ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3336.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3336/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce M. S., zastoupeného advokátem, proti žalované J. S., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 72/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 28 Co 245/2006-179, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 28 Co 245/2006-179, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. února 2006, č. j. 8 C 72/2001-155, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud Pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 2. 2006, č.j. 8 C 72/2001-155 (poté, co jeho předchozí rozsudky ve věci vyklizení bytu ze dne 27. 3. 2002, č.j. 8 C 72/2001-55, a ze dne 31. 3. 2004, č.j. 8 C 72/2001-112, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2002, č.j. 11 Co 398/2002-74, a ze dne 13. 6. 2005, č.j. 28 C 155/2005-140, a věc mu byla v obou případech vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 32 v D., v P., do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna vyklidit byt č. 32 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v 8. podlaží domu č.p. 1660, Donovalská 34, v P. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že předmětný byt byl přidělen žalobci v roce 1986 jako byt služební, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno k 29. 10. 1990, že ke dni 5. 3. 1992 ztratil byt charakter bytu služebního a stal se bytem obecním, že v roce 1999 byl předmětný dům převeden do vlastnictví Bytového družstva D., že žalovaná byt nepřetržitě užívá od roku 1986 s dětmi účastníků, že po určitou dobu nebylo řádně placeno nájemné z bytu a pronajímatel podal žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu, že řízení skončilo (po zaplacení dluhu) zamítnutím žaloby, že žalobce z bytu odešel v roce 1996, že v roce 2001 se domáhal za asistence policie vstupu do bytu, který mu byl umožněn, že jeho další manželství s B. S., uzavřené v roce 1993, bylo pravomocně rozvedeno k 3. 9.2004, že spolu nikdy v bytě nebydleli a vedli společnou domácnost na jiném místě, a že jmenovaná se po rozvodu vzdala jakéhokoliv nároku na byt. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely v důsledku ztráty jeho charakteru jako bytu služebního; právo osobního užívání náležející dosud jenom žalobci, se změnilo podle §871 občanského zákoníku ve znění účinném k 1. 1. 1992 (dále jen „obč.zák.“) na jeho právo nájmu a žalované svědčilo toliko právo na bydlení. Rovněž tak přisvědčil jeho závěru, že právo společného nájmu bytu vzniklé žalobci a B. S. uzavřením manželství, zaniklo po jeho rozvodu dohodou podle §705 obč.zák., a výlučným nájemcem bytu se opět stal žalobce, který je tudíž aktivně legitimován k podání žaloby v dané věci. Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – posoudil vztah mezi účastníky podle §126 obč.zák. a shledal žalobu na vyklizení důvodnou, neboť žalované odpadl rozvodem manželství se žalobcem právní důvod bydlení v bytě. Zatímco soud prvního stupně posoudil nárok žalované na bytovou náhradu za použití analogie (§853 obč.zák.) podle §713 odst. 1 obč.zák., přičemž pokud jde o formu bytové náhrady dovodil, že podle ustanovení §712 odst. 6 (správně odst. 3) věty druhé obč.zák. má právo na náhradní byt, odvolací soud zaujal názor, že při posuzování nároku žalované na bytovou náhradu je nutno analogicky postupovat podle ustanovení §712 odst. 3 věty první obč.zák., podle něhož postačí rozvedenému manželovi, který má byt vyklidit, toliko právo na náhradní ubytování. Dovodil dále, že v dané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby povinnost žalované k vyklizení byla vázána na zajištění náhradního bytu; poukázal přitom na to, že dcera účastníků, která v bytě se žalovanou bydlí, je již zletilá, že žalovaná užívala po celou dobu byt sama (resp. se zletilými dětmi), znemožnila žalobci vstup do bytu výměnou vložky v zámku, a že nájemné z bytu nebylo řádně hrazeno. Na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost žalované k vyklizení vázal na zajištění náhradního ubytování, přičemž současně upravil výrok rozsudku pokud jde o specifikaci bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ani důvodnost neopřela o žádné zákonné ustanovení. Vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud její povinnost k vyklizení vázal toliko na zajištění náhradního ubytování, přičemž namítá, že po celou dobu, co v bytě bydlí, plní řádně povinnosti nájemce, že nemá s dcerou jiné bydlení, že tvrzení žalovaného o zamezení vstupu do bytu je účelové a nepravdivé, a že odvolací soud nezohlednil, že jeho chování bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť nepřispíval na náklady spojené s nájmem bytu a na výchovu nezletilých dětí účastníků. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku o bytové náhradě, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje na výrok, jímž byla vyklizovací povinnost žalované z bytu podmíněna zajištěním náhradního ubytování; ostatně dovolatelka proti výroku o vyklizení nebrojí. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp.zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k vadám dle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovoláním nebyly zpochybněny závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, tj. že k předmětnému bytu vzniklo právo osobního užívání pouze žalobci (nikoliv oběma účastníkům jako manželům), že toto jeho právo trvalo i ke dni rozvodu manželství účastníků, že byt nesplňoval k 5. 3. 1992 znaky služebního bytu, a že se právo osobního užívání bytu svědčící pouze žalobci, nezměnilo v důsledku toho na právo společného nájmu účastníků; dovolací soud proto z nich v dalším vychází.
Podle §187 odst. 1 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, jestliže byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace po jeho smrti nebo po rozvodu manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v §179 odst. 1, nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není přidělen přiměřený náhradní byt, nestačí-li podle zákona poskytnout náhradní ubytování.
Uvedené ustanovení mířilo výslovně na byty, u nichž byl vzhledem k jejich účelovému určení vyloučen vznik práva společného užívání bytu manžely (§182 citovaného předpisu), a právo osobního užívání svědčilo pouze jednomu z nich. Poskytovalo (mimo jiné) pro případ rozvodu manželství právní ochranu druhému z manželů, jemuž nevzniklo právo (společného) užívání bytu, a který za trvání manželství odvozoval své právo užívat tento byt pouze od rodinněprávního vztahu k manželovi - uživateli bytu, neboť rozvodem manželství jeho právní důvod užívání bytu zanikl.
Stejnou funkci plní za současné právní úpravy ustanovení §713 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, podle něhož jestliže služební byt po smrti nájemce nebo po rozvodu jeho manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v §706 odst. 1, nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt. V odůvodněných případech soud může rozhodnout, že stačí náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt nebo náhradní ubytování.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku z 26. 7. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1081/99 (uveřejněném v Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu, vydaném A.S.P.I. P.s.r.o., P., 2003, pod č. 230), jakož i dále např. v rozsudku ze dne 10. 3. 2005, sp.zn. 26 Cdo 774/2004, zaujal právní názor, že za situace, kdy právní poměry rozvedených manželů k bytu, který následně - před rozvodem jejich manželství - ztratil charakter bytu služebního, nejsou občanským zákoníkem výslovně upraveny, nelze dovodit, že rozvedenému manželovi, který nebyl nájemcem bytu v takovémto případě bytová náhrada nepřísluší, nýbrž je třeba jeho nárok na bytovou náhradu posoudit analogicky (§853 obč.zák.) podle ustanovení, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je ustanovení §713 odst. 1 obč.zák. Rozvedený manžel, který i po rozvodu manželství bydlí v takovémto bytě, jehož nájemcem je pouze druhý z nich, není zásadně povinen byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady, stejně tak jako je tomu v případě výslovně v ustanovení §713 odst. 1 obč.zák. upraveném. Následnou změnu okolností právně významných pro určení charakteru určitého bytu jako bytu služebního nelze totiž rozvedenému manželovi, jemuž nevzniklo právo (společného) nájmu bytu, klást k jeho tíži, a dovodit, že v důsledku toho pozbyl nárok na bytovou náhradu, vyplývající dosud pro něj z ustanovení §713 odst. 1 obč.zák.
Dovolací soud je toho názoru, že z uvedených závěrů lze vycházet i za situace, kdy ke ztrátě charakteru jako bytu služebního došlo po rozvodu manželství nájemce bytu, před tím, než došlo k realizaci ustanovení §713 odst. 1 obč.zák., tedy dříve, než byla rozvedenému manželovi, který nebyl nájemcem bytu, uložena povinnost k jeho vyklizení.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že nárok žalované na bytovou náhradu pro případ vyklizení předmětného bytu, je nutno posoudit analogicky (§853 obč.zák.) podle ustanovení §713 odst. 1 obč.zák. Nelze jí totiž klást k tíži, že k 31. 12. 1991 nedošlo k realizaci jejího práva vyplývajícího pro ni z ustanovení §187 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, resp. po uvedeném datu z ustanovení §713 odst. 1 obč.zák., ani to, že následně přestal byt splňovat znaky bytu služebního a jeho (výlučným) nájemcem se stal žalobce. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani okolnost, že k bytu posléze existovalo po určitou dobu právo společného nájmu bytu svědčící žalobci a jeho tehdejší manželce B. S., neboť k předmětnému bytu se stále vázalo právo žalované na bytovou náhradu.
Z ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že primární, zákonnou formou bytové náhrady je pro rozvedeného manžela přiměřený náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně a kvantitativně nižší formu bytové náhrady. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 9. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1120/97, zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že při rozhodování o této nižší formě bytové náhrady je hypotéza právní normy relativně neurčitá, takže je na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okolnosti významné ve věcech rozhodování soudu o bytové náhradě podle §713 odst. 1 obč.zák. mohou být např. rodinné poměry osoby, která má byt vyklidit (zejména počet členů domácnosti, které se mají do náhradního bytu stěhovat ve srovnání s počtem osob, které tento byt užívaly do rozhodné skutečnosti, zakládající nárok na bytovou náhradu), její poměry sociální (zejména z hlediska možnosti řešení její bytové situace), její chování při užívání bytu (rozpor tohoto chování s právními normami a dobrými mravy) apod. I v těchto případech je třeba zabývat se rovněž tím, zda zde není dán důvod k odepření náhrady za byt postupem podle ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., tedy odepřením výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy (srov. již citovaný rozsudek sp.zn. 26 Cdo 1081/99).
Dospěl-li tedy v projednávané věci odvolací soud k závěru, že na nárok žalované na bytovou náhradu je nutno aplikovat ustanovení §712 odst. 3 věty první obč.zák., není – se zřetelem k výše uvedenému – jeho právní posouzení správné.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, a to – vzhledem k vzájemné provázanosti výroku o vyklizení a výroku o bytové náhradě – jako celek. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu