ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2359.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2359/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně A. spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. P., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 365/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. ledna 2008, č. j. 35 Co 870/2007-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. února 2007, č. j. 15 C 365/2003-145, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do tří dnů od právní moci rozsudku „nebytové prostory o rozloze 95, 3 m2, které jsou situovány v přízemí domu č. p. 371 stojícího na pozemku parc. č. 1483/1 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na LV č. 3406 v katastru nemovitostí vedeném katastrálním úřadem pro obec a katastrální území L. a nacházejícího se na adrese R. 13, L. 4 – P.“ (dále jen „nebytové prostory“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. ledna 2008, č. j. 35 Co 870/2007-193, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud mimo jiné dovodil, že smlouva ze dne 15. února 1993 o nájmu nebytových prostor (dále jen „Smlouva“), které v daném případě byly určeny podle rozhodnutí stavebního úřadu k provozování obchodu
a služeb, je absolutně neplatná (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy /dále jen „obč. zák.“/, a §3 odst. 4 zákona
č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy /dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“/) pro absenci předchozího souhlasu obecního úřadu ve smyslu §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. Dále rovněž dovodil, že pokud by nebytové prostory nebyly stavebně určeny k provozování obchodu a služeb (jak naznačoval žalovaný), avšak Smlouvou byly přesto k tomuto účelu pronajaty, byla by Smlouva absolutně neplatná podle §39 obč. zák. rovněž pro rozpor se zákonem (s ustanovením §3 odst. 2 věty první zákona č. 116/1990 Sb.). Následně dovodil, že Smlouva je absolutně neplatná (§39 obč. zák. a §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.) také pro nedostatek náležitosti v podobě výše nájemného (pro neurčitě sjednané nájemné), neboť dohodnutá částka 2.500,- Kč za 1 m2 nebytových prostor ročně představovala nájemné a úhradu za dodávané teplo bez bližšího rozlišení částky připadající na nájemné a částky připadající na úhradu za dodávané teplo. Poté uzavřel, že ať již je Smlouva neplatná pro rozpor s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. (pro absenci předchozího souhlasu obecního úřadu) či je neplatná pro rozpor s ustanovením §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. (pro absenci náležitosti v podobě výše nájemného), není žalovaný oprávněn nebytové prostory užívat; proto s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se prostřednictvím advokáta písemně vyjádřila žalobkyně.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění – §241a odst. 3 o.s.ř.).
Napadené rozhodnutí spočívá rovněž na (předběžném) právním názoru, že Smlouva je z důvodu absence náležitosti v podobě výše nájemného neplatná podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. (neboť v ní sjednaná částka 2.500,- Kč ze 1 m2 nebytových prostor ročně v sobě zahrnovala bez bližšího rozlišení nájemné i cenu tepla dodávaného k vytápění nebytových prostor). Správnost tohoto právního závěru dovolatel zpochybnil. Řešení uvedené právní otázky by mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn.
1 Odon 98/97, dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor musela obsahovat podle tehdy účinného znění §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., ve své obligatorně písemné formě všechny požadované náležitosti, tedy předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby. Bylo-li „nájemné“ sjednáno pevnou částkou (za jednotku plochy), avšak v této částce byla zahrnuta úhrada za elektrickou energii, vodné, stočné, teplo atd. bez rozlišení částky nájemného a úhrad dalších, pak je taková smlouva absolutně neplatná podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., neboť v ní absentuje stanovená náležitost – výše nájemného. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud České republiky přihlásil rovněž v usnesení ze dne 24. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3487/2006,a nemá důvodu, a to ani přes uplatněné dovolací námitky („autonomie vůle, zásada proporcionality … skutečná praxe … zjednodušení do vzájemných vztahů … co není zakázáno, je dovoleno“), se od něj odklánět ani v projednávané věci.
Jestliže odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.), dovodil, že Smlouva je pro absenci náležitosti v podobě výše nájemného neplatná podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. (§39 obč. zák.), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Je-li Smlouva absolutně neplatná podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.
(a §39 obč. zák.) pro absenci náležitosti v podobě výše nájemného, není žalovaný oprávněn nebytové prostory užívat a je tudíž namístě vyhovět žalobě na jejich vyklizení (§126 odst. 1 obč. zák.). Za této situace se již dovolací soud – z důvodu nadbytečnosti – nezabýval dovolacími námitkami zpochybňujícími správnost dalšího (předběžného) právního názoru, že Smlouva je neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením §3 odst. 2 věty první zákona č. 116/1990 Sb.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, 7 písm. d/, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. června 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu