ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.941.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 941/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému T. P., o. s., zastoupenému advokátkou o 1.166.666,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 C 116/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2006, č. j. 12 Co 562/2005 - 322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudek ze dne 29. 8. 2001, č. j. 15 C 116/99-89, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 466.666,60 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu na náhradu ušlého zisku v částce 700.000,- Kč s příslušenstvím z nedodržené smlouvy o smlouvě budoucí, byl k odvolání obou účastníků zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2002, č. j. 23 Co 246/2002-121, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu nedostatečných skutkových zjištění.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 27. 7. 2005, č. j. 15 C 116/99-289, žalobu na náhradu ušlého zisku z nedodržené smlouvy o smlouvě budoucí v částce 700.000,- Kč s příslušenstvím a na zaplacení smluvní pokuty ve výši 466.666,60 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 10. 4. 1998 smlouvu o smlouvě budoucí (dále též „smlouva“), podle níž měla být uzavřena „smlouva o pronájmu cirkusového stanu s veškerým zázemím v termínu od 14. 6. do 3. 7. 1998 pro potřeby mezinárodní festivalu T. P. od cirkusu K.“. Dopisem z 1. 6. 1998 sdělil žalovaný žalobci, že další spolupráce není možná. Ve smlouvě je uvedeno, že předmět smlouvy je blíže vymezen v části označené jako „časové dispozice“ – např. stavba stanu, bourání, úklid, a ohledně ceny bylo dohodnuto, že cena „nepřekročí předběžně stanovenou cenu max. 700.000,- Kč“. V článku IV. smlouvy bylo ujednáno, že „v případě, že některá ze smluvních stran odstoupí od této smlouvy, je povinna straně druhé uhradit pokutu ve výši 2/3 z předběžně sjednané smluvní částky“. Vzhledem k tomu, že předmětem smlouvy měla být i určitá činnost (montáž, demontáž stanu), soud dovodil, že smlouva se týkala budoucí smlouvy smíšené, obsahující prvky smlouvy nájemní a prvky smlouvy o dílo (§633, §663 obč. zák.). S odkazem na ust. §50a obč. zák. dovodil, že smlouva neobsahuje podstatné náležitosti smlouvy o nájmu ani smlouvy o dílo. Neurčitá jsou především ujednání o předmětu nájmu, neboť pojem „cirkusový stan s veškerým vybavením“ je neurčitý, absentuje jednoznačné určení ceny za plnění poskytnutá žalobcem, protože je stanovena jen nepřekročitelná horní hranice bez jakýchkoliv kritérií, na jejichž základě lze jednoznačně určit konečnou cenu, a bez rozlišení plnění na nájemné a za provedení díla. Soud dospěl k závěru, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť není určitá, a proto nemohla způsobit zamýšlené právní následky, nemohla založit žádné závazkové vztahy, tedy nejen závazek uzavřít smlouvu, ale ani závazek k zaplacení smluvní pokuty, a dovodil, že žalovaný neplatnost smlouvy nezavinil (§42 obč. zák.); vznik škody a výše ušlého zisku nebyla žalobcem ani prokázána.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2006, č. j. 12 Co 562/2005-322, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními, především se závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí z důvodu neurčitého vymezení zejména předmětu nájmu, jehož přesná konkretizace byla v daném případě zcela nezbytná. Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána v listině, na níž je zaznamenán. Formulace „cirkusový stan s veškerým zázemím“ neumožňuje ani za pomoci ostatních částí smlouvy, obsahujících další zcela neurčité formulace, vyložit, které prvky obsahuje. Absolutně neplatná smlouva nemohla založit závazek k zaplacení smluvní pokuty. Pokud jde o odpovědnost za škodu (§42 obč. zák., §420 obč. zák.), žalobce nesplnil svoji důkazní povinnost předložit důkazy k prokázání opodstatněnosti nároku na náhradu ušlého zisku v částce 700.000,- Kč následkem neuzavření smlouvy s ruským partnerem. Přesto, že soud ustanovil znalce a žalobci uložil povinnost poskytnout znalci součinnost, znalec neobdržel od žalobce žádné podklady a na výzvu soudu žalobce zaslal pouze návrh smlouvy s Moskevským cirkusem ze dne 17. 12. 1997 a informace o přibližné výši tržeb, avšak nepředložil žádné doklady, ani o výši nákladů ke zjištění výše ušlého zisku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř. Dovolání podává z důvodů dle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce platnosti smlouvy, která je dle přesvědčení dovolatele řešena v rozporu s hmotným právem. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí. Poukazuje na to, že v prvním rozhodnutí soudu prvního stupně nebyla smlouva shledána neplatnou, a dovozuje, že byla dostatečně určitá a způsobilá založit závazkové vztahy, zejména závazek k zaplacení smluvní pokuty. Uvádí, že on nemohl pronajmout nic jiného, než co bylo v jeho vlastnictví, a žalovaný přesně věděl, co si najímá, před podpisem smlouvy si věc prohlédl a získal i písemné informace ve formě náčrtku či nákresu. Předmět smlouvy byl dostatečně specifikován z pohledu věci movité, a v části smlouvy o dílo byl stanoven rozsah díla i cena. Autorem smlouvy byl žalovaný, proto její případné „vady“ je třeba vykládat zcela v jeho neprospěch, avšak na tom, že smlouva byla platně uzavřena, nemůže nic změnit okolnost, že písemná smlouva má nízkou právní úroveň a že byla vytvořena subjektem neznalým práva. Pokud by smlouva byla neplatná, neměl být zamítnut jeho nárok na náhradu škody, neboť míra jeho zavinění je mizivá. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že nesplnil svou důkazní povinnost k prokázání opodstatněnosti nároku na náhradu škody. Uvádí, že poskytl znalci součinnost a znalec měl dostatek podkladů pro svoji činnost a jako člověk znalý oboru měl vycházet ze zkušenosti obdobných cirkusů. Pokud toho nebyl schopen, měl soud ustanovit znalce jiného. Dovolatel nesouhlasí ani s výrokem o nákladech řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, popř. i soudu prvního stupně a věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V dané věci sice bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co jeho předchozí rozhodnutí ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 466.666,60 Kč bylo odvolacím soudem zrušeno, nejedná se však o případ přípustnosti podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost a nedostatečně zjištěný skutkový stav; nešlo o případ vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího ve smyslu uvedeného ustanovení. Ve zbývajícím rozsahu (700.000,- Kč na ušlém zisku) soud prvního stupně rozhodl ve věci samé stejně jako v předchozím rozhodnutí.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se v dané věci tedy řídí ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že sjednaná smlouva o smlouvě budoucí je absolutně neplatná pro zcela neurčité vymezení zejména předmětu nájmu, proto nemohla vyvolat žádné právní následky ani ohledně sjednané smluvní pokuty. Důvodem zamítnutí žaloby na náhradu ušlého zisku byla skutečnost, že žalobce neprokázal vznik této škody.
Právní otázka předložená žalobcem k dovolacímu přezkumu, tj. otázka platnosti smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 10. 4. 1998 uzavřené mezi ním a žalovaným, však nečiní rozhodnutí odvolací soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Týká se totiž výkladu dvoustranného právního úkonu založeného na skutkově jedinečném základě, a má proto význam především a pouze pro posouzení této konkrétní věci bez obecnějšího dopadu na rozhodovací činnost soudů.
Neurčitost smlouvy jakožto projevu vůle se týká jeho obsahové stránky. To znamená, že neurčitý projev nevyjadřuje určitou vůli, a to buď proto, že určitá vůle zde vůbec nebyla (chybí skutečná vůle), nebo proto, že určitá skutečná vůle nebyla projevem určitě vyjádřena. Současně platí, je-li ze zákona forma právního úkonu písemná, pak i určitost projevu vůle musí vyplývat z písemného obsahu smlouvy. Smlouvě o smlouvě budoucí, jak ji účastníci sjednali, chybí podstatné (pojmové) znaky právního úkonu, který měli účastníci na jejím základě později sjednat. Pro případ vzniku pochybností o obsahu právního úkonu zákon formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob, aniž by však chybějící projev vůle jednajících nahrazoval či doplňoval. Dospěl-li odvolací soud v posuzovaném případě k závěru o neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí na základě výkladu předmětného právního úkonu podle §35 odst. 2 obč. zák., nelze rozhodnutí na něm založené považovat za rozhodnutí v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že žalobce splnil svoji povinnost předložit důkazy k prokázání opodstatněnosti uplatněného nároku na náhradu škody. Touto skutkovou námitkou dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tento důvod však lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., což není tento případ. Nejde tedy o otázku právní, která by mohla založit přípustnost dovolání pro její zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu