ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3277.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3277/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce m. Ch., proti žalovaným 1) D. H., a 2) M. H., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp.zn. 10 C 154/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2006, č.j. 9 Co 118/2005-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 5. 2004, č.j. 10 C 154/2002-40, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 7 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 3. poschodí domu č.p. 1918 v Ch., ul. S. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a uložil žalovaným byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č.j. 9 Co 118/2005-65, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování, jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování a přihlédl též ke skutkovým tvrzením účastníků, vzal především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází, že žalovaní, společní nájemci předmětného bytu, dlužili žalobci (za období od července 1999 do července 2002) na nájemném a na zálohách za plnění spojená s užíváním bytu (dále jen „za služby“) částku 33.221,- Kč, k jejímuž zaplacení byli vyzváni před podáním žaloby, že dne 9. 2. 2004 uznala žalovaná písemně dluh (na nájemném a úhradách za služby), který činil ke dni 31. 12. 2003 částku 58.408,- Kč, a zavázala se jej splácet ve splátkách ve výši 1.000,- Kč měsíčně, a že v době rozhodování odvolacího soudu dosahoval dluh na nájemném minimálně částky 17.000,- Kč. Dále vzal za prokázáno, že žalovaný je zaměstnán s měsíčním příjmem zhruba ve výši 8.000,- Kč, že žalovaná pobírala dávky státní sociální podpory, že rozhodnutím Okresního úřadu v Ch. byla jako zvláštní příjemce příspěvku na bydlení od prosince 2000 ustanovena CH., spol. s r.o. – S. d. f., K. 1098, Ch., že dne 12. 7. 2001 byla žalovaná uznána osobou se změněnou pracovní schopností, pobírá částečný invalidní důchod ve výši 2.000,- Kč měsíčně, od ledna 2003 je vedena v evidenci úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, a že v bytě bydlí se žalovanými 3 zletilé dcery a nezletilý vnuk ve věku 6 let. Na tomto skutkovém podkladě odvolací soud dospěl – ve shodě se soudem prvního stupně – k závěru, že žalovaní hrubě porušili své povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že řádně neplatili nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu od července 1999, tj. po dobu delší než tři měsíce, a že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“). Na rozdíl od soudu prvního stupně, který povinnost žalovaných k vyklizení vázal toliko na zajištění přístřeší, odvolací soud shledal ve zdravotním stavu žalované důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání náhradního ubytování ve smyslu ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč.zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnili (pouze citují ustanovení §237 odst. 1 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř.). Namítají, že skutečnost, že uzavřeli dohodu o splátkách a že dluh prokazatelně splácí, měla být zohledněna v rámci úvahy soudu o odepření přivolení k výpovědi z nájmu bytu ve smyslu §3 odst. 1 obč.zák. Uvádějí, že jsou sociálně slabou rodinou (žalovaný je zaměstnán s příjmem ve výši asi 8.000,- Kč, žalovaná je osobou se změněnou pracovní schopností, je v částečném invalidním důchodě a je prakticky nezaměstnatelná), avšak přesto se snaží v rámci svých možností plnit své povinnosti, a že více než polovina dluhu je již splacena. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že žalovaní měli dluh na nájemném od roku 1999, že tuto situaci začali řešit až po pěti letech trvání dluhu – dohoda o splátkách byla uzavřena až 9. 2. 2004, tj. v době, kdy již probíhalo řízení o přivolení k výpovědi, a navíc nebyla dodržována; celý dluh byl uhrazen až dne 20. 11. 2006. Podotkl, že pokud by žalovaní celou situaci řešili již v době podání žaloby, mohlo dojít k mimosoudnímu vyřešení sporu. Navrhl, aby rozsudky soudu obou stupňů „byly potvrzeny“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Otázku přípustnosti dovolání Nejvyšší soud řešil zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku (o přivolení k výpovědi, určení výpovědní lhůty a povinnosti k vyklizení), a zvlášť ve vztahu k jeho měnícímu výroku (o bytové náhradě).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti měnícímu výroku o bytové náhradě je sice dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ale dovolatelé – s ohledem na obsah (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání – evidentně proti němu nebrojí. Dovolací soud však může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém bylo napadeno a jen z důvodů v dovolání uvedených (§242 odst. 1 a odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolací soud proto není oprávněn přezkoumat věcnou správnost tohoto výroku, byť z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v časopise Soudní judikatura 11/1997).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli.
Dovolatelé výslovně neoznačili otázku, s níž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se však podává, že odvolacímu soudu vytýkají, že nezohlednil skutečnosti namítané v dovolání v rámci úvahy o odepření přivolení k výpovědi z nájmu bytu ve smyslu §3 odst. 1 obč.zák.
Podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná
s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle §3 odst. 1 obč.zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi
z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. má své místo úvaha, zda výpověď
z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí, uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, v němž byl vysloven názor, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam pro posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Uvedený právní názor vyplývá dále např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2173/2002, a ze dne 3. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 386/2003. Ve dvou posléze citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud (ve shodě se svým rozhodnutím ze dne 21. 4. 1998, sp.zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 8, z roku 1998, str. 425) dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč.zák.) z důvodu objektivně existující tíživé situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Při úvaze o aplikaci §3 odst. 1 obč.zák. však nelze přehlédnout, že placení nájemného náleží k základním povinnostem nájemce bytu, takže po pronajímateli (zvláště je-li jím obec, která má zajišťovat bytové potřeby svých obyvatel) není možno zpravidla spravedlivě žádat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití §3 odst. 1 obč.zák., jestliže nájemce povinnost platit nájemné neplnil dlouhodobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2325/2003).
Pokud v projednávané věci odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod je naplněn a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, je zřejmé, že v tomto závěru je nutně zahrnuta i úvaha – byť výslovně neuvedená – že výkon práva žalobce, který na podané výpovědi trval, není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Odvolací soud (soud prvního stupně) nepřehlédl sociální a finanční situací žalovaných a důvody, pro které neplatili nájemné; za rozhodující však považoval skutečnost, že v době rozhodování odvolacího soudu dluh na nájemném stále trval. Pokud odvolací soud za těchto okolností potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nelze mu vytýkat, že by jeho rozhodnutí bylo v rozporu s hmotným právem. Naopak uvedený právní názor odvolacího soudu koresponduje
s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu