ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2589.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2589/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) Mgr. Z. F. a b) Mgr. A. F., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) V. K., 2) M. K. a 3) T. M., zastoupeným advokátem, o nahrazení projevů vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 4 C 147/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2007, č.j. 25 Co 570/2006-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 7. 2006, č.j. 4 C 147/2005-72, zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o zániku nájmu bytu ve znění uvedeném ve výroku I. a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení.
Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalovaní jsou na základě kupní smlouvy ze dne 28. 5. 2004 (s účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí dnem 1. 6. 2004) podílovými spoluvlastníky (každý z nich jednou ideální třetinou) domu čp. 2363, č. or. 29, v P. 5, v ulici Na H. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), že žalobci na základě nájemní smlouvy ze dne
25. 3. 1993 uzavřené s Ing. J. Š. (právním předchůdcem žalovaných) užívají v podkroví předmětného domu byt č. 7, o velikosti 3+1 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, že dne
6. 4. 2004 žalovaní jako budoucí pronajímatelé uzavřeli s žalobci Smlouvu o budoucí dohodě o skončení nájmu bytu (dále jen „Smlouva“), podle které měli žalobci a žalovaní uzavřít nejdříve od 1. 4. 2004 a nejpozději do 1. 7. 2004 (po nabytí vlastnického práva k domu žalovanými) Dohodu o skončení nájmu (dále jen „Dohoda“), že způsob vzniku Dohody byl dohodnut tak, že se žalobci zavazují podepsat Dohodu na výzvu žalovaných, když text Dohody předloží žalovaní, že jako podstatné náležitosti Dohody byly sjednány následující práva a povinnosti: že se žalovaní zaváží zaplatit žalobcům odstupné 1.000.000,- Kč do 7 kalendářních dnů od podpisu Dohody na bankovní účet žalobců, že nájem bytu skončí zaplacením odstupného žalobcům, že se žalobci zaváží byt vyklidit a vyklizený předat žalovaným do 4 měsíců po zaplacení odstupného na jejich účet, a to včetně osob, které byt užívají nebo budou užívat s nimi a že se odhlásí z trvalého či přechodného bydliště na jeho adrese, že se žalovaní zaváží strpět užívání bytu žalobci do vyklizení za podmínek, jaké jsou v nájemní smlouvě ze dne 25. 3. 1993, že se žalobci v případě prodlení s vyklizením zavazují platit smluvní pokutu 1.000,- Kč za každý den prodlení, že se žalovaní zavazují strpět, aby si žalobci ponechali v bytě nábytek a veškeré vybavení nejdéle však do 6 měsíců od úhrady odstupného (s tím, že jej žalovaní mohou na svůj náklad odstěhovat do jiných prostor), že se žalobci zavazují prohlásit, že jsou jedinými nájemci bytu a že jim nejsou známy žádné osoby, které by splňovaly podmínky přechodu nájmu bytu anebo kterým by svědčilo jakékoliv právo k bytu, že v případě nepravdivých prohlášení se žalobci zavazují zaplatit žalovaným smluvní pokutu 100.000,- Kč za každé jednotlivé nepravdivé prohlášení, že v případě prodlení žalovaných se zaplacením odstupného delším než 14 dnů budou žalobci oprávněni od Dohody odstoupit, že veškeré změny, doplňky, eventuelně zrušení smlouvy je možné písemnou formou, a to s podpisy obou stran na téže listině. Dále měl soud prvního stupně za prokázané, že dne 13. 9. 2004 předložili žalovaní žalobcům návrh, v němž oproti sjednaným podstatným náležitostem navrhli odstupné jen ve výši 750.000,- Kč a doplnili obsah předpokládané Dohody o další povinnosti, a to povinnost žalobců vyklidit spolu s bytem sklep, předat klíče od bytu, sklepa, branky a poštovní schránky, provést při předání bytu odečet stavů plynoměru, elektroměru a vodoměru s tím, že jsou povinni hradit cenu veškerých médií spotřebovaných při provozu bytu do okamžiku provedení stavu odečtu měřičů a dále o povinnost žalovaných poskytnout žalobcům potřebnou součinnost k vyklizení a předání bytu a o povinnost žalobců oznámit žalovaným v dostatečném předstihu datum vyklizení bytu a dohodnout hodinu předání s tím, že nestane-li se tak, bude považováno za den předání poslední den lhůty k předání a vyklizení bytu, a to v 10,00 hod, že uvedený návrh žalobci nepřijali, že tento text „Dohody“ ale žalobci učinili součástí své žaloby, a to jako návrh rozsudečného výroku, avšak s rozdílem, že v něm požadují odstupné ve výši 1.000.000,- Kč.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že se žalobci žalobou domáhají, aby soud svým rozhodnutím uložil žalovaným povinnost uzavřít Dohodu, jak se k tomu žalovaní zavázeli ve Smlouvě uzavřené podle §50a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Navrhované znění Dohody, ohledně níž má být projev vůle žalovaných nahrazen, však neobsahuje podstatné náležitosti Dohody, které Dohoda měla mít podle Smlouvy, nýbrž obsahuje náležitosti pozdějšího návrhu žalovaných ze dne 13. 9. 2004 s výjimkou výše odstupného, jež odpovídá Smlouvě. Soud prvního stupně ohledně návrhu ze dne
13. 9. 2004 dovodil, že se nejednalo o návrh Dohody, nýbrž o návrh nové smlouvy (která nemá podklad ve Smlouvě) a že návrh nové smlouvy zanikl podle §43a obč. zák. uplynutím lhůty, která v něm byla pro přijetí určena (tj. 10. 10. 2004). Vedle toho soud prvního stupně uzavřel, že Smlouva obsahovala pro žalobce a žalované nestejnorodé závazky. Žalovaným ukládala jen povinnost předložit návrh Dohody, zatímco pro žalobce z ní vyplývala povinnost Dohodu uzavřít. S ohledem na to, nelze ani po žalovaných uplatnit povinnost Dohodu uzavřít. Přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 254/96. Soud prvního stupně uzavřel, že za těchto okolností nelze straně, jež na sebe převzala závazek návrh smlouvy předložit (tj. žalovaným), rozsudkem podle §161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), uložit, aby návrh předložený druhou stranou (tj. žalobci) přijala, neboť by jim uložil jinou povinnost, než která pro ně vyplývala ze Smlouvy.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
13. 2. 2007, č.j. 25 Co 570/2006-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně, a rovněž se ztotožnil se zjištěním, že formulace Dohody o skončení nájmu tak, jak je obsažená v žalobě, „nekoresponduje se zněním Dohody, jak byla v podstatných náležitostech sjednána“ ve Smlouvě. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci při formulaci žaloby převzali návrh ze dne 13. 9. 2004, že tento návrh byl novým návrhem ve smyslu ustanovení §43a o.s.ř., neboť obsahuje ujednání vedlejšího charakteru, která nebyla ve Smlouvě uvedena a postrádá některé podstatné náležitosti jako například ujednání o době skončení nájmu. Nepřisvědčil však právním závěrům soudu prvního stupně o nestejnorodosti závazků vyplývajících ze Smlouvy. Ujednání ve Smlouvě, že „žalovaní předloží žalobcům návrh dohody
o skončení nájmu a ti jej podepíší“, vyhodnotil jako ujednání technické, případně organizační vázané na primární závazek ze Smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jeho důvodností se nezabývali. Namítali, že zásadní právní význam rozhodnutí tkví v nesprávných závěrech odvolacího soudu o tom, že žalobní petit nekoresponduje se zněním Dohody tak, jak byla v podstatných náležitostech sjednána ve Smlouvě. Vytýkali odvolacímu soudu, že správně neporovnal Smlouvu a petit žaloby a z toho vycházel ve svém rozhodnutí. V žalobě je sice uveden navíc jeden odstavec, ale to nemůže vést k závěru, že bylo žalováno něco jiného, než bylo uvedeno ve Smlouvě. Namítali, že rozhodně není správné zjištění odvolacího soudu, že ve Smlouvě a v žalobě je uveden odlišný termín zániku nájemního poměru. V obou případech skončí nájemní poměr ke dni zaplacení odstupného. Závěry soudů obou stupňů, že se v případě podání žalovaných ze dne
13. 9. 2004 jednalo o nový návrh dle §43a obč. zák., který zanikl uplynutím času podle §43b odst. 1 písm. a) obč. zák., rovněž nepokládali za správné. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Výše uvedené lze vztáhnout i na zjištění obsahu jednostranného právního úkonu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 26 Odo 1231/2006).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je sice formálně uplatněna výtka nesprávného právního posouzení věci. Ve skutečnosti ale dovolatelé výtkou, že žalobní petit nekoresponduje se zněním Dohody tak, jak byla v podstatných náležitostech sjednána mezi účastníky ve Smlouvě, brojí jen proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění o znění Dohody čerpaly. Podle obsahu jde tedy nikoli o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž o dovolací důvod odpovídající ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., tj. dovolací důvod, mířící na pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci, a spočívající v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné.
Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech
a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelé tvrdili, musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům. Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Dovolatelé argumentací uplatnili dovolací důvod, který nebyl způsobilý založit přípustnost dovolání.
Pokud dovolatelé namítali, že odvolací soud nesprávně posoudil podání žalovaných ze dne 13. 9. 2004 jako návrh na uzavření nové smlouvy ve smyslu §43a obč. zák., pak zpochybnili právní posouzení, které nebylo pro napadené rozhodnutí určující. Právním podkladem pro smluvní přímus byla (podle jejich žalobního tvrzení) Smlouva a nikoliv podání ze dne 13. 9. 2004. Na řešení jimi formulované otázky tak napadené rozhodnutí nespočívá. Přitom dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze napadnout pouze taková řešení, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Uplatněný dovolací důvod není rovněž způsobilý založit přípustnost dovolání.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaným nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu