ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.5266.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 5266/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice, za niž jednají 1) Generální ředitelství cel, a 2) Ministerstvo vnitra, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 646/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2008, č.j. 17 Co 255/2007-634, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po změně žaloby domáhal na žalovaném státu zaplacení 9.835.095,- Kč s příslušenstvím jako náhrady za znehodnocení nemovitostí tvořících jeho obchodně-výrobní areál v H. a ušlého zisku v letech 1996-2001 v souvislosti s provozem hraničního přechodu H. – H.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 22. 5. 2002, č.j. 4 C 646/98-322, uložil žalované zaplatit žalobci 9.835.095,- Kč s příslušenstvím a zavázal ji k náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 6. 2004, č.j. 17 Co 308/2002-386, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu ohledně náhrady za znehodnocení nemovitostí ve výši 6.129.095,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení z jednotlivých dílčích částek zamítl; ve zbývajících částech napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 10. 4. 2006, č.j. 4 C 646/98-514, uložil žalované zaplatit žalobci 3.706.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce, podnikající ve výrobě obráběcích strojů, se na základě kupní smlouvy ze dne 19. 10. 1992, registrované dřívějším Státním notářstvím v H. dne 22. 10. 1992, stal vlastníkem výrobně-obchodního areálu v blízkosti silnice I. třídy vedoucí z H. do H. na S. V souvislosti s rozdělením bývalé České a Slovenské Federativní Republiky došlo k 1. 1. 1993 k vytyčení státní hranice, která probíhá v blízkosti areálu žalobce. Přímo před vjezdem do areálu byly vymezeny prostory pro celní a pasovou kontrolu, umístěny příslušné dopravní značky a celý areál se dostal do prostoru hraničního pásma bez možnosti volného příjezdu do něj a výjezdu z něj. Při provozu hraničního přechodu se vytvářely souvislé kolony vozidel, které společně s dopravním značením zakazujícím předjíždění a odbočení znesnadňovaly vjezd do areálu žalobce. Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu, jejíž náhradu žalobce požaduje. Vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, soud prvního stupně považoval činnost orgánů žalované na hraničním přechodu za provozní činnost předpokládanou ustanovením §420a občanského zákoníku. Ze znaleckých posudků z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence (Ing. D. B.) a mzdy, ceny a účetnictví (Ing. J. B.) vyvodil, že žalobce se při své podnikatelské činnosti dostal v roce 1997 do úpadku a že škoda (ušlý zisk), která mu vznikla, činila v letech 1996-1997 částku 465.000,- Kč ročně a v letech 1998-2001 částku 694.000,- Kč ročně. Hlavní důvod úpadku žalobce soud spatřoval v poklesu počtu objednaných a vyrobených strojů s vyššími realizačními cenami. Tento pokles byl zapříčiněn obtížnou dostupností areálu žalobce způsobenou zřízením a provozem hraničního přechodu H.-H. a následným zvýšením dopravní aktivity na tomto hraničním přechodu. Prodlení při realizaci dodávek a potíže při přepravě materiálu vedly k ukončení spolupráce s obchodními partnery. Na základě těchto zjištění okresní soud shledal, že mezi provozem hraničního přechodu orgány žalované a ušlým ziskem žalobce je dána příčinná souvislost.
K odvolání žalované, které bylo podáno Generálním ředitelstvím cel a Ministerstvem vnitra, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 7. 2008, č.j. 17 Co 255/2007-634, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení. Odvolací soud zčásti převzal skutkové závěry učiněné v předchozím průběhu řízení, dokazování však zopakoval, pokud jde o výslech některých obchodních partnerů žalobce a bývalých příslušníků pohraniční policie. Z výpovědí svědků B. a Ing. L. vzal za zjištěné, že k ukončení spolupráce se žalobcem došlo v důsledku přirozeného vývoje trhu, jelikož jejich odběratelé přestávali mít zájem o výrobky žalobce. Přestože svědci připouštěli určité problémy s příjezdem do areálu žalobce, ukončení spolupráce se žalobcem nedávali do souvislosti s provozem hraničního přechodu. Pokud odebírali zboží od žalobce, nedocházelo k žádným zásadním problémům s termíny dodávek a pokud ano, jednalo se o zpoždění v řádu dnů. Bývalí zaměstnanci pohraniční policie Z. a Č. před odvolacím soudem potvrdili, že při provozu hraničního přechodu docházelo k problémům při jeho průjezdu a také při vjezdu do areálu žalobce nebo výjezdu z něj. V případech, kdy hustota provozu na hraničním přechodu byla velmi vysoká a docházelo k vytváření front, doba, po kterou vozidla čekala na odbavení, činila maximálně 15 minut. Příslušníci pohraniční policie byli při hraniční kontrole k vozidlům jedoucím do areálu žalobce vstřícní a ani dopravní značení po průjezdu hraničním přechodem řidičům nezakazovalo do areálu odbočit. V říjnu 1997 byly zřízeny dva jízdní pruhy při výjezdu z České republiky a došlo ke změně dopravního značení, což urychlilo odbavování vozidel při průjezdu přes hraniční přechod. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud došlo k útlumu a posléze ukončení podnikatelské činnosti žalobce v uvedeném areálu a tedy ke ztrátě na zisku, jejíž náhradu žalobce požaduje po žalované, nestalo se tak v příčinné souvislosti se zřízením a provozem hraničního přechodu. Protože příčinná souvislost mezi provozní činností žalované a vznikem škody žalobci není dána, odvolací soud se již nezabýval výší žalobcem tvrzené škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a rovněž – byť nikoli výslovně – podle §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi zřízením a provozem hraničního přechodu H.-H. žalovanou a jeho ztrátou na zisku v letech 1996-2001. Obecně je podle žalobce příčinná souvislost dána tehdy, jsou-li protiprávní úkon a vznik škody ve vztahu příčiny a následku. Nemusí přitom jít o příčinu jedinou, ale stačí, jde-li o jednu z příčin, která se na nepříznivém následku podílela; na podporu této argumentace dovolatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2206/2003. Ze skutkových zjištění okresního soudu vyplynulo, že provozní činnost žalované bránila plynulému zásobování a příjezdu do podniku žalobce a že tak zapříčinila pokles zájmu jeho obchodních partnerů (meziodběratelů) o jeho produkty. Naproti tomu odvolací soud spatřoval příčinu ztráty zisku žalobce v celkovém útlumu příslušného odvětví, který se projevil v poklesu zájmu konečných odběratelů o výrobky žalobce. Odvolací soud pochybil, pokud své odlišné skutkové závěry založil na výpovědích pouhých čtyř svědků (z toho dvou zaměstnanců žalované), aniž by současně zohlednil ostatní důkazy provedené soudem prvního stupně (znalecké posudky Ing. B. a Ing. B., fotografie dopravního značení, svědeckou výpověď Ing. J., svědecké výpovědi zaměstnanců žalobce apod.), a rovněž pokud dezinterpretoval obsah výpovědí svědků Z. a Č., kteří dobu 15 minut spojovali se samotným odbavením vozidla při celní kontrole a nikoli – jak soud nesprávně vyvodil – s celkovou dobou čekání při příjezdu do areálu žalobce. Přestože žalobce zásoboval stovky odběratelů, odvolacímu soudu k závěru o jeho odbytových možnostech stačily výpovědi dvou obchodníků, kteří společně s dalšími odběrateli v tomtéž segmentu tvořili pouze asi 10 % odbytu žalobce. I z těchto výpovědí je však zřejmé, že žalobce vyráběl kvalitní zařízení za nižší ceny než konkurence a že o tato zařízení byl zájem i po ukončení výroby. Příčinu úpadku žalobce je proto třeba spatřovat v nedostupnosti jeho areálu a s tím spojených komplikacích, které se projevily např. v neschopnosti žalobce vyrábět své zboží v krátkých termínech požadovaných zákazníky. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Generální ředitelství cel i Ministerstvo vnitra se ztotožnily se skutkovými zjištěními i závěry, které z těchto zjištění odvolací soud vyvodil, zejména se závěrem o absenci příčinné souvislosti mezi provozem hraničního přechodu a žalobcem tvrzenou škodou. Ve svých vyjádřeních vyvracely jednotlivé dovolací námitky žalobce a obhajovaly dovoláním zpochybněný procesní postup odvolacího soudu, pokud jde o nevyslechnutí některých svědků a hodnocení v řízení provedených důkazů. Shodně navrhly, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacímu důvody včetně toho, jak je dovolatel po obsahové stránce vymezil. Současně je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Právní posouzení věci podle §420a obč. zák. nebylo dovoláním zpochybněno, a proto nepodléhá přezkumu dovolacím soudem.
Otázka příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
K právnímu posouzení příčinné souvislosti dovolatel námitky nevznáší. Jeho výhrady – posuzováno z hlediska obsahu – směřují proti skutkovým zjištěním, na jejichž základě odvolací soud učinil závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi činností orgánů žalovaného státu a žalobci vzniklou škodou (ušlým ziskem).
Skutkové námitky jsou způsobilé založit pouze dovolací důvod dle §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. (Srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, komentář, Praha, C.H.Beck, 5. vydání, 2001, str. 1003-1004, 6. vydání, 2003, str. 1066, nebo 7. vydání, 2006, str. 1268).
Skutkové závěry odvolacího soudu ohledně příčinné souvislosti mají oporu v důkazech výslechy svědků, které odvolací soud zopakoval. Závěr, že k útlumu a ukončení podnikatelské činnosti žalobce nedošlo v příčinné souvislosti se zřízením a provozem hraničního přechodu, má oporu ve zjištěních učiněných odvolacím soudem z výpovědí svědků B. a Ing. L. Z výpovědí svědků Z. a Č. odvolací soud zjistil, že intenzita dopravních komplikací na hraničním přechodu neměla rozhodující vliv na provoz žalobcova podniku. Z protokolu o odvolacím jednání ze dne 7. 7. 2008 vyplývá, že slyšení svědkové vypověděli, že „…vozidla musela stát asi 10-15 minut ve druhém jízdním pruhu pro ostatní auta. Bylo to nárazové, někdy vozidla přijížděla průběžně, někdy se fronta vytvářela a odbavení trvalo zmíněných 10-15 minut.“ (svědek Z.), respektive „Osobní auta se mohla dostat k odbavení kolem 5-10 minut. Když byla silnice hodně zacpaná, mohlo to trvat 10 minut.“ (svědek Č.). Nelze tedy přisvědčit dovolateli, pokud namítá, že výpovědi uvedených svědků byly dezinterpretovány, jelikož svědkové dobu 15 minut spojovali se samotným odbavením vozidla při celní kontrole a nikoli s celkovou dobou čekání při příjezdu do areálu žalobce. Samotná okolnost, že svědkové jsou zaměstnanci žalovaného státu bez dalšího nemůže vést k závěru o nevěrohodnosti jejich výpovědi. Rozhodující však je, že odvolací soud na základě doplněného dokazování shledal, že příčinou útlumu podnikatelské činnosti žalobce byly okolnosti nesouvisející s činností orgánů žalovaného státu. Není přitom významný počet svědků, na základě jejichž výpovědi odvolací soud k takovému zvěru dospěl; procesní předpisy nestanoví (a z povahy věci ani stanovit nemohou), jaký počet svědků je potřebný (dostačující) k prokázání té které rozhodné skutečnosti.
Za nedůvodnou pokládá dovolací soud i námitku, že odvolací soud nezohlednil ostatní důkazy provedené soudem prvního stupně. Nelze totiž přehlédnout, jaké konkrétní skutečnosti se z těch kterých důkazů podávají. Skutečnost, že na hranicích docházelo k dopravním komplikacím, je v podstatě nesporná, neznamená však bez dalšího, že tyto komplikace byly příčinou vzniku škody. Proto okolnost, že odvolací soud nepovažoval za rozhodující výpovědi bývalých zaměstnanců žalobce K. a K., vedoucího dopravního inspektorátu Městského úřadu v H. Ing. J., bývalého starosty města H. G. a svědka D., kteří potvrdili ztíženou dopravní situaci na hraničním přechodu a s tím spojené dopravní komplikace, a nezopakoval dokazování výpověďmi těchto svědků, nelze považovat za vadu řízení. Ani z dalších soudem prvního stupně provedených důkazů tvrzené příčiny útlumu podnikatelské činnosti žalobce jednoznačně nevyplývají. Odvolací soud přesvědčivě vyložil, proč při posouzení otázky příčinné souvislosti nevycházel ze znaleckých posudků z oboru ekonomika. Rovněž vysvětil, proč nemohl zopakovat výslechy svědků Ing. J. a Š.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že správnost napadeného rozsudku nebyla prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybněna. Proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zamítl, aniž nařizoval k projednání dovolání jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a je odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, a neměl tedy v dovolacím řízení úspěch, by měl nahradit náklady dovolacího řízení protistraně (žalované), jíž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu