ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2864.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2864/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., proti žalovaným 1) J. Č., a 2) O. Z., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 149/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2006, č.j. 26 Co 395/2006-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 6. 2006, č.j. 6 C 149/2005-18, uložil žalovaným povinnost vyklidit „byt o velikosti dvou pokojů s kuchyňským koutem v prvním nadzemním podlaží domu č.p. 45 na stavební parcele č. 43 v katastrálním území K., K. n., K. I“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) a vyklizený jej předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 11. 2006, č.j. 26 Co 395/2006-35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení.
Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že žalovaná 1) a právní předchůdce žalobce uzavřeli dne 30. 4. 1996 nájemní smlouvu k předmětnému bytu, že nájemní poměr byl sjednán na dobu trvání pracovního poměru žalované 1) u právního předchůdce žalobce, že pracovní poměr žalované 1) u žalobce skončil ke dni 31. 5. 2004, že spolu se žalovanou 1) užívá předmětný byt žalovaný 2), že žalovaní předmětný byt nevyklidili a užívají jej i nadále, a že žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 23. 6. 2005 domáhá vyklizení žalovaných z předmětného bytu.
Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že žalované 1) vznikl nájemní poměr k předmětnému bytu na dobu určitou, a to na dobu trvání jejího pracovního poměru u žalobce, a jelikož její pracovní poměr skončil ke dni 31. 5. 2004, skončilo tímto dnem i její právo nájmu předmětného bytu. Žalobce však u soudu nepodal ve lhůtě třiceti dnů od skončení nájmu žalobu na vyklizení bytu, a proto se podle ustanovení §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do
30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), nájemní poměr žalované 1) k předmětnému bytu obnovil na dobu od 1. 6. 2004 do 31. 5. 2005. Od 1. 6. 2005 pak žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu. Soudy je proto zavázaly byt vyklidit. Soud prvního stupně se zabýval též otázkou, zda není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) nevázat povinnost žalovaných k vyklizení na zajištění bytové náhrady. Přihlédl však k tomu, že po celou dobu trvání nájmu si byla žalovaná 1) vědoma toho, že předmětný byt má pronajatý na dobu určitou a věděla, na jakou událost se váže
i skončení nájmu. Proto bytovou náhradu nepřiznal, avšak uložil žalovaným delší lhůtu k vyklizení. Odvolací soud se nadto vypořádal s námitkami žalovaných tak, že se cítí být vázán pozdějším rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 31 Cdo 513/2003, který zaujal opačný názor, než jaký byl uveden v dřívějším rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1574/96. Rovněž uvedl, že v případě žalovaných nelze použít ustanovení §6 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, a nelze ani aplikovat ustanovení §710 odst. 5 obč. zák. po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“), neboť ustanovení §7 věty druhé uvedeného zákona takovýto postup vylučuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustností se nezabývali a jako dovolací důvod uplatnili, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“]. Soudům obou stupňů vytýkali, že se nijak nevypořádaly s rozpornými rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1574/96 a sp. zn. 31 Cdo 513/2003, pouze odvolací soud při řešení věci vycházel z posledně uvedeného. Podle nich soudy také nijak nezhodnotily fakt, že nová právní úprava provedená v §710 odst. 5 obč. zák. účinného od 31. 3. 2006 je pro ně příznivější. Namítali, že rozhodnutí soudů nezohledňují jejich osobní situaci (jsou nemajetní starobní důchodci a nemají šanci zajistit si jiné ubytování) a že soudy nepřihlédly k tomu, že nikdy neporušili své povinnosti nájemce. Jejich vyklizení bez náhrady je za této situaci v rozporu s dobrými mravy. Uváděli, že mají již několik let podanou žádost o zajištění městského bytu, ale na pronájem takového bytu nemají v dohledné době naději. Nemají ani prostředky na koupi nemovitosti, natož na platby za případný podnájem. Navrhli, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V dané věci neoznačují dovolatelé výslovně právní otázku, s níž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. V projednávané věci opřel odvolací soud své rozhodnutí o závěr, že nájemní smlouva ze dne 30. 4. 1996, uzavřená na dobu trvání pracovního poměru žalované 1) k žalobci, byla sjednána na dobu určitou a skončením pracovního poměru skončil i nájem bytu. Dovolatelé v dovolání – podle obsahu §41 odst. 2 o.s.ř. – správnost uvedeného právního závěru zpochybnili. Zmíněná právní otázka by mohla být otázkou zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 31 Cdo 513/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 2006, sešit 2, je-li ujednáno, že nájemní poměr bude trvat po dobu trvání pracovního poměru nájemce u pronajímatele, sjednaného na dobu neurčitou, jde o nájemní poměr na dobu určitou.
Právní otázka, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu
a jíž dovolatelé přičítají – podle obsahu §41 odst. 2 o.s.ř. – zásadní právní význam, byla tedy vyřešena v souladu s citovaným rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, jímž byla usměrněna soudní praxe a jímž byl překonán právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1574/96, jakož i v některých jeho dalších rozhodnutích.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] spatřují dovolatelé – rovněž podle obsahu dovolání §41 odst. 2 o.s.ř. – v postupu odvolacího soudu, který v souzené věci nepoužil úpravu §710 odst. 5 obč. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb.
Zmíněná právní otázka rovněž není otázkou zásadně právně významnou
z pohledu dovoláním napadeného rozsudku, neboť ustanovení §7 věty druhé zákona
č. 107/2006 Sb. kterým byl změněn i §710 obč. zák., stanoví, že vznik právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. (tj. před 31. 3. 2006) se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Neaplikoval-li odvolací soud ustanovení §710 odst. 5 obč. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb., nelze jeho rozhodnutí nic vytknout.
Dovolatelé odvolacímu soudu též vytkli, že se nezabýval tím, zda jejich vyklizení z předmětného bytu bez zajištění bytové náhrady není v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
V soudní praxi není pochyb o tom, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady; ustanovení §712 obč. zák. tu ani analogicky (§853 obč. zák.) použít nelze. To platí i v případě, že bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, a z 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 590/2004).
Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněném pod C 269 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění posléze zmíněného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Přitom ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000). Jestliže odvolací soud (který v odůvodnění rozsudku odkázal na závěry soudu prvního stupně) přihlédl k tomu, že žalovaní od počátku věděli, že právní titul žalované 1) zakládá nárok na nájem jen na dobu určitou a osobní situaci žalovaných zohlednil poskytnutím delší lhůty k jejich vyklizení, nikoliv zajištěním bytové náhrady, pak je jeho právní posouzení v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud také opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003 nebo rozsudek ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b
odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu