ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.5347.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 5347/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému B. d. Ž., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 78/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, č.j. 11 Cmo 39/2008-142, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalovaném bytovém družstvu zaplacení 1.500.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé mu tím, že na základě výměny bytů, jež byla posléze shledána neplatnou, žalované družstvo přidělilo jinému nájemci byt, k němuž svědčilo nájemní právo žalobcovu strýci, jehož je žalobce dědicem, a udělilo souhlas s jeho následným sloučením s jiným bytem, což vedlo k právnímu zániku tohoto bytu a poškození žalobce, jemuž byla znemožněna restituce práv k tomuto bytu. Škoda je představována tržní hodnotou členského podílu v družstvu vztahujícího se k uvedenému bytu.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2008, č.j. 11 Cmo 39/2008-142, potvrdil mezitímní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2007, č.j. 31 Cm 78/2004-124, jímž bylo rozhodnuto, že základ nároku žalobce je opodstatněn a že o jeho výši a o nákladech řízení soud rozhodne v konečném rozsudku.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že v roce 1988 žalobce jako nájemce státního bytu v P., a jeho strýc O. B. jako nájemce družstevního bytu v P., který byl ve vlastnictví žalovaného družstva, (dále jen „byt N. M.“) vyměnili s manžely P. tyto byty za družstevní byt v P. (dále jen „byt v D.“), který byl rovněž ve vlastnictví žalovaného. Byt v D. získali manželé P. v roce 1985 na základě dohody o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu od manželů T. Tato dohoda byla posléze soudem shledána neplatnou a z tohoto důvodu byla posouzena jako neplatná i následná výměna bytů mezi žalobcem, O. B. a manžely P. Žalobci a O. B. bylo soudním rozhodnutím uloženo byt v D. vyklidit, avšak nebyly jim vráceny jejich původní byty. Smrtí O. B. dne 10. 4. 1994 žalobce jako jeho jediný dědic získal členská práva a povinnosti v žalovaném družstvu k bytu N. M. Protože žalovaný jako vlastník bytu věděl, že od roku 1987 probíhá spor mezi manžely T. a P., v němž bude řešena otázka platnosti dohody o převodu členských práv a povinností k bytu v D., a že případná absolutní neplatnost této dohody by ovlivnila platnost dalších časově navazujících právních úkonů vztahujících se k tomuto bytu, byl povinen zajímat se o výsledek řízení a posečkat s předáním bytu žalobci a jeho strýci. O uvedeném sporu se žalovaný dozvěděl z dopisu tehdejšího právního zástupce manželů T. ze dne 26. 1. 1988. Jelikož na tento dopis reagoval svým dopisem ze dne 11. 2. 1988, nemůže obstát jeho tvrzení, že o existenci sporu nevěděl. Ze zjištění, že žalovaný se v polovině roku 1987 obrátil se žádostí o vyjádření k platnosti sporného převodu na S. č. b. d. (dále jen „SČMBD“), odvolací soud vyvodil, že žalovaný musel mít pochybnosti o platnosti převodu i dříve. Přestože stále nebyl ukončen soudní spor mezi manžely T. a P., žalovaný přidělil byt N. M. nájemcům sousedního bytu manželům P. Tvrzení žalovaného, že v době, kdy byl byt manželům P. přidělen (12. 2. 1996), neznal jejich záměr sloučit oba sousedící byty v jeden, soudy pokládaly za nevěrohodné, protože ke sloučení žalovaný udělil souhlas dne 20. 2. 1996, tedy krátce po přidělení bytu. Soudy dospěly k závěru, že žalovaný uvedeným jednáním porušil právní povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku (§415 obč. zák.), že žalobci vznikla škoda spočívající v tom, že byt v D. získaný neplatnou výměnou musel bez náhrady vyklidit a splnění restituční povinnosti z neplatné smlouvy o výměně bytů se z důvodu právního zániku bytu N. M. nemůže úspěšně domáhat, a že mezi jednáním žalovaného a vznikem škody existuje příčinná souvislost. Žalovaný za tuto škodu odpovídá, protože neprokázal, že by vznik škody nezavinil. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že pokud žaloba o náhradu škody byla podána dne 15. 5. 2003, nárok žalobce byl uplatněn včas, protože rozsudek odvolacího soudu, jímž byla dřívější žaloba, kterou se žalobce domáhal vyklizení a uvedení bytu N. M. do původního stavu, pravomocně zamítnuta, byl žalobci doručen dne 11. 2. 2002. Žalovaným vznesená námitka promlčení navíc představuje vzhledem ke skutkovým okolnostem případu a jednání žalovaného zneužití práva, a proto by bylo nutné výkon tohoto práva žalovanému odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že veškerá podstatná zjištění, na jejichž základě dospěly k závěru o porušení obecné prevenční povinnosti a zvláště o zavinění žalovaného, učinily pouze z odůvodnění rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věcech sp. zn. 4 C 8/87 a 14 C 272/92. Žalovanému tak nebylo umožněno se k důkazům, ze kterých soudy vycházely, vyjádřit, jelikož nebyl účastníkem uvedených řízení a v projednávané věci konkrétní důkazy (např. korespondence) prováděny nebyly. Uvedeným postupem soudů byla podle dovolatele porušena zásada přímosti (bezprostřednosti) soudního řízení a tím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V dané věci nelze ustanovení §415 obč. zák. aplikovat, protože družstvo při převodu členských práv k bytu v D. dodrželo postup vyplývající z právních předpisů a z jeho stanov, což ve svém stanovisku ze dne 18. 8. 1987 potvrdil i SČMBD. Vzhledem k tomuto stanovisku byl žalovaný v dobré víře, že byt Na Maninách je právně volný, a proto jej v roce 1996 přidělil manželům P. O tom, že tomu tak nebylo a že žalobce se stal dědicem členského podílu k uvedenému bytu, se žalovaný dozvěděl až ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 1. 2004, č.j. 22 D 451/2003-57. Tvrzení žalovaného, že neznal úmysl manželů P. sloučit jejich stávající byt s bytem nově přiděleným, nelze pokládat za nevěrohodné jen z toho důvodu, že žádost o sloučení obou bytů byla podána jen několik dní poté, co družstvo byt přidělilo; z žádných jiných provedených důkazů tento závěr nevyplývá. Dovolatel rovněž nesouhlasí s posouzením otázky promlčení odvolacím soudem. Jestliže k právnímu zániku bytu N. M. došlo dne 12. 4. 1996, kdy nabylo právní moci rozhodnutí stavebního úřadu o povolení sloučení bytů, a o zániku bytu se žalobce dozvěděl nejpozději dne 5. 11. 1999, kdy podal žalobu o uvedení bytu do původního stavu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 182/99, bylo v době podání žaloby dne 15. 5. 2003 jeho právo na náhradu škody již promlčeno, neboť uplynula objektivní promlčecí lhůta k jeho uplatnění. Odvolací soud nesprávně považoval výkon práva žalovaného vznést námitku promlčení za jeho uplatnění v rozporu s dobrými mravy, ačkoli nebyly splněny podmínky stanovené judikaturou Nejvyššího soudu pro to, aby se jednalo o zneužití výkonu práva žalovaným. Ze všech těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobce dovolatel neuvedl žádnou právní otázku, jejíž posouzení by bylo v rozporu s hmotným právem nebo by mohlo ovlivnit rozhodování soudů. Těžiště dovolacích námitek spatřuje v nesouhlasu žalovaného se zjištěným skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Tyto námitky však nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto žalobce navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal podle §242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Jedinou právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem dovolatel v dovolání zpochybňuje, je otázka aplikovatelnosti §415 obč. zák. v situaci, kdy „postupy družstva stanovené stanovami a právními předpisy byly dodrženy“. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na právní názor vyjádřený v komentáři k občanskému zákoníku vydaném nakladatelstvím C.H.Beck v Praze v r. 2008 na str. 1049, kde se uvádí, že „aplikace §415 přichází v úvahu jen tehdy, není-li konkrétní právní úprava, vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Pokud postup stanovený právní normou byl dodržen, je aplikace §415 vyloučena.“ Tento právní názor, jenž odpovídá i rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001), však není napadeným rozhodnutím nikterak zpochybněn. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž není založeno na závěru, že by žalované družstvo porušilo povinnost uloženou mu stanovami nebo právními předpisy, nýbrž na závěru, že při svém postupu, který nebyl stanovami ani právními předpisy upraven, porušilo družstvo povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, a to tím, že ač vědělo o probíhajícím soudním sporu, v němž byla řešena otázka platnosti dohody o převodu členských práv a povinností ohledně bytu v D., neupozornilo žalobce a O. B. na uvedený spor, udělilo souhlas s výměnou bytů mezi manžely P., žalobcem a O. B., neposečkalo s předáním bytu v D. žalobci a O. B., přidělilo byt N. M. manželům P. a udělilo souhlas k jeho sloučení se sousedním bytem. Tento právní závěr (vycházející ze skutkových zjištění, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu – viz dále) pak není v rozporu ani s hmotným právem ani s judikaturou.
Pokud dovolatel namítá, že v dané věci nebyly podmínky pro odepření výkonu práva vznést námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy, nejedná se o otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Úvaha, zda výkon práv a povinností je či není v rozporu s dobrými mravy, odvisí vždy od okolností konkrétního případu; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. V posuzovaném případě jsou okolnosti vznesení námitky promlčení žalovaným natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze zobecnit pro širší rozhodovací praxi a nemá tak potřebný judikatorní přesah (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, a ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, poslední dvě publikovaná pod C 308 a C 4484 v Souboru civilních rozhodnutí NS). Za této situace je nadbytečné zabývat se námitkami zpochybňujícími správnost závěru o uplatnění nároku před uplynutím promlčecích dob, neboť ani případná opodstatněnost těchto námitek by nemohla nic změnit na závěru, že k námitce promlčení nelze pro rozpor s dobrými mravy přihlížet.
Dovolatel dále soudům obou stupňů vytýká, že veškerá podstatná zjištění o porušení prevenční povinnosti a o jeho zavinění učinily z odůvodnění rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 7 „č.j. 14 C 272/92 a 4 C 8/87“, avšak v projednávané věci konkrétní důkazy provedeny nebyly, a žalovaný tak neměl možnost se k nim vyjádřit, čímž došlo k porušení zásady přímosti (bezprostřednosti) soudního řízení a k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces vyplývajícího z článku 36 Listiny. Vytýká tím vadu řízení, která nezahrnuje řešení otázky zásadního právního významu, a proto není způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pro úplnost lze dodat, že z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 26. 4. 2007 (na č.l. 63-64) vyplývá, že soud při tomto jednání provedl mimo jiné důkaz rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 8. 1989, sp. zn. 4 C 8/87, a rovněž spisem téhož soudu sp. zn. 14 C 272/92; k těmto důkazům neměl zástupce žalovaného žádné připomínky.
Uvádí-li dovolatel, že na nevěrohodnost jeho tvrzení, že mu v době, kdy udělil souhlas s převodem bytu manželům Petrovým, nebyl znám jejich záměr sloučit byt s vedlejším bytem, nelze usuzovat pouze z toho, že žádost o sloučení bytů byla podána jen několik dní poté, co družstvo byt přidělilo, když z jiných provedených důkazů takový závěr nevyplývá, jde o námitku podřaditelnou dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., který v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. uplatnit nelze (srov. rozhodnutí publikované pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu