ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.791.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 791/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce S. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) R. B., zastoupenému advokátem, a 2) I. D., za účasti Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 1108/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č.j. 24 Co 117/2006-214, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 15. 6. 2005, č. j. 7 C 1108/2001-174, ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 13. 12. 2005, č. j. 7 C 1108/2001-197, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 4.620,50 Kč s příslušenstvím, žalobu o zaplacení 91.673,- Kč s příslušenstvím a 4.168,50 Kč s příslušenstvím zamítl, pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně částky 609.020,- Kč s příslušenstvím, ohledně zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 609.020,- Kč od 12. 10. 2001 do zaplacení a zaplacení 10% úroku z prodlení z částek 8.789,- Kč a 12.000,- Kč od 1. 9. 2001 do 10. 9. 2001, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody, kterou žalobce podle zjištění soudu utrpěl v důsledku dopravní nehody ze dne 10. 9. 1999 jako spolujezdec ve vozidle, řízeném prvním žalovaným, který pod vlivem alkoholu nezvládl řízení a po projetí pravotočivé zatáčky vjel do protisměru, kde narazil do stromu a způsobil tak žalobci závažná poranění, která měla za následek dlouhodobou pracovní neschopnost a zanechala trvalé následky; provozovatelkou vozidla v době nehody byla druhá žalovaná. Žalobci byl po úrazu v roce 2000 přiznán plný invalidní důchod, který mu byl následně v roce 2001 odebrán a přiznán částečný invalidní důchod, jenž mu byl v roce 2003 rovněž odebrán, když ztráta schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobce byla hodnocena pouze 20%. Soud dovodil odpovědnost prvního žalovaného podle §420 odst. 1 obč. zák. a odpovědnost druhé žalované podle §427 obč. zák. a vzhledem k tomu, že žalobce, jenž byl v době nehody v pracovní neschopnosti bez povolení vycházek, svým jednáním porušil v den úrazu léčebnou kázeň, a navíc na místě spolujezdce nebyl připoután bezpečnostními pásy, vyjádřil soud jeho spoluzavinění na vzniku škody v rozsahu jedné třetiny podle §441 obč. zák.; žalobci proto přiznal na náhradě nákladů léčení částku 4.620,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu ohledně náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 91.673,- Kč s příslušenstvím zamítl, neboť přes závěry znaleckého posudku vypracovaného Institutem postgraduálního vzdělávání neměl zato, že by žalobce v době rozhodování soudu trpěl těžkou duševní poruchou. Nárok na hotové výlohy ve výši 4.168,50 Kč s příslušenstvím, tj. znalečné, shledal soud rovněž nedůvodným, neboť nevznikl v přímé souvislosti s úrazem a nelze jej ani v přímé souvislosti s přípravou žaloby považovat za výdaj nezbytný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č.j. 24 Co 117/2006-214, rozsudek soudu první stupně ve znění opravného a doplňujícího usnesení v napadeném zamítavém výroku ohledně 91.673,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 16.800,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku jej potvrdil, v napadeném zamítavém výroku ohledně částky 4.168,50 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 4.168,50,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud shledal odvolání žalobce, směřovalo-li proti výroku o náhradě za ztížení společenského uplatnění, částečně důvodným. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel ze závěru znaleckého posudku I. p. v. ve z., katedry posudkového lékařství, že se u žalobce v přímé souvislosti s úrazem ze dne 10. 9. 1999 rozvinula posttraumatická stresová porucha jako přímý následek vzniklých poranění při autonehodě, k jejíž nápravě dochází jen postupně, bez potřeby přímé psychiatrické intervence. Utrpěnou újmu ohodnotil podle položky 252 přílohy – tabulky II. vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb. (dále též jen „vyhláška“), v rozsahu 400 bodů. Po zohlednění věku, v němž u žalobce k poškození na zdraví došlo, omezení jeho reálné profesionální perspektivy, zájmů a zálib shledal soud podmínky pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na dvojnásobek základního bodového ohodnocení podle §6 odst. 3 vyhlášky. S ohledem na to, že žalobce před nehodou vykonával běžné povolání odpovídající jeho nejvyššímu dosaženému vzdělání, nebyl jakkoliv společensky angažován, měl běžné osobní a sportovní zájmy, neshledal soud podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky. Přiznal tak žalobci na ztížení společenského uplatnění náhradu, sníženou o míru jeho spoluzavinění, v rozsahu jedné třetiny škody, ve výši 16.800,- Kč (400 bodů x 30,- Kč x 2 – 7.200,- Kč) s příslušenstvím.
Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku podal žalobce dovolání a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Svůj požadavek mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na sedminásobek základního odškodnění, uplatňovaný již v předchozích fázích řízení, považuje za odůvodněný s ohledem na výrazné změny režimu života, následky a věk, a to s odkazem na znalecké posudky, z nichž vyplývá skutečnost, že úraz byl mimořádně vážný a zanechal značné následky, které se promítají do všech oblastí života žalobce. K současnému zlepšení zdravotního stavu žalobce (podle posudku Institutu postgraduálního vzdělávání) došlo pouze s ohledem na intenzivní rehabilitaci a jeho vůli. Touto vůlí žalobce překonává následky úrazu denně, při každodenní činnosti pociťuje určitá omezení plynoucí pouze z následků předmětné dopravní nehody (např. nepříjemné bolesti a pocity). V jeho případě, jak vyplývá i z dodatku posudku, se s ohledem na jeho věk, profesní i osobní vývoj jedná o případ mimořádného zřetele hodný, což by se mělo odrazit ve zvýšení základního odškodnění. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se první žalovaný ztotožňuje se závěry odvolacího soudu o nedůvodnosti aplikace ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které jsou v souladu s konstantní judikaturou. Poukazuje rovněž na to, že úvaha soudu o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je především úvahou skutkovou a teprve poté úvahou právní, nelze je od sebe oddělit, přičemž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nelze z hlediska dovolaní, jehož přípustnost je posuzována podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., uplatnit. Navíc žalobce v dovolání nevysvětlil, v čem spatřuje zásadní význam napadené části rozsudku, ani nevymezil právní otázku zásadního významu, navrhl proto odmítnutí, resp. zamítnutí dovolání.
Vedlejší účastník ve vyjádření navrhl zamítnutí dovolaní, neboť ačkoliv je dovolání formálně odůvodněno nesprávným právním posouzením, obsahově směřuje proti hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Ačkoliv dovolatel v dovolání uvádí, že napadá měnící výrok, kterým odvolací soud rozhodl o nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, z obsahu dovolání vyplývá, že dovolání směřuje pouze do potvrzujícího výroku ve věci samé, a to ohledně částky 74.873,- Kč s příslušenstvím (soudy obou stupňů shodně v tomto rozsahu žalobu zamítly), přičemž jiné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo. Dovolání žalobce by proto mohlo být přípustné jen za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Při posuzování přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí jde z kvalitativního hlediska o zásadně jinou úvahu, než – jestliže dovolání jinak přípustné je – prověřování správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití tohoto ustanovení, Nejvyšší soud prověřuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolatelem uplatněné kritiky právních závěrů a zkoumá, zda z tohoto hlediska je rozhodnutím správným (§243b odst. 2 o.s.ř.). Jestliže dovolání může být přípustné jedině pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce, pak Nejvyšší soud přistoupí ke zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné [ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], tj. že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není tedy procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Za splnění tohoto předpokladu pak Nejvyšší soud zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4474, C. H. Beck).
Spatřuje-li dovolatel nesprávné právní posouzení věci v úvaze odvolacího soudu o výkladu podmínek pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, je třeba uvést, že postup podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které poškozený podle předpokladů ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a společnosti, a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Jde zejména o ty zcela výjimečné případy (hodné mimořádného zřetele), kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, publikovaný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – tato hlediska zvažoval, respektoval tak právní úpravu i soudní judikaturu a jeho závěr, že vzhledem ke konkrétním okolnostem důvody pro zvýšení náhrady dány nejsou, nečiní v tomto skutkově jedinečném případě rozhodnutí po právní stránce zásadně významným ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Je tedy zřejmé, že nemá-li rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., není dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco vyjádření prvního žalovaného k otázkám řešeným napadeným rozhodnutím za stavu, kdy dovolání je ze zákona nepřípustné, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva (§142 odst. 1 o.s.ř.); druhé žalované ani vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu