ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1304.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1304/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. P., proti žalované H. P., zastoupené advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 34 C 28/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č.j. 53 Co 232/2007-170, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 1. 2007, č.j. 34 C 28/2004-156 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 9. 12. 2005, č.j. 34 C 28/2004-127, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2006, č.j. 53 Co 113/2006-144 /jímž bylo současně rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby není účinné/,
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 6, I. kategorie, o velikosti 4+1 s příslušenstvím, ve 2. patře domu č.p. 2709 v ulici P. D., P. 5 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a předmětný dům“), jakož i na určení, že výlučným nájemcem bytu bude žalobce a na uložení povinnosti žalované byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 10. 2007, č.j. 53 Co 232/2007-170, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a současně rozhodl
o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že předmětný byt byl přidělen žalobci na základě rozhodnutí Obvodního národního výboru v P. 5 ze dne 26. 5. 1980 jako byt služební Federálního ministerstva vnitra, že na základě toho uzavřel žalobce dne 30. 5. 1980 dohodu o odevzdání a převzetí bytu, že manželství účastníků, uzavřené v roce 1977, bylo pravomocně rozvedeno ke dni
26. 4. 2001, že kupní smlouvou ze dne 22. 12. 2003 (s právními účinky vkladu ke dni 3. 9. 2003) nabylo vlastnické právo k předmětnému domu B. d. P. D. 2708 až 2710 (dále též „bytové družstvo“), že žalobce se stal zakládajícím členem bytového družstva, že byl z něho vyloučen rozhodnutím představenstva družstva ze dne 25. 2. 2004, že podal žalobu na neplatnost rozhodnutí o vyloučení z družstva,
o níž nebylo dosud rozhodnuto, že dohodou ze dne 1. 3. 2004 převedl členská práva
a povinnosti v bytovém družstvu na manžele Z., že se v bytě (v němž má uzamčenou jednu místnost) od roku 2001 zdržuje jen občas a bydlí v něm žalovaná s dcerou žalobce a s její rodinou, že žalovaná se stala členkou bytového družstva na základě vlastní žádosti v roce 2003, a že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 6. 2003, sp.zn. 4 C 147/2001 (dále „věc sp.zn. 4 C 147/2001“), byla zamítnuta žaloba žalobce a jeho syna na vyklizení žalované z předmětného bytu.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že předmětný byt byl přidělen žalobci jako byt služební a že právo osobního užívání bytu ve smyslu ustanovení §154 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991 (dále též „občanský zákoník“) vzniklo toliko jemu, neboť vznik práva společného užívání bytu byl vyloučen ustanovením §182 občanského zákoníku. Právo osobního užívání svědčící žalobci se transformovalo na jeho výlučné právo nájmu bytu a dosud nezaniklo žádným ze způsobů stanovených v zákoně, a to ani za trvání manželství účastníků ani po jeho zániku, i když byt ztratil charakter služebního bytu. Na povahu nájemního vztahu žalovaného k bytu neměla vliv změna v osobě pronajímatele (§680 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. /dále jen „obč.zák.“/). Přisvědčil rovněž právnímu závěru soudu prvního stupně, že účastníkům nevzniklo za trvání manželství k předmětnému bytu právo společného nájmu; tím spíše pak nemohlo vzniknout po rozvodu jejich manželství. Za tohoto stavu nemůže obstát žaloba, opřená o tvrzení, že účastníkům svědčí právo společného nájmu družstevního bytu i jejich společné členství v družstvu. Otázka, zda žalobce již není v důsledku převodu členských práv a povinností členem družstva a nájemcem bytu, nemůže být z hlediska úspěšnosti žaloby právně relevantní, neboť bylo-li by tomu tak, vedlo by to tím spíše k jejímu zamítnutí. Odvolací soud neshledal opodstatněnou odvolací námitku žalované na výsledek řízení ve věci sp.zn. 4 C 147/2001 s odůvodněním, že by nemohla v souzené věci přivodit jiné rozhodnutí, neboť není dána totožnost účastníků ani předmětu řízení, když v označené věci šlo o žalobu na vyklizení podanou žalobcem a jeho synem. Soud prvního stupně byl tak v souzené věci, kdy jde o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely (jež by mělo svědčit účastníkům), oprávněn posoudit si otázku existence tvrzeného práva jako otázku předběžnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam,
a že jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil. Uvádí, že důvodem dovolání je nesprávnost právního posouzení věci, to, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jakož i to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, zejména pokud jde o hodnocení důkazů. Uvádí, že jsou nesporná zjištění
o rozvodu manželství, o přidělení bytu žalobci, o vlastníkovi předmětného domu, a že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byt od listopadu 2000 neužívá. Dovolatelka má za to, že „základem věci“ je posouzení vzniku společného nájmu účastníků k bytu, popř. vznik jejich společného členství či dvou souběžných členství v bytovém družstvu po rozvodu jejich manželství. Poukazuje na to, že ve věci sp.zn. 4 C 147/2001, dospěl soud prvního stupně k závěru, že účastníkům vzniklo právo společného nájmu bytu, když se jeho charakter jako bytu přechodně služebního změnil v důsledku §8 zákona č. 102/1992 Sb. na byt nájemní (žalovaný ukončil svůj služební poměr ke dni 31. 12. 1985); k závěru o vzniku práva společného nájmu bytu dospěl rovněž soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku vydaném v souzené věci. Namítá, že v bytě bydlí, že plní povinnosti nájemce a že nájemní právo nebylo „automaticky spojováno s písemnou formou nájemní smlouvy“. Dovolatelka má rovněž za to, že i pokud nedošlo ke vzniku společného členství účastníků v bytovém družstvu za trvání jejich manželství, nejsou vyloučena dvě jejich individuální členství na základě jejich přihlášek. V závislosti na tom je třeba posoudit i dohodu o převodu členských práv a povinností uzavřenou žalobcem. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V dané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak (žalobu zamítl) než v dřívějším rozsudku (kdy žalobě vyhověl) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Za tohoto stavu se již dovolací soud nezabýval posouzením přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatelka sice výslovně namítá existenci vad řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nicméně nijak blíže je obsahově nekonkretizuje; toliko je obecně vztahuje k hodnocení důkazů. Nehledě na to, že takto obecně formulovanou námitku nelze považovat za způsobilé uplatnění dovolacího důvodu, bylo by ji možno spíše podřadit dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., který ostatně dovolatelka též uplatňuje. Protože z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení bylo postiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), zabýval se dovolací soud posouzením napadeného rozhodnutí z hlediska dalších uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatelka v dané věci rovněž uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Dovolatelka však nic takového odvolacímu soudu nevytýká, omezuje se toliko na tvrzení, že napadené rozhodnutí „popř. vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování“ bez toho, že by je nějak blíže zdůvodnila; nelze tudíž učinit závěr, že by dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. byl použit opodstatněně.
O nesprávné právní posouzení §241a odst. 2 písm. b) ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že základním předpokladem pro rozhodování soudů o zrušení práva společného nájmu bytu manžely je, že toto právo zákonným způsobem vzniklo a že ke dni rozhodování soudu trvá.
Dovoláním nebylo zpochybněno skutkové zjištění, že předmětný byt byl přidělen žalobci v roce 1980 jako byt služební ministerstva vnitra.
Byty ministerstva vnitra ve smyslu ustanovení §69 odst. 1 bodu 1. zákona
č. 41/1964 Sb. (jako tomu je v souzené věci – viz č.l. 5 spisu) byly byty v obytných domech určených výhradně pro ubytování příslušníků ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě a jednotlivé byty, které ministerstvo vnitra získalo nebo získá ze státní bytové výstavby. Charakter bytu ministerstva vnitra byl u těchto bytů trvalý, byly tedy byty ministerstva vnitra bez ohledu na to, zda v nich bydleli příslušníci ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě či osoby, které (z jakýchkoliv důvodů) těmito být přestaly. Soudní praxe dovodila, že tyto byty ministerstva vnitra splňovaly znaky bytů podnikových podle §66 zákona č. 41/1964 Sb., a proto byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp.zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný pod č. 61 v časopise Soudní judikatura 8/1997).
Podle §182 občanského zákoníku byla u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace – tedy i u bytů ministerstva vnitra uvedených v §69 odst. 1 bodě 1. zákona č. 41/1964 Sb. – možnost aplikace §172 až §181 občanského zákoníku výslovně vyloučena; byla tudíž vyloučena i možnost, aby k takovému bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely ve smyslu §175 a násl. občanského zákoníku. Rozhodnutím o přidělení takového bytu a následnou dohodou o jeho odevzdání
a převzetí tak vzniklo právo osobního užívání bytu (§154 odst. 1 a §155 odst. 1 občanského zákoníku) pouze tomu z manželů, jemuž byl byt přidělen, a od tohoto práva bylo právo (bydlení) druhého manžela pouze odvozeno (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp.zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněného pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998 – dále „R 36/1998“).
Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1997, sp.zn. 26 Cdo 2318/98, ze dne 15. 12. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněné pod č. 111 v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, ze dne 22. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1898/99 a ze dne 18. 9. 2003, sp.zn. 21 Cdo 830/2002, uveřejněná pod C 325 a C 2256 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) se ustálila v názoru, že pro vznik práva společného nájmu bytu manžely ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč.zák. bylo podmínkou, aby byt byl před 1. 1. 1991 ve společném užívání manželů. Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely – jako tomu bylo u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace, mezi než patřily i byty podnikové (§7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.), a to vzhledem k ustanovení §182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 – nemohlo tzv. „dodatečně vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani když se podle §871 odst. 4 obč.zák. osobní užívání nepřeměnilo na nájem služebního bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp.zn. 3 Cdon 56/96, a R 36/1998).
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že účastníkům za trvání manželství nevzniklo právo společného užívání předmětného bytu, a že jeho uživatelem byl toliko žalobce; žalovaná užívala byt z titulu svého rodinněprávního vztahu ke svému manželovi (žalobci). Za této situace nemohlo dojít ke vzniku práva společného nájmu bytu manžely ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč.zák., a to i přesto, že předmětný byt neměl k 1. 1. 1992 (resp. k 5. 3. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 102/1992 Sb.) charakter bytu služebního. Trvalo-li právo nájmu svědící žalobci i ke dni právní moci rozsudku o rozvodu jejich manželství (jeho zánik nebyl tvrzen, tím méně prokázán), nemohlo dojít ke vzniku práva nájmu k témuž bytu žalované, jak je namítáno v dovolání. Vzhledem k neexistenci práva společného nájmu bytu manžely je právně nerozhodná změna vlastnictví k předmětnému domu, k níž došlo po rozvodu manželství účastníků.
Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl užit opodstatněně. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu