ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5304.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 5304/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce P. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. B. a 2) J. B., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 6 C 1405/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č.j. 23 Co 47/2007-84, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č.j. 23 Co 47/2007-84, a rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze dne 29. května 2006, č.j. 6 C 1405/2005-24, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 5. 2006, č.j. 6 C 1405/2005-24, uložil žalovaným povinnost vyklidit „dům č.p. 68, na st. 103
a st. 103 o výměře 1.080 m2 v katastrálním území S. L.“ (dále jen „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitosti“) a vyklizené je odevzdat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, č.j. 23 Co 47/2007-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení.
Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že na základě usnesení ze dne 18. 7. 2005, č.j. 37 Ex – 1566/2004-11, které nabylo právní moci dne 9. 8. 2005 a jímž soudní exekutor udělil žalobci příklep při dražbě nemovitostí v exekučním řízení, se stal žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí, že již předtím 1. žalovaný (jako pronajímatel) uzavřel dne 25. 5. 2003 se 2. žalovanou (jako nájemkyní) nájemní smlouvu, kterou jí pronajal předmětné nemovitosti na dobu do
25. 5. 2023, že k uzavření nájemní smlouvy dala souhlas J. B. – jako druhá spoluvlastnice předmětných nemovitostí, že v exekučním řízení nebylo vydáno rozhodnutí, že nájemní právo ze smlouvy ze dne 25. 5. 2003 nezaniká, ani nebyla žalobci za uvedené právo poskytnuta náhrada.
Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů po právní stránce uzavřely, že nebylo-li v exekučním řízení vydáno rozhodnutí, že nájem ze smlouvy ze dne
25. 5. 2003 nezanikl [§336a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“], nebo nebyla-li za toto právo poskytnuta vydražiteli (žalobci) náhrada (§337g odst. 2 o.s.ř.), zaniklo nájemní právo žalované 2) podle ustanovení §337h odst. 2 o.s.ř., dnem právní moci rozvrhového usnesení (tj. 9. 8. 2005). Žalovaní tak užívají předmětné nemovitosti bez právního důvodu a tím neoprávněně zasahují do výkonu vlastnického práva žalobce. Soudy proto shledaly předpoklady pro poskytnutí ochrany žalobci podle ustanovení §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“). Námitku žalovaných, že v předmětných nemovitostech jsou dvě bytové jednotky, z nichž jedna o velikosti 5+1 je k dispozici žalobci, shledaly za nerozhodnou. Dovodily, že žalobce je vlastníkem celé nemovitosti a má právo užívat obě bytové jednotky. Vyklizení předmětných nemovitostí soudy nevázaly na zajištění bytové náhrady a stanovily delší (tříměsíční) lhůtu k jejich vyklizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jeho důvodností se nezabývali. Soudům vytkli, že nesprávně zhodnotily a posoudily nastalou právní situaci a nevzaly v úvahu nájemní smlouvu ze dne 25. 5. 2003. Namítali, že soudní exekutor zásadně pochybil, když neprovedl řádné šetření před dražbou, nekontaktoval žalovaného 1), ani v nemovitosti žijící nájemkyni za účelem zjištění právních vad. Tímto postupem
a porušením povinností soudního exekutora byly nemovitosti vydraženy bez právních vad. Zastávají názor, že za těchto okolností soudy neměly „aplikovat ustanovení §337g o.s.ř. (správně §337h odst. 2 o.s.ř.), neboť žalovaní nebyli nikým ve smyslu tohoto ustanovení a předchozích řádně poučeni, čímž bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces dané Ústavou a Listinou základních práv a svobod“. Rovněž namítali, že žalobce neosvědčil svoji potřebu bydlení v předmětné nemovitosti, neboť je v ní volná bytová jednotka o velkosti 5+1 a žalobce ji odmítá užívat. Žalovaný 1) také upozornil, že na jeho osobu byl Krajským soudem v Praze pod č.j. 40 K 31/2005 prohlášen dne 14. 10. 2005 konkurs a že správce konkursní podstaty měl v každém případě žádat o úhradu nájemního práva, která měla být součástí konkursní podstaty. Dále uváděl, že si úpadek nezpůsobil úmyslně, ani vlastní vinnou a tudíž je na místě ve vztahu k jeho osobě a jeho družce [žalované 2)] přiznat náhradní byt. Navrhli, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a „věc byla vrácena k dalšímu rozhodnutí“.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Napadené rozhodnutí (i rozhodnutí soudu prvního stupně) je – mimo jiné – založeno na právním závěru, že nájemní právo žalované 2) zaniklo právní mocí rozvrhového usnesení. Správnost uvedeného právního závěru byla v dovolání zpochybněna, mohlo by jít z pohledu napadeného rozhodnutí o otázku zásadního právního významu. Z posléze uvedených důvodů však o takovouto otázku jít nemůže.
Výklad ustanovení §337h odst. 2 o.s.ř. je v odborné literatuře (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl, 7. vydání, Praha: C.H. BECK, 2006, strana 1672) ustálen a ani v rozhodovací praxi soudů nečiní žádné těžkosti. Aplikace uvedeného ustanovení tedy nemůže být považována za otázku zásadního právního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Z textu ustanovení §337h odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají věcná břemena a nájemní práva váznoucí na vydražené nemovitosti s výjimkou věcných břemen a nájemních práv, o nichž bylo rozhodnuto, že nezaniknou [§336a odst. 1 písm. c)], a věcných břemen a nájemních práv, za něž byla poskytnuta vydražiteli náhrada
(§337g odst. 2). Podle §336a odst. 2 o.s.ř. jsou závadami ve smyslu §336a odst. 1 písm. c) o.s.ř. věcná břemena, o nichž to stanoví zvláštní předpisy, nájem bytů a další věcná břemena a nájemní práva, u nichž zájem společnosti vyžaduje, aby nemovitost zatěžovala i nadále. O naposledy uvedených věcných a nájemních práv jako o závadách rozhoduje soud. Je-li další existence těchto práv po právní moci rozvrhového usnesení opřena o rozhodnutí soudu, pak nebylo-li vydáno, byť třeba proto, že tato práva nebyla zjištěna nebo včas uplatněna, uvedená práva zanikají. Ke shodnému názoru dospěla i shora uvedená odborná literatura (viz str. 1674, Občanský soudní řád. Komentář, II. díl, 7. vydání). Z hlediska zániku těchto práv podle §337h o.s.ř. pak není významné, z jakých důvodů uvedená práva nebyla zjištěna nebo včas uplatněna.
Podle obsahu dovolání – §41 odst. 2 o.s.ř. – zpochybnili dovolatelé rovněž závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že žalobci svědčí právo na ochranu vlastnického práva proti žalovaným podle §126 odst. 1 obč. zák.
Právní teorie i praxe je ustálena v tom, že podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje; v případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti bez právního důvodu tomu odpovídá žaloba na vyklizení. Vlastnická žaloba na vydání věci (vyklizení nemovitosti) podle §126 odst. 1 obč. zák. může mít úspěch jen tehdy, prokáže-li žalobce své vlastnické právo a dále prokáže-li, že žalovaný do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje (srov. Stanovisko Nejvyššího soudu z 12. 4. 1965, Cpj 116/65, publikované ve Sborníku III. bývalého Nejvyššího soudu ČSSR na str. 273, které je nadále uplatnitelné, neboť obsah ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. je téměř totožný s obsahem ust. §132 obč. zák. před novelou provedenou zákonem
č. 509/1991 Sb.). Jestliže tedy soudy nespojily předpoklady vyplývající z uvedeného ustanovení s osvědčením bytové potřeby žalobce, rozhodně se tím od ustáleného výkladu §126 odst. 1 obč. zák. neodchýlily.
V dovolacím řízení nebyl zpochybněn skutkový závěr, že oba žalovaní spolu žijí ve společné domácnosti jako druh a družka a že tedy žalovaná 2) odvozuje nynější bydlení v nemovitosti od žalovaného 1).
Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem nebyla žalovaným přiznána bytová náhrada ani uvedeny důvody pro její odepření, je zřejmé, že podle názoru odvolacího soudu, byť přímo nevysloveného, nelze v daném případě ani analogicky aplikovat ustanovení o bytových náhradách při zániku práva užívat byt (§712 obč. zák.). Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) lze dovodit, že správnost tohoto právního závěru žalovaní v dovolání napadli. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Výklad otázky, zda při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) práva ohledně tohoto domu lze aplikovat ustanovení upravující náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt, se v soudní praxi ustálil. Protože odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky odchýlil, lze – vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – přisoudit jeho rozhodnutí v otázce bytové náhrady pro žalované zásadní právní význam.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným pro řešení této otázky. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je tedy omezena pouze na potvrzující výrok týkající se povinnosti žalovaných vyklidit nemovitosti
a vyklizené odevzdat do tří měsíců od právní moci rozsudku. Podle právní úpravy po přijetí novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. je rozhodování – při vyklizení bytu – v části týkající se bytové náhrady nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, dále „R 28/1993“). V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele, že vyslovil-li nalézací soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt (a totéž lze vztáhnout i na obytný dům) ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp.zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněné pod č. 104 v časopise Soudní judikatura 13/1997). Proto i rozhodování soudu o povinnosti byt vyklidit ve stanovené lhůtě je rozhodování o věci samé. Vzhledem k tomu, že výrok rozhodnutí soudu o povinnosti byt vyklidit po zajištění bytové náhrady je nedělitelný, a výrok o povinnosti k vyklizení nemůže samostatně nabýt právní moci (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), pak v případě, že dovolací soud usoudí, že závěr o podmíněnosti povinnosti k vyklizení zajištěním bytové náhrady je nesprávný, musí zrušit rozhodnutí jako celek.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existenci uvedených vad žalovaní nenamítali a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu
o posouzení správnosti právního závěru, že při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) práva ohledně tohoto domu nelze vyklizovanému přiznat bytovou náhradu pouze za analogického použití ustanovení upravující náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt.
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994) zastává názor, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení obsahem a účelem nejbližší
(§853 obč. zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (srov. §712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt; i v těchto případech však je třeba zabývat se tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt uvedené v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Uvedený právní závěr vyplývá dále např. i z rozhodnutí uveřejněného pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, z rozhodnutí ze dne 21. 6. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1664/99 a ze dne 15. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 151/2003, a dovolací soud jej sdílí i v projednávané věci.
I v těchto případech (v případech, kdy lze bytovou náhradu přisoudit podle §712 ve spojení s ustanovením §853 obč. zák.) však je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Ke stejnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky např. ve svých rozsudcích z 21. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 21. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1664/99.
Vycházel-li odvolací soud z jiného právního názoru, není jeho právní posouzení věci správné.
Za této situace Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení
§243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. zrušil. S přihlédnutím k výše dovozené nedělitelnosti výroku o vyklizení a výroku o bytové náhradě, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen jako celek. Protože důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu