ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1865.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1865/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně J. F., proti žalovaným 1) O. K., a 2) F. S., zastoupené Mgr. J. A., advokátkou, o povolení obnovy řízení, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 98/2008, o dovolání žalované 2) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 2008, č. j. 24 Co 452/2008-21, takto:
I.Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
¨
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalované 2) usnesením ze dne 20. října 2008, č. j. 24 Co 452/2008-21, potvrdil usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále „soud prvního stupně“) ze dne 19. srpna 2008, č. j. 4 C 98/2008-9, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení vedeného pod do sp. zn. 4 C 37/94 a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
V původním řízení Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem z 31. 8. 2000, č. j. 20 Co 718/98-200, změnil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 31. 3. 1998, č. j. 4 C 37/94-167, tak, že žalovanému O. K. uložil, aby vyklidil dům č. p. 62 v R.v O.h. do 15 dnů od právní moci rozsudku, a zamítl vzájemný návrh žalovaných, jímž se domáhali určení, že jsou vlastníky rodinného domu č. p. 62 v R. v O. h. se stavební parcelou č. kat. 59 a zahradou č. kat. 89, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v R. n. K. na LV č. 288 pro obec a kat. území R.v O. h., a to O. K. v rozsahu dvou ideálních třetin a F.S. v rozsahu jedné ideální třetiny. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 2. listopadu 2000.
Odvolací soud v tomto řízení o povolení obnovy řízení konstatoval, že soud prvního stupně věc správně posoudil podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále „o.s.ř.“) a dospěl k závěru, že návrh žalované 2) na obnovu řízení vedený u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 98/2008 byl podán opožděně. Řízení ve věci sp. zn. 4 C 37/94 bylo pravomocně ukončeno 2. 11. 2000 a žalovaná 2) podala svůj návrh s odůvodněním, že má k dispozici nové důkazy, které bez své viny nemohla použít v původním řízení a které pro ni mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (§228 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), až 17. 3. 2008, tedy po uplynutí objektivní tříleté lhůty stanovené pro takový případ §230 odst. 2 o.s.ř. Neshledal tak významnou námitku žalované 2) o nepromlčitelnosti vlastnického práva, když dodal, že jeho ochrany se lze domáhat pouze zákonem stanoveným způsobem, což nelze, i s ohledem na princip právní jistoty, považovat za neústavní. Za nedůvodné rovněž označil námitky týkající se nesprávného složení senátu odvolacího soudu a podjatosti jeho předsedkyně. Z obsahu návrhu na povolení obnovy také podle odvolacího soudu nevyplývá, že se týkal jen řízení ve věci určení vlastnického práva k nemovitostem.
Proti usnesení odvolacího soudu podle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) do výroku, jímž byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, a do výroku o nákladech řízení, podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost opírá o „§237 odst. l písm. c) o.s.ř.“ s tím, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam. Podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokládá je za diskriminační. Soudy obou stupňů porušily §100 občanského zákoníku, podle kterého se vlastnické právo k nemovitostem nepromlčuje. Zamítnutí návrhu na obnovu řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem z důvodu překročení lhůty je s ním v rozporu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil v napadené části rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 16. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Byl-li rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 20 Co 718/98, jehož se návrh na obnovu řízení týkal, vydán dne 31. srpna 2000, projednal Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu oprávněným, tj. účastníkem řízení /žalovanou b)/, zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání také sepsáno (§241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a dovolání směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Ze shora uvedeného vyplývá nezbytnost projednání dovolání a rozhodování o něm podle „dosavadních právních předpisů“, tedy podle o.s.ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001, přičemž projednáním a rozhodováním dovolání podle „dosavadních právních předpisů“ se rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001 uveřejněné pod č. 70 v sešitu č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. 1. 2001 nebo vydanému v době od 1. 1. 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Při posuzování otázky včasnosti dovolání ani dovolací soud nemohl opomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné pod č. 7 v sešitu č. 1 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, v němž Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném před tímto datem lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001). Dovolání podané účastníkem po uplynutí lhůty však nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud. Současně dovolací soud nepřehlédl, že v písemném vyhotovení napadeného usnesení byli účastníci poučeni, že „proti tomuto usnesení není dovolání zásadně přípustné, ledaže by k dovolání k dovolání podanému k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou do dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení usnesení dovolací soud sám shledal, že usnesení krajského soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“.
Dovolatelka podala dovolání sice po marném uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty (ve smyslu §240 odst. 1 věty první o.s.ř.), avšak – ve shodě s poučením, jehož se jí dostalo v písemném vyhotovení napadeného usnesení – ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení (napadené usnesení bylo jejímu obecnému zmocněnci doručeno dne 25. 11. 2008 a dovolání soudu prvního stupně došlo 15. 1. 2009). S přihlédnutím ke shora uvedenému právnímu závěru o včasnosti dovolání, které bylo podáno podle nesprávného poučení odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě od doručení napadeného rozhodnutí, lze dovolání pokládat za dovolání podané včas.
Následně se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují §237, §238a a §239 o.s.ř.
V posuzované věci nelze dovodit přípustnost dovolání z §238a o.s.ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím /ve smyslu §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř./ a nelze jej podřadit ani žádnému z usnesení vyjmenovaných v §238a odst. 1 písm. b) až písm. f) o.s.ř.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §239 o.s.ř. Toto ustanovení totiž podmiňuje přípustnost dovolání tím, že musí jít o potvrzující rozhodnutí ve věci samé, a to jak v případě, kdy přípustnost dovolání založí svým rozhodnutím odvolací soud (odstavec 1), tak také v případě, posuzuje-li ji (za podmínek stanovených v odstavci druhém) soud dovolací. Pojmem „věc sama” se rozumí předmět, pro nějž se soudní řízení vede. Jde-li o spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu považován nárok uplatněný žalobou, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. Rozhodnutí o obnově řízení však věc samu v tomto smyslu neřeší, neboť případné povolení obnovy řízení může přivodit pro účastníka řízení jen procesní právo, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo rozhodnuto. V posuzovaném případě jsou „věcí samou“ uplatněné požadavky na vyklizení bytu a určení vlastnictví k nemovitostem, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem z 31. 8. 2000, č. j. 20 Co 718/98-200, vydaným v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 Co 718/98. Napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, proto není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Není-li přípustnost dovolání dána podle §238a o.s.ř. ani podle §239 o.s.ř., zbývá posoudit, zda řízení není postiženo některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. Zkoumáním obsahu spisu však dovolací soud žádnou z vad řízení uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. neshledal. Dovolatelka sama uplatnila v dovolání nesprávné právní posouzení věci – nesprávnou aplikaci §230 odst. 2 o.s.ř., který pro návrh na obnovu řízení stanovuje objektivní lhůtu tří let, podle jejího názoru v rozporu s §100 občanského zákoníku. Tato dovolací námitka však není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání není přípustné ani proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení; který dovolatelka výslovně napadla (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2001, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 1, s. 10).
Jelikož dovolání není přípustné podle žádného z citovaných ustanovení, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 4 o.s.ř. a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam), neboť dovolatelka, jež podáním nepřípustného dovolání zavinila jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a ostatním účastníkům v souvislosti s dovolacím řízením účelně vynaložené náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu