ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.825.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 825/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně J. V., proti žalovaným 1) Č. p. a.s., a 2) Č. k. p., zastoupené advokátem, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 126/2005, o dovolání žalované 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008, č.j. 17 Co 402/2008-76, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 11. 12. 2007, č.j. 24 C 126/2005-48, připustil, aby do řízení přistoupila žalovaná 2).
K odvolání žalované 2) Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2008, č.j. 17 Co 402/2008-76, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Protože žalovaná 1) namítala, že není ve sporu pasivně legitimována, odvolací soud považoval za důvodný návrh žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované, neboť tímto postupem měl být nedostatek pasivní věcné legitimace odstraněn. Odvolací soud odmítl tvrzení, že žalované 2) rovněž nesvědčí pasivní legitimace ve sporu, protože otázka, zda a která ze žalovaných je ve věci pasivně legitimována, bude řešena až v rámci rozhodnutí o věci samé. Nepřisvědčil ani námitce žalované 2), že nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť jde o právnickou osobu zřízenou zákonem zapsanou v obchodním rejstříku, která má způsobilost mít práva a povinnosti, a proto je podle §19 o.s.ř. způsobilá být účastníkem řízení a podle §20 odst. 1 o.s.ř. má rovněž plnou procesní způsobilost.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, které považuje za přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř., přičemž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka předně argumentuje, že žalovaná 1) není ve sporu pasivně legitimována, neboť za prvé není provozovatelem, vlastníkem ani „odpovědnostním pojistitelem“ škodícího vozidla, za druhé mezi žalovanou 1) a poškozenou neexistuje právní vztah z pojištění odpovědnosti za škodu a ustanovení §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb., ve znění do 31. 12. 1999, nezakládá poškozené přímý nárok proti žalované 1) jako pojistiteli škůdce na výplatu plnění ze zákonného pojištění škodícího vozidla a za třetí podle §29 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. dnem 1. 1. 2000 přešla práva a povinnosti Č. p. a.s. vzniklá ze zákonného pojištění na Č. k. p., a proto žalovaná 1) škodnou událost nadále vyřizovala jménem a na účet žalované 2). Protože je zřejmé, že žalovaná 1) nebyla od počátku řízení pasivně legitimována, lze zjednat nápravu pouze záměnou účastníků podle §92 odst. 2 o.s.ř. Pokud za této situace žalobkyně navrhla přistoupení žalované 2) do řízení, nepřípustně tím obchází institut záměny účastníků a odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – nesprávně přistoupení žalované 2) do řízení připustil. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející prvostupňové usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené usnesení bylo vydáno dne 11. 9. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. a rovněž je opodstatněné.
Podle §92 odst. 1 věty první o.s.ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník.
Podle §92 odst. 2 věty první o.s.ř. na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný.
Podle §29 odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb. práva a povinnosti Č. p. a. s. vzniklé ze zákonného pojištění přecházejí dnem 1. 1. 2000 na K. (tj. Č. k. p.).
Soudní praxe se ustálila v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, publikované pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002). Nehospodárnost připuštění dalšího účastníka je podle konstantní judikatury dovolacího soudu dána zejména tehdy, jestliže by takový postup vyvolal další dokazování, které by jinak nebylo potřebné a ve svých důsledcích by vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 503/2004). Přitom je nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o.s.ř. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, publikované pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007). Tím, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je ve věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení do řízení nezabývá. Věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného) je totiž jakožto otázka hmotněprávní předmětem dokazování, soud ji může řešit na základě výsledků dokazování a jen v souvislosti s rozhodováním ve věci samé a nedostatek věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod č. 47). Vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně, a proto též výše citovaná judikatura vyžaduje, že rozpor se zásadou procesní ekonomie či nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení musí být zjevný. Nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně (zejména nebylo-li dosud provedeno žádné dokazování) nelze posuzovat ani věcnou legitimaci dosavadního účastníka řízení. Soudobá odborná literatura dále upozorňuje na to, že má být zohledněna případná žalobcova nejistota o pasivně legitimované osobě, že „pánem sporu“ je koneckonců žalobce a rozhodné je, co je či bylo zřejmé jemu, nikoliv soudu (srov. Ištvánek, F. in Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 433).
Vzhledem k tomu, že přistoupením žalované 2) do řízení nemohl nastat nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, že bylo nepochybné, čeho se žalobkyně vůči němu domáhá, že mu nebrání zásada hospodárnosti řízení [dosud ve věci neproběhlo žádné jednání, a tedy ani žádné dokazování, kromě toho dospěje-li soud prvního stupně k závěru o nedostatku pasivní legitimace na straně žalované 1), může vůči ní žalobu zamítnout částečným rozsudkem, aniž by zároveň musel rozhodovat o věci i ve vztahu k žalované 2)] a že nic nenasvědčuje tomu, že by přistoupením žalované 2) žalobkyně zjevně sledovala obejití institutu záměny žalovaného ve smyslu §92 odst. 2 o.s.ř. (opačné tvrzení dovolatelky nemá oporu v žádných konkrétních skutečnostech), postupovaly soudy v souladu se zákonem, když přistoupení žalované 2) do řízení připustily. Otázkou, zda je či není ve věci žalovaná 2) legitimována, se – jak vyplývá z výše uvedeného – správně nezabývaly, neboť není významná pro rozhodnutí o připuštění přistoupení žalované 2) do řízení, ale až pro rozhodnutí ve věci samé. Má-li žalovaná 2) za to, že není pasivně věcně legitimována, může tuto námitku použít jako obranu proti žalobě, nikoli jako důvod k tomu, aby její přistoupení do řízení nebylo připuštěno.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované 2) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu