaje v registru silničních vozidel vedeného podle tohoto zákona do stavu odpovídajícího skutečnosti.
Zákon č. 56/2001 Sb. okamžikem své účinnosti (dnem 1. 7. 2001) uložil vlastníkům a provozovatelům všech silničních vozidel určité povinnosti, jež podle důvodové zprávy k zákonu směřují k zavedení jednotné a ucelené právní úpravy podmínek způsobilosti silničních vozidel k provozu na pozemních komunikacích a k založení evidence (registru) silničních vozidel jako nástroje státu umožňujícího nezbytným způsobem podchytit všechny podstatné údaje o provozovaných vozidlech. Do účinnosti tohoto zákona totiž panovala v oblasti evidence silničních vozidel (s výjimkou reglementace působnosti dopravních inspektorátů v zákoně č. 12/1997 Sb.) neucelená právní úprava obsažená ve vyhlášce č. 145/1956 Ú.l., která nepamatovala na rozlišení osob majících vztah k vozidlu v případě, že vozidlo jako provozovatel užívala osoba odlišná od jeho vlastníka. Jak vyplývá z §89 odst. 5 zákona, toto přechodné ustanovení uložilo provozovatelům silničních vozidel povinnost uvést údaje v registru silničních vozidel vedeného podle tohoto zákona do stavu odpovídajícího skutečnosti, a to v tříleté lhůtě, tj. nejpozději do 1. 7. 2004. Z toho je zřejmé, že v době uzavření leasingové smlouvy (27. 6. 2001) žalovaná povinnost požádat o zápis změn údajů týkajících se provozovaného vozidla v evidenci silničních vozidel neměla, a proto si mohla postup v této záležitosti - vycházejíc ze zásady soukromého práva, že vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno - upravit s leasingovým nájemcem smluvně v rámci všeobecných obchodních podmínek pro finanční leasing movitých věcí jako nedílné součásti leasingové smlouvy. Pro splnění povinnosti vyplývající z ustanovení §89 odst. 5 zákona po 1. 7. 2001 pak byla stanovena lhůta, v jejímž průběhu kdykoliv mohl povinný subjekt své povinnosti dostát, resp. aniž by došlo k porušení právní povinnosti, byl oprávněn učinit tak až poslední den lhůty. Jestliže ještě před uplynutím této lhůty došlo k ukončení leasingové smlouvy (v rámci trestního stíhání S. H. bylo předmětné vozidlo vráceno žalované), nelze dovodit, že žalovaná uvedenou povinnost porušila.
Odpovědnost žalované nelze vyvozovat ani z ustanovení §415 obč. zák. (každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí), které zakládá tzv. povinnost generální prevence, tj. obecný požadavek chovat se tak, aby nedocházelo ke škodám. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a postihuje ho za to - za splnění dalších předpokladů - občanskoprávní odpovědnost za škodu (§420 obč. zák.). Protiprávnost podle §415 obč. zák., jak správně vyložil odvolací soud, však přichází v úvahu jen tam, kde neexistuje konkrétní právní úprava dopadající na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, pod C 1212). Dovolateli nelze přisvědčit v tom, že už samo nevyhotovení žádosti o změnu údajů v technickém průkazu, učinění pouze jedné upomínky leasingovému nájemci (S. H.) pro neplacení splátek a výpovědi leasingové smlouvy po pěti měsících od upomínky a podání trestního oznámení na S. H. po roce ze strany žalované je porušením §415 obč. zák. Za situace, kdy žalované jako vlastníku vozidla a leasingovému pronajímateli nebyla v době uzavření leasingové smlouvy uložena konkrétní právní úpravou povinnost požádat příslušný správní orgán o zápis změn údajů týkajících se vozidla, přičemž povinnosti uložené následnou právní úpravou neporušila, pak ta okolnost, že při vymáhání splátek po S. H. a při jednání o ukončení leasingu nepostupovala s takovou rychlostí, jaké se domáhá dovolatel, nelze považovat za porušení obecné prevenční povinnosti.
Dovolává-li se žalobce uplatnění korektivu dobrých mravů, je třeba uvést, že podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze právo založit, lze pouze (pro rozpor s dobrými mravy) odepřít ochranu jeho výkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, ročník 2001, sv. 4, s. 113, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, sv. 4, s. 313 pod č. 87). Soud proto nemůže s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. svým rozhodnutím konstituovat povinnost žalované k náhradě škody žalobci, pokud její odpovědnost za vzniklou škodu nevyplývá z žádného zákonného ustanovení.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu a že je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu