ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.454.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 454/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Č. D., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody 31.200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 58/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2007, č.j. 39 Co 546/2006-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu vznikla nesprávným úředním postupem – dlouhodobou nečinností – orgánů činných v trestním řízení. Žalobce podal dne 9. 1. 1996 trestní oznámení na V. V. pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu; dne 3. 11. 2003, tj. téměř po osmi letech, bylo trestní oznámení odloženo. Žalobce tvrdil, že mu tak v důsledku průtahů v trestním řízení vznikla škoda ve výši 31.200.000,- Kč, neboť předpokládal, že mu tato částka bude přiznána v rámci adhezního řízení, proto se jejího zaplacení po V. V., na jehož majetek byl v mezidobí prohlášen konkurs, nedomáhal v občanskoprávním řízení ještě před prohlášením konkursu, čímž ztratil možnost dosáhnout uspokojení své pohledávky.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 3. 2006, č.j. 13 C 58/2004-88, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost uhradit žalobci 31.200.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení z této částky od 1. 4. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalobce podal dne 9. 1. 1996 u Okresního státního zastupitelství v P. trestní oznámení na V. V. pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu (dále jen „trestní oznámení“), následně orgány činné v trestním řízení prováděly úkony související s řešením otázky příslušnosti konkrétního orgánu k řízení v této věci, poté úkony spočívající v zajišťování důkazních materiálů. Od října 1996 do prosince 2002 se žalobce skrýval a s orgány činnými v trestním řízení nespolupracoval, protože od září 1996 bylo proti němu vedeno trestní stíhání, přičemž obě trestní řízení spolu úzce souvisela, neboť žalobce i V. V. se vzájemně obviňovali ze spáchání trestných činů. Na základě žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu podle §157a tr. řádu bylo žalobci dne 17. 3. 2003 Okresním státním zastupitelstvím v P. sděleno, že ze strany policejních orgánů nebyly shledány závady nebo neodůvodněné průtahy zapříčiněné nečinností těchto orgánů. Trestní oznámení bylo podle §159a odst. 1 tr. řádu odloženo usnesením Policie ČR, Správy S. k., Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. ČTS: PSC-2425/OHK-2003; žalobcova stížnost proti tomuto usnesení byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. KZn 1615/2003. Dopis žalobce správci konkursní podstaty úpadce V. V. ze dne 26. 1. 2004 nebyl uznán za včasnou přihlášku pohledávky žalobce do konkursního řízení. Žaloba žalobce proti V. V. s návrhem na zaplacení 31.200.000,- Kč podaná dne 31. 1. 2003 byla pravomocně zamítnuta pro nedostatek věcné legitimace na straně žalovaného, neboť měla směřovat proti správci konkursní podstaty. Soud prvního stupně uzavřel, že v posuzované věci není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a postupem orgánů činných v trestním řízení jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Připojení se s nárokem na náhradu škody v rámci trestního řízení nevylučuje možnost domáhat se náhrady téže škody v řízení občanskoprávním. Uložení povinnosti pachateli trestného činu, aby uhradil náhradu škody poškozenému, je v trestním řízení vázáno na splnění podmínek stanovených trestním řádem, především na skutečnost, že pachatel byl uznán rozhodnutím soudu vinným. Délka trestního řízení nemá na tyto skutečnosti vliv, zvláště když se promlčecí lhůta staví a po dobu trestního řízení neběží. Žalobce tedy měl možnost uplatnit svůj nárok proti V. V. nebo později proti správci konkursní podstaty v občanskoprávním řízení, popř. přihlásit svou pohledávku včas do konkursního řízení, což neučinil, a proto nelze dospět k závěru, že žalobci bylo znemožněno domoci se úhrady žalované částky v důsledku časové prodlevy mezi podáním trestního oznámení a rozhodnutím o jeho odložení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2007, č.j. 39 Co 546/2006-102, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že v posuzovaném případě není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a postupem orgánů činných v trestním řízení jako jedna z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel se domnívá, že kdyby Okresní ředitelství Policie České republiky P. nezpůsobilo při prošetřování trestního oznámení neúměrné průtahy, v jejichž důsledku bylo trestní oznámení odloženo po více než sedmi letech od jeho podání, dovolatel by byl s požadavkem na náhradu škody odkázán na občanskoprávní řízení včas, a o jeho nároku mohlo být rozhodnuto ještě před prohlášením konkurzu na majetek V. V.. Nesprávný úřední postup Okresní ředitelství Policie České republiky P. spočívající v neúměrných průtazích v trestním řízení je tak v příčinné souvislosti se vznikem škody. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Uvedené předpoklady přípustnosti dovolání pro zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní však v posuzované věci nebyly shledány.
Dovolatel napadá závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi délkou trestního řízení, resp. časovou prodlevou mezi podáním trestního oznámení a rozhodnutím o jeho odložení, a tím, že se mu nepodařilo dosáhnout uspokojení pohledávky vůči V. V. dříve, než byl na majetek V. V. prohlášen konkurs. Otázka existence příčinné souvislosti je však otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v sešitu č. 14, ročníku 2002, Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu), neboť v řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik škody na straně žalobce jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována; v tomto směru odvolací soud nepochybil, ostatně proti tomu, že příčinná souvislost má být v dané věci zjišťována mezi průtahy trestního řízení a újmou žalobce spočívající v tom, že se mu nepodařilo domoci se úhrady žalované částky na dlužníkovi, uplatněné dovolací námitky nesměřují. Zpochybnění skutkových zjištění však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný pod č. 8 v sešitu č. 1-2 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994).
Dovodil-li odvolací soud (na základě zjištěného skutkového stavu), že postup orgánů činných v trestním řízení nebyl bezprostřední příčinou toho, že se žalobci nepodařilo dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči třetí osobě, a odpovědnost žalované za škodu tak není dána pro absenci příčinné souvislosti, je jeho rozhodnutí v souladu s hmotným právem i standardní judikaturou (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1102/2003, publikované pod C 2589 v sešitu č. 29, ročník 2004, Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Jelikož přípustnost dovolání nebyla shledána, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na jejich náhradu právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu