ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2195.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2195/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně L. V. A., zastoupené advokátem, proti žalovanému PhDr. M. Š., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 188/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008, č. j. 19 Co 407/2008-168, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008, č. j. 19 Co 407/2008-168, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. května 2008, č. j. 16 C 188/2006-136, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. května 2008, č. j. 16 C 188/2006-136, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi žalovaného ze dne 4. května 2006 z nájmu žalobkyně k „bytu o velikosti 0 + 1 s příslušenstvím, ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 556, v P. 4, v ul. N. V.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný je vlastníkem předmětného domu, že žalovaný jako pronajímatel a R. P. jako nájemce uzavřeli dne 1. ledna 1995 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že žalobkyně je cizinka žijící v ČR od roku 2000 a že dne 15. dubna 2005 uzavřela manželství s R. P., který posléze dne 20. července 2005 zemřel. Dále zjistil, že žalovaný doručil žalobkyni dne 11. května 2006 výpověď z nájmu předmětného bytu ze dne 4. května 2006 (dále jen „výpověď ze dne 4. května 2006“), že výpověď ze dne 4. května 2006 obsahovala řádnou specifikaci bytu, že v ní byla uvedena výpovědní lhůta v délce tří měsíců a že uplatněný výpovědní důvod (výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) žalovaný skutkově vymezil tak, že žalobkyně nezaplatila nájemné z předmětného bytu a zálohu na služby za období sedmi měsíců počínaje říjnem 2005, což je částka převyšující trojnásobek měsíčního nájemného a záloh na služby. Vzal rovněž za prokázáno, že žalobkyně byla o zaplacení nájemného několikrát upomínána manželkou žalovaného a rovněž jeho právní zástupkyní a že dluh na nájemném uhradila až v květnu 2006, a to krátce poté, co převzala výpověď ze dne 4. května 2006.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že uzavřením manželství vzniklo žalované a R. P. právo společného nájmu bytu manžely podle §704 obč. zák. a že po smrti R. P. dne 20. července 2005 se výlučnou nájemkyní bytu stala žalobkyně (§707 odst. 1 obč. zák.). Dále dovodil, že výpověď ze dne 4. května 2006 je platným právním úkonem, neboť obsahuje jak obecné náležitosti předepsané pro tento jednostranný hmotněprávní úkon ustanoveními §34 a násl. obč. zák., tak také náležitosti předepsané ustanovením §710 obč. zák., tj. specifikaci předmětného bytu a výpovědní lhůtu ve smyslu §710 odst. 2 obč. zák. Poté uzavřel, že – z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku – byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. Za této situace žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne 4. května 2006 zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. prosince 2008, č. j. 19 Co 407/2008-168, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Zdůraznil, že žalobkyně v řízení neprokázala skutečnosti, které jsou z pohledu ustanovení §520 obč. zák. významné pro odvrácení prodlení dlužníka. Dodal, že uplatněná výpověď z nájmu bytu se nepříčí dobrým mravům ve smyslu §39 obč. zák. a že tedy není z tohoto důvodu neplatná, neboť žalovaný prodlení žalobkyně s placením nájemného nezavinil a žalobkyně zároveň svoji procesní obranu stavěla na okolnostech, které nebyly způsobilé odůvodnit závěr, že učiněná výpověď z nájmu bytu je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání obšírně popsala okolnosti vztahující se k placení nájemného, nesouhlasila s názorem, že se nepokusila o zaplacení dluhu, a uvedla, že „důkazní řízení naopak ukázalo, že ... dlužné nájemné žalovanému nabízela“. Odvolacímu soudu vytkla, že se – stejně jako soud prvního stupně – „nezabýval otázkou platnosti výpovědi z nájmu, resp. nezkoumal, zda výpověď z nájmu bytu, která neobsahuje veškeré podstatné náležitosti (neuvádí závazek k zajištění bytové náhrady, byť ve formě přístřeší!), je platná“. V této souvislosti zdůraznila, že jde „o podstatnou náležitost tohoto právního úkonu“. Dále uvedla, že „důkazní řízení poskytlo soudu dostatečný materiál pro skutkové zjištění, že jednání žalovaného je šikanózní a odporující dobrým mravům (na které dopadá ustanovení §39 obč. zák.) a nad to naplňuje znaky zneužití práva …“. V této souvislosti dodala, že žalovaný ji neupozornil na narůstající dluh na nájemném, nevyzval ji k jeho placení a ani jí neodpověděl na žádost o sdělení čísla účtu, na který má platby poukazovat. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. prosince 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s .ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – dovolatelka použila vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly právně významná skutková zjištění). Zde je její výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – se zabýval otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. z pohledu jeho skutkového vymezení obsaženého ve výpovědi ze dne 4. května 2006. Za této situace nelze než dovodit, že výpověď ze dne 4. května 2006 pokládal za platný právní úkon; ostatně ve skutečnosti se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který v této souvislosti dovodil, že výpověď ze dne 4. května 2006 je – z důvodů uvedených v jeho rozsudku – platným právním úkonem. Dovolatelka správnost uvedeného právního názoru zpochybnila, a to námitkou, že žádný ze soudů se nezabýval otázkou, „zda výpověď z nájmu bytu, která neobsahuje veškeré podstatné náležitosti (neuvádí závazek k zajištění bytové náhrady, byť ve formě přístřeší!), je platná“. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky platnosti písemné výpovědi pronajímatele z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. Výklad uvedené právní otázky se totiž v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky odchýlil. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §711 odst. 1 obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem pouze z důvodů uvedených v zákoně. Ve smyslu §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu i tehdy, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu.
Podle §711 odst. 3 obč. zák. písemná výpověď pronajímatele musí být doručena nájemci. V písemné výpovědi pronajímatele (bez přivolení soudu) musí být uveden důvod výpovědi, výpovědní lhůta (§710 odst. 2), poučení nájemce o možnosti podat do šedesáti dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi u soudu, a pokud nájemci podle zákona přísluší bytová náhrada, závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu.
Podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. skončí-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 2 písm. a/, b/, c/ a d/, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší.
Výpověď z nájmu bytu bez přivolení soudu (§711 odst. 2 obč. zák.) jako hmotněprávní úkon pronajímatele musí splňovat jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák. a jednak náležitosti stanovené v §711 odst. 3 obč. zák.; jinak je absolutně neplatná. Přitom absolutní neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou. Absolutní neplatnosti se může dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006). Absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, nemůže být odvrácena ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 2 ročníku 2002 časopisu Soudní judikatura).
V posuzovaném případě se oba soudy otázkou platnosti výpovědi ze dne 4. května 2006 zabývaly. Mylně se však domnívaly, že jedinou náležitostí, kterou zákon – vedle obecných náležitostí (§34 a násl. obč. zák.) – normuje pro výpověď pronajímatele bez přivolení soudu je výpovědní lhůta podle §710 odst. 2 obč. zák. Přitom přehlédly, že výpovědní lhůta je jednou z více specifických náležitostí předepsaných ustanovením §711 odst. 3 obč. zák. pro takovou výpověď pronajímatele. Z uvedeného pak bez dalšího vyplývá, že soudy posuzovaly naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., aniž před tím vyřešily otázku platnosti výpovědi ze dne 4. května 2006 z pohledu §711 odst. 3 ve spojení s ustanovením §39 obč. zák., tj. i z toho hlediska, zda uvedená výpověď obsahuje závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu. Právní posouzení věci odvolacím soudem (ale také soudem prvního stupně) je proto neúplné a tudíž nesprávné. Lze uzavřít, že v tomto směru byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. použit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil, aniž se – zejména z důvodu předčasnosti – zabýval otázkou neplatnosti výpovědi ze dne 4. května 2006 podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že v rozsudku ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, přijatém na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky konaném dne 11. února 2009 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále např. v usnesení ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 5053/2007), Nejvyšší soud České republiky dovodil, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je neplatná pro neurčitost, není-li v ní závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu konkretizován údajem o formě bytové náhrady. V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že nejen pro účely naplnění obecného požadavku na určitost právního úkonu, nýbrž i z důvodu právní jistoty účastníků nájemního vztahu, je nezbytné, aby pronajímatel ve výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. dostatečně určitým způsobem vymezil formu bytové náhrady, kterou se zavazuje nájemci zajistit. Přitom závazek pronajímatele zajistit nájemci „odpovídající bytovou náhradu“ musí být v případě tohoto výpovědního důvodu konkretizován údajem, že jde o přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.), které je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura); obstojí však i údaj „odpovídající bytovou náhradu – přístřeší“, resp. údaj (vycházející z ustanovení §712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák.), že jde o „přístřeší a pokud soud rozhodne, o náhradní byt nebo náhradní ubytování“. V rozsudku ze dne 11. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2127/2008, pak Nejvyšší soud vyslovil názor, že tím spíše, avšak zde pro rozpor se zákonem (s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák.), musí být neplatná výpověď z nájmu bytu, která vůbec (a to v rozporu s citovaným ustanovením) neobsahuje závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu (v daném případě ve formě přístřeší).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr.Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu