ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2966.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2966/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) MUDr. T. Š., zastoupeného advokátem, a b) MUDr. V. Š., proti žalovaným 1) J. Ch., a 2) J. Ch., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.zn. 15 C 28/2006, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. března 2007, č.j. 12 Co 1178/2006-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce MUDr. T. Š. je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.355,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní MUDr. V. Š. a žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 10. 2006, č.j. 15 C 28/2006-47, uložil žalovaným povinnost vyklidit byt č. 3, sestávající z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím, ve druhém nadzemním podlaží domu č.p. 103 v obci R. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“)
a vyklizený jej předat žalobci do 15-ti dnů od zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, č.j. 12 Co 1178/2006-67, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že žalobci mají ve společném jmění manželů předmětný dům, který nabyli dne 27. 5. 2005 v dražbě, že dům byl kolaudován rozhodnutím tehdejšího ONV v P. – odboru výstavby a územního plánování ze dne 9. 11. 1972 a byl předán k trvalému užívání Okresnímu výstavbovému bytovému družstvu P., že v roce 1974 přešel nejprve do správy a následně i do majetku tehdejšího J. z. d. „M.“ se sídlem v P. (dále též „JZD M.“), jež přidělovalo byty v domě na základě usnesení představenstva družstva toliko zaměstnancům a členům družstva, že o přidělení bytu byla následně vyhotovena listina o přidělení bytu, opatřená kulatým razítkem družstva, jejíž jedno vyhotovení se zakládalo do archivu, že spolu s tím byl vyhotoven i protokol o převzetí bytu, že v roce 1985 rozhodlo představenstvo uvedeného družstva o přidělení předmětného bytu žalovaným, kteří byli jeho pracovníky, že dle protokolu o převzetí bytu ze dne 8. 5. 1985 jim byl byt předán, že nemají k dispozici rozhodnutí o přidělení bytu, které se ani nepodařilo dohledat jinak, neboť celý archiv JZD M. a jeho právních nástupců byl po vyhlášení konkurzu převzat tehdejším správcem konkurzní podstaty a od té doby je jeho podstatná část nezvěstná, a že žalovaným byl dodatečně (v roce 1990) pro účely půjčky vystaven doklad o přidělení bytu, v němž bylo uvedeno, že jim představenstvo Z. d. M. (právní nástupce JZD M.) přidělilo dne 8. 5. 1985 předmětný byt. Žalovaní v bytě bydlí od roku 1985, plní povinnosti nájemce, od roku 2005 platí nájemné žalobcům
a jejich užívací právo k bytu nebylo vlastníkem domu (pronajímatelem) zpochybňováno. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu, neboť nebylo prokázáno, že jim byl podle §154 občanského zákoníku v tehdy platném znění přidělen rozhodnutím místního národního výboru nebo jiného příslušného orgánu (potvrzení z roku 1990 nelze za takovéto rozhodnutí považovat), takže nemohla být ani platně uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě by jim vzniklo právo osobního užívání bytu (jež by se následně změnilo na nájem), odvolací soud dovodil, že jim takovéto právo vzniklo. Zaujal názor, že i když žalovaní nepředložili originál rozhodnutí o přidělení bytu na podporu svého tvrzení, že jsou nájemci předmětného bytu (předložili toliko doklad z roku 1990), neznamená to, že jim nemohlo vzniknout v době převzetí bytu právo osobního užívání. Z provedených důkazů totiž vyplývá, že byt jim byl v roce 1985 řádně přidělen v souladu s ustanovením §154 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění, že došlo rovněž k řádnému převzetí předmětného bytu, a tedy „fakticky k dohodě o osobním užíváním bytu“; v této souvislosti poukázal na rozhodnutí „č. 65/72 Sv.“, z něhož vyplývá, že absenci písemného dokladu, např. smlouvy je možno nahradit jinými důkazy (např. listinami, výpověďmi svědků), které existenci a obsah takového dokladu potvrzují; tak je tomu i v dané věci, kdy z výpovědí svědků a z listinných důkazů (zejména z vyjádření Obecního úřadu R.) jednoznačně vyplývá, jakým způsobem byly byty tehdejším JZD M. přidělovány. Dospěl k závěru, že žalovaným vzniklo právo osobního užívání bytu, které se ze zákona transformovalo na právo nájmu; vzhledem k uvedenému závěru se blíže nezabýval námitkou, že jim vzniklo právo nájmu konkludentně podle
§685 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994, i když se s ní ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání, jehož přípustnost ani důvodnost nevyjádřil odkazem na příslušné zákonné ustanovení. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že absence originálu rozhodnutí o přidělení bytu neznamená, že by žalovaným nemohlo vzniknou právo osobního užívání předmětného bytu. Dovolatel má za to, že „odvolací soud z provedeného dokazování věděl, že v žádném případě a nikdy žádné rozhodnutí o přidělení bytů ve vlastnictví tehdejšího JZD P. prováděno nebylo, byty se přidělovaly rozhodnutím na jednání představenstva, o tomto byl pořízen zápis … který byl vyvěšen na vývěsce“. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v tom, že doklad nazvaný rozhodnutí o přidělení bytu, datovaný 8. 5. 1985, opatřený razítkem „Zemědělské družstvo“, považoval za kopii rozhodnutí, jehož originál se nedochoval, přestože v roce 1985 v ČSSR žádná zemědělská družstva nebyla. Odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávnost jeho závěru, že „když nedošlo ke zpochybnění nájemního vztahu v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994, pak podle §685 občanského zákoníku v tehdy platném znění, došlo ke vzniku nájemního vztahu“; tento závěr je v rozporu
s „konzistentní judikaturou“ a navíc v řízení bylo prokázáno, že žalovaní ani pronajímatel neměli v tomto období úmysl uzavřít nájemní vztah k předmětnému bytu. Poukazuje dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2584/2004, „dle něhož nelze tvrditi, že někdy bylo nějaké rozhodnutí vydáno a věc důkazy neprokázat“. Namítá rovněž, že v řízení bylo prokázáno, že „předmětný byt nebyl postaven z vlastních prostředků organizace“, že investorem bylo Okresní výstavbové družstvo v P., jež dům vystavělo za částku 2.876.591,54 Kč, a za částku 768.463,33 Kč převedlo hospodářskou smlouvou na JZD „M.“ se sídlem v P. (rozdíl v ceně byla státní dotace); v řízení tedy bylo prokázáno, že „dispoziční právo v předmětné době k předmětnému bytu svědčilo MNV R.“. Uvádí dále, že odvolací soud bez provedeného dokazování změnil skutková zjištění,
a na jejich základě rozhodl, aniž nové skutečnosti prokázal. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Žalovaní se v dovolacím vyjádření ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu, podrobně rozvedli důvody, pro které považují napadené rozhodnutí za správné,
a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává; dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.
Z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se podává, že dovolatel uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je
z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu
v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V projednávané věci dovolatel brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že žalovaným byl předmětný byt přidělen rozhodnutím představenstva JZD M., byť originál takovéhoto rozhodnutí nebyl v řízení předložen.
Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. jeho rozsudky ze dne 6. 2. 2003, sp.zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp.zn. 22 Cdo 2475/2003, a ze dne 19. 7. 2005, sp.zn. 22 Cdo 2174/2004) dospěl k závěru, že existenci písemné smlouvy, která se nedochovala, lze prokázat i nepřímými důkazy; přitom je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy. Uvedený názor sdílí Nejvyšší soud i ve vztahu k existenci rozhodnutí o přidělení bytu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 18. 9. 2008, sp.zn. 26 Cdo 578/2007).
V projednávané věci odvolací soud dovodil existenci rozhodnutí o přidělení předmětného bytu žalovaným z listinných důkazů a z výpovědí svědků. Z obsahu spisu se rovněž podává, že jejich právní postavení jako uživatelů a posléze nájemců bytu nebylo po dobu 20 let zpochybňováno.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Polemika se skutkovým závěrem odvolacího soudu je založena na odlišném hodnocení důkazů (dovolatel z určitých skutečností dovozuje neexistenci rozhodnutí JZD M. o přidělení bytu, resp. nedostatek jeho oprávnění o přidělení předmětného bytu rozhodovat), a z takového hodnocení pak vyplývá odlišná verze skutkového stavu věci. Pokud však odvolací soud nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů, není taková argumentace způsobilá zpochybnit skutková zjištění, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí.
Se zřetelem k uvedenému obstojí i právní závěr odvolacího soudu, že předmětný byt byl řádně přidělen v souladu s ustanovením §154 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, že došlo ke vzniku práva osobního užívání předmětného bytu a posléze k jeho zákonné transformaci na právo nájmu bytu a že žalovaní užívají předmětný byt právem.
Námitka dovolatele týkající se konkludentního uzavření nájemní smlouvy k bytu je nepřípadná, neboť na takovémto závěru odvolací soud svoje právní posouzení věci nezaložil, dospěl-li k závěru, že žalovaným vznikl právní důvod bydlení již na základě rozhodnutí o přidělení bytu z roku 1985.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správný, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení
§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, a §142 odst. 1 o.s.ř. a procesně neúspěšnému žalobci uložil zaplatit žalovaným náklady dovolacího řízení, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 855,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že žalobkyně b) dovolání nepodala, bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi ní a žalovanými nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. března 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu