ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3351.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3351/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) RNDr. J. R., a b) Mgr. I. R., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. Š., a 2) A. Š., bytem tamtéž, zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 15 C 39/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. března 2007, č.j. 12 Co 208/2006-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované A.Š. na nákladech dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným J. Š. nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 11. 2005, č.j. 15 C 39/2004-88 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 27. 5. 2004, č.j. 15 C 39/2004-23, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2005, č.j. 12 Co 699/2004-45, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 2, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, ve II. nadzemním podlaží domu na ulici P. č. 9 v O. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 3. 2007, č.j. 12 Co 208/2006-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž vzal za prokázáno, že předmětný dům je ve společném jmění manželů (žalobců), že žalovaní, společní nájemci předmětného bytu, nezaplatili nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu (dále „zálohy na služby“) v předepsané výši 2.851,- Kč měsíčně, a to za měsíce leden, březen, červen, červenec, srpen, říjen a listopad 2003, že v uvedeném období pověřili placením nájemného a záloh na služby svého zletilého syna P. Š., jemuž předávali za tím účelem poměrnou část peněz na tyto platby s tím, aby k nim připojil zbývající část (představující jeho podíl na užívání bytu) a předal je žalobcům, což však neučinil, a peníze si ponechal pro vlastní potřebu, neboť v té době nepobíral podporu v nezaměstnanosti. Dále vzal za prokázáno, že žalovaní uhradili dlužné nájemné a zálohy na služby (ve výši 19.957,- Kč) dne 1. 6. 2004 (po vydání v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně) a dále je platí řádně, že předmětný byt je v zanedbaném stavu, že plynové ani elektrické zařízení v bytě není schopné bezpečného provozu, že přívod plynu do bytu byl dodavatelem uzavřen, že od roku 1990 nemají žalovaní možnost vytápět byt, opatřený toliko třemi kamny na tuhá paliva, neboť právní předchůdce žalobců zrušil sklep, užívaný k uskladnění uhlí, že z důvodu nutnosti stavebních úprav bytu žalobci zajistili žalovaným náhradní byt, který však odmítli, že žalovaná je výlučnou vlastnicí domu na S., který je těžko obyvatelný, a že žalovaní jsou důchodci a jejich zdravotní stav i věk jim neumožňuje zvýšit si příjem. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) byl naplněn, že však výkon práva žalobců, domáhajících se přivolení k výpovědi z nájmu bytu je v daném případě v rozporu dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Přihlédl přitom k důvodu vzniku dluhu na nájemném, k délce neplacení nájemného (7 měsíců v roce 2003), k tomu, že žalovaní dluh uhradili a dále platí úhrady za užívání bytu řádně,
a k tomu že žalovaný užívá byt již od roku 1957; dluh na nájemném posoudil
(s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 2059/93) jako omluvitelný exces z jinak řádného plnění povinností nájemců. Poukázal rovněž na to, že stav bytu není pouze důsledkem jednání žalovaných, ale i porušování povinností žalobců jakožto pronajímatelů (kteří ostatně akceptovali uplatněnou slevu na nájemném).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzují z posouzení otázky, zda výkon jejich práva dát žalovaným výpověď z nájmu bytu je – vzhledem k namítaným okolnostem – v rozporu s dobrými mravy. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost jeho závěru, že v dané věci se jedná o výkon práva pronajímatelů v rozporu s dobrými mravy a že ze strany žalovaných šlo o exces v jinak řádném plnění povinností nájemců, a zpochybňují hodnocení důkazů odvolacím soudem, zejména hodnocení výpovědi svědka J. C., z níž naopak dovozují platební nekázeň ze strany žalovaných i v předcházejícím období. Namítají, že v řízení nebyla zjištěna tíživá sociální situace žalovaných, která by byla v příčinné souvislosti s neplacením nájemného, a poukazují na to, že žalovaná je výlučnou vlastnicí nemovitosti, kterou po část roku užívá. Nesouhlasí dále se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní po zaplacení dluhu řádně plní své povinnosti nájemce, neboť uplatnili nárok na snížení nájemného v rozsahu 30 % v září 2005 a od října toto snížené nájemné platí, namísto aby v souladu s právní úpravou platili řádně nájemné a nárok na slevu na nájemném uplatnili
(a prokázali) v soudním řízení. Uvádějí, že žalovaní pokračují ve svém způsobu života, kterým devastují byt, což dokládají přiloženým zápisem z kontroly spotřebičů vody ze dne 21. a 22. 3. 2007. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná v dovolacím vyjádření obsáhle polemizovala s důvody dovolání; navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. března 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými –účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť
i když soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, odlišně, než ve svém předchozím rozsudku, stalo se tak nikoli proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho první rozhodnutí ve věci zrušil; jeho rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno podle §221 písm. a) o.s.ř. za účelem doplnění dokazování ohledně skutečností, jež vyšly najevo v průběhu odvolacího řízení.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Z obsahu dovolání i z označené otázky zásadního právního významu vyplývá, že dovolatelé zpochybňují právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že vyhovění žalobě na přivolení k výpovědi brání ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Správnost právního závěru o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něj proto dále vychází.
Nejvyšší soud opakovaně (srov. jeho rozsudek z 21. 4. 1998, sp.zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 8/1998, str. 425, dále např. rozsudek
z 14. 4. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1285/2004, a usnesení z 26. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2025/2005) vyjádřil právní názor, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč.zák.) z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy.
Z obsahu spisu a z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud posuzoval soulad výkonu práva žalobců s dobrými mravy podle shora uvedených hledisek, zejména s přihlédnutím k příčinám neplacení nájemného a k tomu, že bylo v plné výši uhrazeno; posléze uvedená okolnost je pak významná i se zřetelem
k oprávněným zájmům žalobců jako pronajímatelů. Dovolací soud proto neshledal pochybení v aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem.
Pokud dovolatelé oproti tomu předkládají vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je třeba poukázat na to, že pokud na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze dovoláním – jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – zpochybnit) dospěl odvolací soud k závěru, že výkon práva žalobců dát žalovaným výpověď z nájmu bytu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy, pak
s přihlédnutím k tomu, že otázka, zda výkon práva v konkrétním případě na základě zhodnocení jedinečných okolností tohoto případu je či není v rozporu s dobrými mravy, nemůže představovat otázku zásadního právního významu, neboť postrádá obecný dopad do soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001,
sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003).
Se zřetelem k tomu nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce ve věci samé zásadní význam.
K tvrzení dovolatelů, že chováním žalovaných i nadále dochází ke zhoršování stavu bytu, jakož i k důkazu, který k prokázání uvedeného tvrzení přiložili k dovolání, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť se jednalo o novou skutečnost, resp. nový důkaz uplatněný až v dovolacím řízení (§241a odst. 4 o.s.ř.).
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243 odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení
§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, rozhodl dovolací soud, že ve vztahu mezi ním a žalobci nemá řádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. září 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu