ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3449.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3449/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně nezletilé L. M., zastoupené matkou J. Z., právně zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. V. a 2) M. V., zastoupeným advokátkou, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 483/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2008, č. j. 19 Co 439/2007-171, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.927,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. ledna 2006, č. j. 19 Co 268/2004-103, změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Třebíči (soudu prvního stupně) ze dne 27. dubna 2004, č. j. 7 C 483/2003-65, tak, že vyhověl žalobě a určil, že povinnost žalovaných vyklidit „byt v rodinném domě č. p. 61 v obci Vícenice, okres T., sestávající ze 4 pokojů, kuchyně, předsíně, obytné haly, komory a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), uložená jim pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. června 1992, sp. zn. 5 C 153/92, není vázána na zajištění bytové náhrady; současně změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně rovněž v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 25. září 2007, č. j. 26 Cdo 2253/2006-146, zrušil citovaný měnící rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 5. března 2008, č. j. 19 Co 439/2007-171, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně opětovně změnil tak, že určil, že povinnost žalovaných vyklidit předmětný byt, která jim byla uložena pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. června 1992, sp. zn. 5 C 153/92, není vázána na zajištění bytové náhrady; citovaný rozsudek změnil rovněž ve výroku o nákladech řízení účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25. června 1992, sp. zn. 5 C 153/92, byla žalovaným v souvislosti s přivolením k výpovědi z nájmu bytu uložena povinnost předmětný byt vyklidit po zajištění tam specifikovaného náhradního bytu, že v předmětném bytě byli trvale hlášeni žalovaní, jejich dcera M., syn M. a otec žalované P. I., že tyto osoby, kromě syna M., který pracuje v P., se v místě bydliště rovněž fakticky zdržovaly a že žalovaný vlastní dům č. p. 55 v D. L. sestávající ze dvou pokojů, kuchyně, verandy, spíže, půdních prostor a příslušenství, WC a koupelny (dále jen „dům v D. L.“), jenž užívá druhá dcera žalovaných s manželem a nezletilým dítětem. Dále zjistil, že žalovaní platili nájemné ve sjednanou dobu a stanovené výši, že pouze v listopadu 2001 jim na nájemném vznikl nedoplatek ve výši 71,40 Kč, který uhradili 31. března 2003, že předmětný byt se nachází v normálním stavu odpovídajícím běžnému bydlení, že obecní úřad ve V. nemá žádný volný byt pro žalované, že žalobkyně žije se svou matkou v nájemním bytě o velikosti 2+1, že nájemné z tohoto bytu je o 300,- Kč vyšší než nájemné z předmětného bytu, že jejich vztahy se žalovanými jsou narušeny a že žalovaní jim neumožnili vstup do předmětného bytu, ačkoliv je o to žádaly za poslední dva roky minimálně pětkrát. Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal rovněž za prokázáno, že již dne 15. prosince 2006 pronajal Obecní úřad v D. L. M. V. (dceři žalovaných) obecní byt, že dne 25. října 2007 zemřel otec žalované P. I., že žalovaní žijí nyní v bytě sami, že jejich syn M. je navštěvuje pouze sporadicky, neboť bydlí se svou přítelkyní v jiném bytě, a že druhá dcera žalovaných s manželem a dítětem může bez problémů užívat a také nyní užívá k bydlení svůj vlastní dům. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že byla-li žalovaným rozsudkem ze dne 25. června 1992, sp. zn. 5 C 153/92, uložena v souvislosti s přivolením k výpovědi z nájmu bytu povinnost předmětný byt vyklidit po zajištění tam specifikovaného náhradního bytu, pak určení, že stanovená vyklizovací povinnost není vázána na zajištění náhradního bytu, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Poté rovněž dovodil, že v daném případě lze usoudit na změnu poměrů odůvodňující s odkazem na ustanovení §3 obč. zák. určení, že dříve uložená vyklizovací povinnost žalovaných z bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. Je tomu tak proto, že žalovaní nyní žijí v předmětném bytě sami (neboť jejich dcera M. dosáhla zletilosti a od 15 prosince 2006 je nájemkyní obecního bytu v D. L., otec žalované dne 25. října 2007 zemřel a jejich syn M. je navštěvuje pouze sporadicky) a nic jim nebrání v tom, aby k bydlení užívali dům v D. L., užívá-li již jejich druhá dcera s rodinou k bydlení svůj dům; dodal, že pokud by žalovaní byli v této situaci nájemci předmětného bytu, byl by naplněn výpovědní důvod dvou bytů (zde odkázal na ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání především podrobně zrekapitulovali průběh dosavadního řízení a dodali, že odvolací soud opět rozhodoval „na základě velmi zvláštních úvah zaměřených jednostranně v jejich neprospěch“. Následně sice připustili, že v mezidobí se odstěhovala dcera M. a zemřel otec žalované; to však ještě podle jejich názoru neznamená, že se žalobkyně zbavila povinnosti vyplývající pro ni z pravomocného rozsudku soudu prvního stupně. Měli za to, že nově zjištěné skutečnosti (tj. odstěhování dcery a úmrtí otce žalované) mohly mít význam toliko ve smyslu úvah o přiznání bytové náhrady v menším rozsahu. Podle názoru dovolatelů na ně odvolací soud svým rozhodnutím přenesl povinnost, která tíží samotnou žalobkyni, což je podle nich „v rozporu s principy bytového práva, požadavkem spravedlnosti, jakož i dobrých mravů“. Zásadní pochybení spatřovali v tom, že odvolací soud „právní názor dovolacího soudu ohledně zajišťované bytové potřeby rodiči svým zletilým dětem naprosto žádným způsobem neaplikoval v souvislostech týkajících se užívání nemovitosti v D. L. jejich druhou dcerou a její rodinou, která též dosud nemá zajištěno vlastní bydlení“. Namítli rovněž, že „zcela zásadní nové skutečnosti hodnotil pouze odvolací soud v jednom stupni řízení, čímž vyloučil možnost přezkoumání jeho názoru“. Požadovali, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. Závěrem navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem i s právními závěry, které na jeho základě přijal odvolací soud. Dodala, že v domě v D. L. po odstěhování rodiny dcery dovolatelů nikdo nebydlí. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. března 2008, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (tyto vady tvrzeny nebyly a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existenci takové vady dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – namítli, neboť uvedli, že v řízení byla porušena zásada dvouinstančnosti řízení.
V ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. jde o tzv. jiné vady řízení, avšak pouze takové, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V posuzovaném případě se soudy obou stupňů zabývaly posouzením, zda nastala změna poměrů, v jejímž důsledku by bylo trvání na přisouzené bytové náhradě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Přitom oba soudy se při posuzování této otázky zabývaly poměry obou dcer a syna dovolatelů, jakož i otce dovolatelky; odvolací soud pak v odvolacím řízení zohlednil pouze okolnosti, které nastaly v poměrech těchto osob až po rozhodnutí soudu prvního stupně a k nimž proto nemohl soud prvního stupně přihlédnout. Za této situace nelze uvažovat o vadě řízení, natož o vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelé odkázali rovněž na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., avšak tento dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizovali; ve skutečnosti tak uplatnili pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že od doby předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v této věci se ustálená soudní praxe nijak neodchýlila od závěrů vyjádřených již ve zrušujícím rozsudku ze dne 25. září 2007, č. j. 26 Cdo 2253/2006-146. Lze tedy – zejména z důvodu stručnosti rozhodnutí – odkázat na právní názory obsažené v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25, v rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněném pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ale také v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Cz 3/63, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1963, a v rozsudcích Nejvyššího soudu z 24. listopadu 1999, sp. zn. 26 Cdo 1909/98, z 16. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 1903/2003, a z 15. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2666/2003.
S ohledem na tyto závěry zastávané ustálenou soudní praxí lze pokládat za správný názor, že v daném případě nastala změna poměrů, v jejímž důsledku je trvání na přisouzené bytové náhradě v rozporu s dobrými mravy. Je tomu tak nejen proto, že již zemřel otec žalované, nýbrž i proto, že – vedle syna M. – už v předmětném bytě se žalovanými nežije ani jejich dcera M., která se stala nájemkyní obecního bytu. Druhá dcera žalovaných byla již v minulosti schopna nejen vlastními silami nabývat prostředky nutné k obživě, nýbrž se postarat i o své bydlení; v této souvislosti nelze přehlédnout, že spolu s manželem budovala dům, do něhož se podle ničím nezpochybněného skutkového zjištění rovněž posléze nastěhovala. Dovolatelům tedy již nic nebrání v tom, aby se přestěhovali do domu v D. L.; zde lze odvolacímu soudu přisvědčit v názoru, že pokud by žalovaní byli nájemci předmětného bytu, měli by v této situaci dva byty a nebyla by tedy vyloučena úvaha o naplněnosti výpovědního důvodu dvou bytů (nyní §711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb.). I když povinnost zajistit pro dovolatele bytovou náhradu tížila původně právní předchůdce žalobkyně a nyní žalobkyni (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 4. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 493/2001, z 10. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2298/2004, a z 26. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1699/2005) a na délce doby, po níž svědčí dovolatelům právo na bydlení v předmětném bytě, má podíl pasivita žalobkyně (původně jejich právních předchůdců), lze dovodit, že výše popsané skutečnosti na straně dovolatelů převážily nad těmito okolnostmi a v důsledku nich došlo ke změně poměrů odůvodňující závěr, že trvání na zajištění bytové náhrady je v rozporu s dobrými mravy; vzhledem k těmto změněným poměrům na straně dovolatelů lze proto na nich spravedlivě požadovat, aby na sebe převzali závazek, který ve skutečnosti tížil žalobkyni. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 627,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu