ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2813.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2813/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně B., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. F., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 360/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č. j. 19 Co 71/2007-59, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.927,- Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 1. 2007, č.j. 16 C 360/2006-38, uložil žalovanému vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 14 o celkové výměře 45,5 m2, ve 3. patře domu č.p. 761, ulice B., k.ú. Ž. dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č.j. 19 Co 71/2007-59, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobkyně (vlastnice předmětného domu) dala žalovanému (nájemci předmětného bytu) písemnou výpověď z nájmu bytu (dále též „předmětná výpověď“ nebo „Výpověď“), v níž uplatnila výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku ve znění účinném od 31. 3. 2006 (dále jen „obč.zák.“), opírající se o tvrzení, že žalovaný dluží na nájemném za dobu delší než tři měsíce, a že bez souhlasu pronajímatele přenechal byt do podnájmu třetí osobě, že Výpověď byla žalovanému doručena (dostala se do sféry jeho dispozice) nejpozději dne 14. 6. 2006, že žalovaný vyjádřil písemný nesouhlas s Výpovědí v dopise z téhož dne, adresovaném žalobkyni, že dne 3. 1. 2007 podal u soudu žalobu na její neplatnost, v níž namítá neexistenci uplatněného výpovědního důvodu, stejně tak jako v projednávané věci. Odvolací soud shledal správným právní posouzení věci soudem prvního stupně, který mimo jiné dovodil, že Výpověď z nájmu bytu je platná, a že vyhovuje všem náležitostem vyplývajícím z ustanovení §711 odst. 3 obč.zák. Konstatoval, že účinkům výpovědi dané z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) obč.zák. může nájemce zabránit jen svým aktivním přístupem, tím, že v šedesátidenní lhůtě od doručení výpovědi podá žalobu na určení její neplatnosti. Pak není povinen byt vyklidit do doby pravomocného rozhodnutí soudu (§711 odst. 5 obč.zák.). Jestliže však žalovaný v zákonem stanovené lhůtě žalobu na určení neplatnosti výpovědi nepodal, zanikl jeho nájemní vztah k bytu, aniž by bylo možno zabývat se existencí uplatněných výpovědních důvodů; na výpověď je nutno hledět jako na platnou, která ukončila nájemní vztah mezi účastníky. Po uplynutí výpovědní lhůty užívá žalovaný byt bez právního důvodu a žaloba je podle §126 odst. 1 obč.zák. důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; uplatněný dovolací důvod výslovně neoznačil, ani neformuloval otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, toliko uvádí, že řeší právní otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že se „nevypořádal s existující objektivní skutečností, kterou je absence výpovědních důvodů a neporušení nájemní smlouvy žalovaným“, ani s jeho „argumentací ohledně vzniku uvedené právní fikce (tj. zániku nájmu) a existence reálných poměrů, v nichž zcela absentují výpovědní důvody“. Uvádí, že „pokud zákon pro existenci právní fikce výpovědi předpokládá a definuje určité hmotně právní podmínky, musí … tyto podmínky (výpovědní důvody) existovat, aby mohla právní fikce nastat, resp. aby mohla začít běžet lhůta pro podání žaloby na neplatnost“. Oba soudy (uvádí se v dovolání) argumentovaly pouze prekluzivní lhůtou (§711 odst. 5 obč.zák.), jejíž nedodržení s sebou nese zánik práva dovolávat se neplatnosti výpovědi. Dovolatel má za to, že „aktem aplikace práva nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti účastníka právních vztahů“, a že napadené rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy a porušuje čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se nevypořádal s „právním statusem a užívacím právem dalšího nájemce bytu, který ho užívá“. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a žaloba „byla zamítnuta“; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce v dovolacím vyjádření namítl, že dovolání je neopodstatněné a neodůvodněné, poukázal na to, že Výpověď jako taková byla shledána platnou, ztotožnil se s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že účinkům výpovědi z nájmu bytu, dané z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) obč.zák., může nájemce zabránit jen tím, že v šedesátidenní lhůtě od doručení výpovědi podá žalobu na určení její neplatnosti, a pokud tak neučiní, je nutno na výpověď hledět jako na platnou, která má za následek zánik jeho nájemního vztahu k bytu; v řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení bytu se již nelze zabývat existencí uplatněných výpovědních důvodů. Dovolatel v dovolání správnost uvedeného závěru zpochybnil.
Dovolací soud je toho názoru, že pro řešení označené otázky lze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání - pro řešení uvedené otázky přípustným - podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); uvedené vady nebyly v dovolání uplatněny a z obsahu spisu nevyplynuly.
Dovolací soud se proto zabýval posouzením napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 2 písm. b) obč.zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu i tehdy, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Ve smyslu ustanovení §719 odst. 1 věty třetí obč.zák. se za porušení povinnosti dle §711 odst. 2 písm. b) obč.zák. považuje přenechání bytu nájemcem jinému do podnájmu bez souhlasu pronajímatele.
Ustanovení §710 odst. 3 obč.zák. stanoví obsahové náležitosti takovéto výpovědi; podle §711 odst. 5 obč.zák. nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.
Pouze s přivolením soudu může pronajímatel vypovědět nájem bytu z důvodů vyjmenovaných v ustanovení §711a odst. 1 písm. a) až d).
Z celkové koncepce právní úpravy zániku nájmu výpovědí pronajímatele, účinné od 31. 3. 2006 Sb., vyplývá, že na rozdíl od úpravy předchozí, je upravena možnost, aby pronajímatel (u výpovědních důvodů nyní vyjmenovaných v §711 odst. 2 písm. a/ až e/ obč.zák. /dříve v §711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/ občanského zákoníku ve znění před uvedeným datem/) ukončil nájemní vztah svým jednostranným právním úkonem bez ingerence soudu; jde o případy, kdy výpovědní důvody spočívají v chování nájemce (s výjimkou §711 odst. 2 písm. e/, kdy jde o jeho zdravotní stav), a které byly v dřívější soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1997, sp.zn. 2 Cdon 863/97, a ze dne 15. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 84 a 144 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997 a 2001) označovány jako sankční. Účelem novelizované právní úpravy, obsažené v §711 obč.zák., tak bylo nepochybně posílit ochranu vlastnického práva pronajímatele a urychlit ukončení nájemního vztahu k bytu v případech, kdy chování nájemce ve svých důsledcích poškozuje jeho práva. Nájemce je přitom chráněn právem domáhat se neplatnosti takovéto výpovědi.
V dané věci nebyl dovoláním zpochybněn právní závěr soudu prvního stupně, z něhož vycházel i soud odvolací, že Výpověď obsahovala náležitosti uvedené v §710 odst. 3 obč.zák. (dovolatel toliko namítá neexistenci uplatněného výpovědního důvodu), a že vyhovovala i obecným náležitostem právních úkonů podle §34 a násl. obč.zák.; rovněž tak nebylo zpochybněno skutkové zjištění, že Výpověď byla žalovanému doručena a kdy se tak stalo, ani to, že žalovaný nepodal ve lhůtě šedesáti dnů od doručení výpovědi žalobu u soudu na její neplatnost. Dovolací soud proto z uvedeného závěru i skutkových zjištění vychází.
V projednávané věci byla dána nájemci (žalovanému) výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) obč.zák., tedy z důvodu, který spočívá v hrubém porušení povinností nájemce. Dovolací soud je toho názoru, že – s přihlédnutím k povaze daného výpovědního důvodu, k účelu, sledovanému novelizací právní úpravy, a v neposlední řadě i v zájmu právní jistoty v nájemních vztazích – je na místě omezit možnost uplatnění práva nájemce domáhat se neplatnosti výpovědi z důvodu neexistence daného výpovědního důvodu na zákonem stanovenou šedesátidenní lhůtu (§711 odst. 5 obč.zák.). Po uplynutí této lhůty (jež je svou povahou lhůtou prekluzívní – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp.zn. 26 Cdo 778/2008) pak právo nájemce namítat úspěšně v řízení o vyklizení bytu neexistenci výpovědního důvodu (neplatnost výpovědi) zaniká. I v této (byť časově omezené) lhůtě měl totiž nájemce možnost svým aktivním jednáním (podáním žaloby) zabránit důsledkům spojeným s doručením výpovědi z nájmu bytu. Pokud tak neučinil, není žádného rozumného důvodu pro to, aby důsledky jeho nečinnosti šly k tíži pronajímatele. Nelze také nevidět, že je i v zájmu nájemce – z hlediska jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní – aby soudní řízení, v němž bude namítána neexistence výpovědního důvodu, proběhlo v co možná nejkratší době po doručení výpovědi, a aby tak nebylo posouváno až do doby, kdy pro něho bude obtížnější uvedené procesní povinnosti splnit.
Se zřetelem k uvedenému lze tedy uzavřít, že právní posouzení otázky, otevřené dovolacímu přezkumu odvolacím soudem, je správné.
Nejvyšší soud proto dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.), aniž se mohl zabývat námitkou týkající se právního postavení osoby, jež v bytě bydlí, nově vznesenou v dovolání (§241a odst. 4 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 627,- Kč, představující 19% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. června 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu