ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.4137.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 4137/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně C. a. s., zastoupené advokátem, proti žalované Č. p., a.s., o zaplacení 1.071.121,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 148/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2007, č.j. 2 Cmo 448/2006-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na žalované pojišťovně zaplacení částky 1.071.121,- Kč s příslušenstvím, kterou uhradila z titulu své odpovědnosti za škodu podle smlouvy o poskytování logistických služeb vlastníkovi zboží (telefonních karet) odcizeného dne 28. 2. 2002 během přepravy k zákazníkům.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, č.j. 2 Cmo 448/2006-101, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2006, č.j. 16 Cm 148/2003-75, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně, který vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli podle §788 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2004 (dále jen „obč. zák.“) pojistnou smlouvu, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění přepravy zásilek PPTZ 96 (dále jen „pojistné podmínky“), že k pojistné události došlo dne 28. 2. 2002 a žalovaná částka odpovídá hodnotě odcizených telefonních karet. Z návrhu na sjednání pojištění přepravy zásilek podle obchodního obratu ze dne 18. 10. 2001 (dále jen „Návrh“) vyplývá, že předmět pojištění byl vymezen negativně jako veškeré produkty přepravované pojistníkem kromě taxativně vyjmenovaných položek; takto formulované ujednání je vymezením předmětu pojištění ve smyslu čl. 4 odst. 1 pojistných podmínek, nikoliv sjednáním odchylky od ustanovení čl. 4 odst. 2 pojistných podmínek, kde jsou jmenovitě uvedeny věci vyloučené z pojištění, mj. cenné papíry, ceniny a jiné obdobné dokumenty. Byly-li v Návrhu z pojištění vyloučeny další položky, je dle soudů obou stupňů toto ujednání další výlukou z pojištění nad rámec výluky podle čl. 4 odst. 2 pojistných podmínek. V otázce posouzení charakteru telefonních karet dospěl odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, k závěru, že předplacené telefonní karty jsou ceninou, jak vyplývá z ustáleného výkladu i rozhodovací praxe soudů a z čl. II odst. 9 oznámení Ministerstva financí ČR č. 51/2000 uveřejněného v č. 116/2000 Sb. Pojištění se tedy v posuzované věci na odcizené telefonní karty jako ceninu nevztahovalo.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud řešil otázku, jež je podstatou sporu, v rozporu s hmotným právem. Za nesprávný považuje názor soudů obou stupňů, že ujednáním o předmětu pojištění v Návrhu nebyla sjednána odlišná úprava výluky z pojištění ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 2 pojistných podmínek, nýbrž byla výluka z pojištění rozšířena nad rámec tohoto ustanovení. Podle dovolatelky z Návrhu jednoznačně vyplývá vůle smluvních stran upravit výluku z pojištění odlišně, a to tak, že se pojištění vztahuje na všechny přepravované zásilky vyjma taxativně vyjmenovaných, mezi nimiž však ceniny uvedeny nejsou. Při likvidaci pojistné události proto nemělo být k ustanovení čl. 4 odst. 2 pojistných podmínek přihlíženo, neboť rozhodná byla odlišná úprava předmětu pojištění sjednaná v Návrhu. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací vzhledem k ustanovení článku II bodu 12 části první zákona č. 7/2009 Sb. o dovolání rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatelka, uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, napadá závěr odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, že definice předmětu pojištění obsažená v Návrhu nebyla odlišným ujednáním o výluce z pojištění ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 2 pojistných podmínek, když namítá, že v Návrhu byla určitě a srozumitelně vyjádřena vůle smluvních stran sjednat rozsah zásilek, na něž se pojištění vztahuje, odlišně od čl. 4 odst. 2 pojistných podmínek.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, sešit č. 10, pod č. 73, dále např. rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura ročník 2002, sešit č. 3, pod č. 46). Skutková zjištění jsou v dovolacím řízení napadnutelná pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm c) o. s. ř. nezakládá. Jak vyplývá z dikce ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo podle obdobného užití těchto ustanovení podle §238 a §238a o. s. ř.)
Jelikož dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění soudů obou stupňů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu