ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2662.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2662/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované M. K., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 195/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007, č.j. 18 Co 595/2006-66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 7. 2006, č.j. 17 C 195/2004-46, uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci „byt č. 19 o velikosti 2+1, situovaný ve 4. patře domu č.p. 299 v P. 6, Pod B. 7“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) do třiceti dnů po zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení.
Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaná byla původně členkou B. d. J. (dále jen „D.“) a užívala předmětný byt na základě nájemní smlouvy ze dne 15. 4. 1994, že dohodou ze dne 23. 5. 1995 převedla členská práva a povinnosti v D. na J. K. (syna), že si dodatkem dohodli, že je žalovaná oprávněna užívat předmětný byt (pokud se sama nerozhodne jinak) až do své smrti, že J. K. zemřel dne …, že v dědickém řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. D 1264/99, bylo vypořádáno společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky Y. K. tak, že hodnotu členského podílu v D. nabyla Y. K., která dohodou o převodu členských práv a povinností ze dne 3. 6. 2004 převedla svá členská práva a povinnosti v D. na žalobce, že mu předmětný byt protokolárně předala dne 21. 6. 2004, a že D. neuzavřelo s žalobcem (ani s J. K. a později s Y. K.) nájemní smlouvu k předmětnému bytu.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalobce se stal na základě dohody ze dne 3. 6. 2004 členem D. a tím mu vzniklo právo užívat předmětný byt. Dále dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu. Uzavřel, že žalobci svědčí právo domáhat se vyklizení žalované podle ustanovení §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). S ohledem na její věk, zdravotní stav a skutečnosti, související s jejím bydlením v bytě dospěl k závěru, že by její vyklizení bez zajištění bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Vyklizení žalované z předmětného bytu proto vázal na zajištění náhradního bytu a s ohledem na její věk stanovil i delší lhůtu pro vyklizení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, č.j. 18 Co 595/2006-66, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.), o nákladech právní zástupkyně žalované (výrok III.) a o nákladech státu (výrok IV.).
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním názorem na aktivní věcnou legitimaci žalobce. Dovodil, že žalobce není aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení předmětného bytu ani podle ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. (neboť předmětný byt je bytem družstevním a jeho vlastníkem je D.) ani podle §126 odst. 2 obč. zák. (neboť žalobci k předmětnému bytu nesvědčí žádný právní titul). Vyložil, že právním důvodem, který by žalobce opravňoval domáhat se ochrany práva podle §126 odst. 2 obč. zák., by mohla být nájemní smlouva k předmětnému bytu. Ta však nebyla mezi ním a D. uzavřena. Vyslovil názor, že dohodou o převodu členských práv a povinností nepřešlo nájemní právo k bytu, nýbrž mu vzniklo jen právo, aby s ním D. uzavřelo nájemní smlouvu k předmětnému bytu. Tento závěr podle něho vyplývá z ustanovení §231 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), a z §714 obč. zák. S ohledem na závěry o nedostatku aktivní věcné legitimace se již nezabýval věcným posouzením uplatněného práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustností se nezabýval a jako dovolací důvody uplatnil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o.s.ř.“], a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. I přes negativní právní závěr odvolacího soudu je přesvědčen, že mu svědčí aktivní věcná legitimace podle §126 odst. 2 obč. zák. Namítal, že má platně uzavřenou dohodu o převodu členských práv a povinností a že mu vzniklo právo, aby s ním družstvo uzavřelo nájemní smlouvu k předmětnému bytu. Vzhledem k tomu, že D. váhá s jejím uzavřením a čeká na výsledek soudního řízení, nemůže ji doložit. Navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí „zrušeno a věc byla vrácena se závazným pokynem k doplnění řízení“ k novému rozhodnutí.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b)
a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Dovolatel existenci vady řízení formálně – odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. – sice namítl, avšak nijak blíže ji nekonkretizoval. Dovolací soud je proto přesvědčen, že existence vad řízení namítána nebyla a vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že žalobce není aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení podle ustanovení
§126 odst. 2 obč. zák., neboť dohodou ze dne 3. 6. 2004 mu vzniklo pouze právo na nájem. Uvedený závěr dovolatel zpochybnil námitkou nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo ji neprávem zadržuje. Obdobné právo na ochranu má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe (§126 odst. 2 obč. zák.). Jde-li o nemovitost, odpovídá vydání věci její vyklizení.
Podle §230 obch. zák. převod práv a povinností spojených s členstvím
v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu představenstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena
o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že nositelem oprávnění vyplývajícího z ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. je v případě držby oprávněný držitel (129 obč.zák.) i oprávněný detentor a že při nájmu věci je jejím držitelem vlastník věci
a nájemce je detentorem věci a zároveň držitelem práva nájemního (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp.zn. 26 Cdo 446/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13, C 931). V návaznosti na to pak vyložila, že ustanovení §126 odst. 2 obč.zák. dává oprávněnému detentorovi (nájemci) právo na ochranu proti zásahům do jeho práva obdobného právu na ochranu vlastníka (např. vyklizení věci, kterou má v nájmu), do něhož třetí osoba neoprávněně zasahuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004).
Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že na základě dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, tj. na základě dohody uzavřené podle §229 odst. 1 věty první a §230 obch. zák., nevstupuje nabyvatel členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu do práv a povinností, které vyplývají z nájemní smlouvy uzavřené mezi dosavadním členem a bytovým družstvem. Právním důsledkem dohody o převodu členských práv
a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je, že předložením dohody bytovému družstvu (resp. pozdějším dnem uvedeným v dohodě či předložením písemného oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemného souhlasu nabyvatele členství) se nositelem členských práv a povinností spojených s členstvím
v bytovém družstvu (nikoliv však práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy, kterou bytové družstvo uzavřelo s dosavadním členem) stává nabyvatel a dosavadní člen (převodce členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu) tato práva a povinnosti pozbývá. Ke shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud též
v rozsudcích z 29. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 440/2001, z 19. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 501/2003, a od těchto závěrů se neodchýlil ani velký senát v rozsudku ze dne
14. 1. 2009, sp. zn. 31 Cdo 855/2008. Tytéž závěry vyjádřil Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 330/2005, kde uvedl: „Dohodou o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřenou podle §230 obch. zák. nepřechází právo nájmu k družstevnímu bytu. Jestliže tedy odvolací soud na základě skutkových zjištění (že D. neuzavřelo se žalobcem nájemní smlouvu k předmětnému bytu), jež nebyla dovoláním zpochybněna, dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí aktivní věcná legitimace v řízení o vyklizení žalované z předmětného bytu, je jeho právní posouzení věcně správné.
Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný,
a byl by proto povinen nahradit účelně vynaložené náklady tohoto řízení procesně úspěšné žalované, jíž však v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu