ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.68.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 68/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Krkonošská 16, proti žalovaným: 1) J. B. , a 2) M. B., o zaplacení 147.148,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 205/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2006 (správně 4. ledna 2007), č. j. 30 Co 510/2006-77, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaných zaplacení 147.148,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaní jsou na základě nájemní smlouvy ze dne 18. listopadu 1998, uzavřené na dobu neurčitou, společnými nájemci bytu č. 11,
I. kategorie, o velikosti 1+1 ve 4. patře domu, ulice M., P., a že za užívání tohoto bytu mu neuhradili žalovaní nájemné a úhrady za služby spojené s užívání bytu za období od února 2001 do září 2003.
Obvodní soud pro Prahu 9 platebním rozkazem ze dne 2. ledna 2004, č. j. 34 Ro 1792/2003-9, žalovaným uložil, aby do patnácti dnů od doručení platebního rozkazu společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 147.148,- Kč s příslušenstvím a nahradili mu náklady řízení.
Proti tomuto platebnímu rozkazu podali žalovaní včasný odpor.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 15. července 2004, č. j. 12 C 95/2004-37, vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 8.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem pro zmeškání ze dne 26. července 2005, č. j. 13 C 205/2004-50, žalovaným uložil, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně 147.148,- Kč spolu s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z dlužné částky denně, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně shledal, že jsou splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Žalovaní se nedostavili k prvnímu jednání ve věci, nařízenému na 26. 7. 2005. Předvolání s poučením o následcích nedostavení se k ústnímu jednání a o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání bylo žalovanému doručeno dne 27. 6. 2005 a žalované dne 24. 6. 2005. Telefonickou žádost osoby, která se představila jménem žalovaného, o odročení jednání považoval soud prvního stupně za nedůvodnou a nedoloženou.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. ledna 2006 (správně 4. ledna 2007), č. j. 30 Co 510/2006-77, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud vycházel z toho, že odvoláním žalované je dotčen rozsudek soudu prvního stupně i ve vztahu k žalovanému, který odvolání nepodal, neboť žalobou je uplatněn nárok na dlužné nájemné z důvodu tvrzeného společného nájmu bytu manžely. Žalovaní mají v tomto řízení zásadně postavení samostatných společníků, nicméně podle stanoviska Nejvyššího soudu Cpj 72/87, publikovaného pod č. 16 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1988, včas podané odvolání jedním z (bývalých) manželů v řízení o zaplacení dlužného nájemného za dobu trvání společného nájmu bytu manžely má za následek, že rozsudek nenabude právní moci ani proti manželovi, který odvolání nepodal. Telefonickou omluvu žalované (prostřednictvím žalovaného, zdůvodněnou nepříznivým zdravotním stavem žalované) se žádostí o odročení jednání považoval za včasnou (když byla učiněna před začátkem nařízeného jednání) a důvodnou (žalovaná je invalidní důchodkyně). Důvodnost omluvy posuzoval podle těch skutečností, které byly známy soudu prvního stupně v den konání prvního jednání (nepříznivý zdravotní stav žalované, pro nějž se nemůže dostavit k jednání). Uvedl, že zásadně není nutné, aby důvodnost omluvy byla doložena ještě před konáním jednání. Omluva se pak považuje za důvodnou, jsou-li tvrzené skutečnosti způsobilé omluvit neúčast žalované. Její nepříznivý zdravotní stav je v obecné rovině možno považovat za důvod, pro který se nemohla jednání zúčastnit. Dále dospěl k závěru, že se omluva žalované vztahovala i na žalovaného, který se sice z jednání omluvil včas, ale nikoli již důvodně, a to ze stejného důvodu, pro který dovodil, že odvoláním žalované je dotčen rozsudek soudu prvního i ve vztahu k žalovanému, tedy proto, že uplatněný nárok vychází z nedílného práva společných nájemců bytu. Právě s ohledem na toto nedílné právo mají procesní úkony žalovaných, byť samostatných společníků, obdobné účinky jako u nerozlučných společníků. V případě nerozlučných společníků na straně žalovaných pak platí, že rozsudek pro zmeškání lze vydat pouze tehdy, nedostaví-li se bez důvodné a včasné omluvy všichni nerozluční společníci. Odvolací soud uzavřel, že v řízení, v němž pronajimatel uplatňuje proti oběma manželům nárok na dlužné nájemné za dobu společného nájmu manželů, se vztahuje důvodná a včasná omluva jednoho ze žalovaných i na druhého z nich. Pokud jeden z nich včas a důvodně omluví svoji neúčast u jednání, nejsou splněny ve vztahu k oběma podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Vzhledem k tomu rozsudek soudu prvního stupně podle §219a odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil podle §221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a jako dovolací důvody uplatnil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241a odst. 3 o.s.ř.]. Namítl, že žalovaní mají postavení samostatných společníků a odvoláním žalované tak nemohl být dotčen rozsudek soudu prvního stupně i ve vztahu k žalovanému. Pro žalované nemůže platit ustanovení o nerozlučných společnících, a to ani v případě, že jejich společenství vychází ze společného nájmu bytu. Opačný závěr by vedl k nerovnosti všech ostatních samostatných společníků. Žalobce podal žalobu proti oběma žalovaným současně z důvodu hospodárnosti, to však nemohlo mít jiný procesní následek, než že na straně žalované vystupují dva subjekty jako samostatní společníci. Odvolací soud také bez dalšího vycházel z existence společného nájmu bytu žalovanými, ačkoliv ho sami žalovaní zpochybňovali. Odvolací soud také pochybil, když rozhodl bez jednání, a z okolnosti, že žalovaná pobírá invalidní důchod, dovodil důvodnost omluvy s odkazem na její zdravotní stav. K tomu se žalobce nemohl vyjádřit ani navrhovat důkazy. Žalobce navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 4. ledna 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl na základě závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny, odvolacím soudem zrušen rozsudek soudu prvního stupně, a v takovém případě se jedná o rozhodnutí, které je obsahově měnícím, a dovolání je proti němu proto přípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 877/96, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Podle §242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly dovoláním uplatněny [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Vzhledem k tomu, že vady řízení podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) nebyly v dovolání namítány a nevyplynuly ani z obsahu spisu, jeví se v projednávané věci podstatným posoudit, zda došlo k odnětí možnosti dovolatele jednat před soudem (ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř.), jak v dovolání namítl.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu citovaných ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, a nikoliv při rozhodování; k uvedené vadě pak přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli. K odnětí možnosti jednat před soudem ( a zmatečnostní vadě podle §229 odst. 3 o.s.ř.) dojde například tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání v rozporu s ustanovením §214 odst. 2 nebo 3 o.s.ř. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu.
Podle §214 odst. 1 o.s.ř. k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání.
Podle §214 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jednání není třeba nařizovat, jestliže se zrušuje rozhodnutí podle §219a odst. 1 o.s.ř.
Jestliže odvolací soud sám neprováděl ve věci dokazování a dospěl k závěru, že jsou naplněny předpoklady, aby byl rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušen, pak v souzené věci k projednání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nebyl povinen nařizovat jednání. Jak již Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 14. září 1999, sp. zn. 31 Cdo 1205/99, v usnesení ze dne16. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 2265/2000, nebo v usnesení ze dne 24. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2487/2000, je pojmově vyloučeno, aby postupem, který je v souladu se zákonem (který není „nesprávný”), byla účastníku odňata možnost jednat před soudem. Byl-li, jak vyplývá z uvedeného, postup odvolacího soudu v souladu s občanským soudním řádem, nelze na existenci vady ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř. usoudit. Nadto je třeba uvést, že žalobce se také k odvolání žalované podáním ze dne 24. 10. 2006 vyjádřil.
Dovolatel rovněž napadl závěr odvolacího soudu, že odvoláním žalované byl dotčen rozsudek soudu prvního stupně i ve vztahu k žalovanému, jinak řečeno, že odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně nad rámec odvolání. Otázka, zda došlo k této vadě řízení se odvíjí od posouzení procesního společenství žalovaných.
Při procesním společenství, kdy na straně žalující nebo žalované vystupuje více osob, je pro závěr, zda odvoláním podaným jedním účastníkem je dotčen rozsudek soudu prvního stupně i vůči ostatním účastníkům, rozhodné, zda jde o společenství samostatné či nerozlučné. V případě samostatného společenství jedná každý účastník sám za sebe a jeho úkony jsou bez vlivu na práva a povinnosti ostatních společníků (§91 odst. 1 o.s.ř.). Naproti tomu v případě, že účastníci mají postavení nerozlučných společníků, úkony jednoho z nich zavazují všechny společníky (§91 odst. 2 o.s.ř.). Každý z nich je oprávněn podat odvolání, pokud kterémukoliv z nich ještě běží lhůta k podání odvolání. Pro rozlišení, zda jde o společenství samostatné nebo nerozlučné, je určující povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva. O nerozlučné společenství se jedná tam, kde se účinek rozsudku musí vztahovat na všechny společníky, jinými slovy tam, kde podle hmotného práva je právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, nedílné povahy (hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému společníkovi).
Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od závěrů vyslovených ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 3. 1988, Cpj 72/87, publikovaného pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1988, na které odkázal také odvolací soud. Nejvyšší soud v tomto stanovisku uvedl, že „právo společného užívání bytu manžely (nyní právo společného nájmu manželů) je právem nedílné povahy, zatímco samotná povinnost platit úhradu za užívání bytu (nyní nájemné) je povinností solidární. Existence solidarity neznamená nerozlučné postavení účastníků v řízení, ale má procesně jen ty důsledky, že soud o povinnosti o současně žalovaných (bývalých) manželů rozhoduje společně. Přitom je třeba brát v úvahu, že skutkové okolnosti jsou totožné pro oba žalované, což vyplývá i z totožnosti předmětu plnění. Z toho plyne, že každý z manželů jedná sice sám za sebe, ale že se procesní úkony i jen jednoho z nich nutně projeví i ve vztahu mezi oběma manžely. Jestliže je jedním z manželů zpochybněn základ nebo výše dlužné úhrady, nenabude rozhodnutí samostatně právní moci ani vůči druhému manželovi, který odvolání nepodal. Tento závěr je třeba dovodit s ohledem na hmotně právní úpravu užívání bytu manžely, která se nutně musí projevit v procesní oblasti tak, že se změna ve skutkovém nebo právním posouzení odvolacím soudem promítne do rozhodnutí jako celku. Protože občanský soudní řád tuto problematiku výslovně neupravuje, je nutno vycházet z ustanovení, které upravuje problematiku nejbližší. Výše uvedený solidární závazek (bývalých) manželů se pak přibližuje takovému závazku, u něhož právní předpis umožňuje soudu určitý způsob vypořádání. Je proto pro takový případ nutno posoudit obdobně podle ustanovení §206 odst. 2 větra druhá o.s.ř. Odvolání podané jedním z (bývalých) manželů proto přivodí procesně právní účinky také pro druhého bývalého manžela a rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně něho nenabude právní moci.“
Závěr odvolacího soudu, že odvoláním podaným včas žalovanou proti rozsudku soudu prvního stupně byl dotčen i rozsudek ve vztahu k žalovanému, je v souladu s ustálenou judikaturou. Sám žalobce v žalobě uvedl, že zaplacení žalované částky požaduje z titulu dlužného nájemného za dobu trvání společného nájmu bytu žalovanými.
Zbývá námitka, že tvrzený důvod omluvy (nepříznivý zdravotní stav žalované) z jednání soudu prvního stupně ze dne 26. 7. 2006 nebyl řádně doložen a odvolací soud pochybil, když neprověřil důvodnost omluvy.
Ustanovení §153 odst. 1 o.s.ř. shodně s ustanovením §101 odst. 2 věta druhá o.s.ř. nepožaduje, aby ten, kdo se k nařízenému jednání soudu omlouvá (a popřípadě též žádá o odročení jednání), svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal. K tomu, aby jeho omluva byla důvodná, postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho neúčast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které účastníku (zmocněnci) znemožňují zúčastnit se jednání a které současně jsou omluvitelné; přitom je potřeba pečlivě hodnotit zejména subjektivní stránku, zda totiž účastník (jeho zmocněnec) mohl překážku bránící mu zúčastnit se jednání předvídat, popřípadě ji odvrátit. Protože soud posuzuje předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání při prvním jednání, které bylo ve věci nařízeno, je pro závěr, zda bylo možné o žalobě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, rozhodující stav, jaký tu byl v době, kdy byl rozsudek vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98, a usnesení ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, ročník 2000, a pod č. 10, ročník 2001, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997, sp zn. 2 Cdon 1027/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 1997, pod číslem 92).
Omluva žalované u jednání soudu prvního stupně dne 26. 7. 2006 uskutečněná tentýž den před jednáním telefonicky prostřednictvím žalovaného obsahovala tvrzení, že žalované, jejíž zdravotní stav je dlouhodobě nepříznivý, se „přitížilo“. Jestliže ze spisu (č.l. 60) vyplývá, že žalovaná je invalidní důchodkyní, je takové tvrzení, jak správně dovodil odvolací soud, způsobilé omluvit její neúčast u nařízeného jednání a podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání proto splněny nebyly.
Závěr odvolacího soudu, že odvoláním podaným včas žalovanou, byl dotčen rozsudek soudu prvního stupně i ve vztahu k žalovanému, je v souladu s ustálenou judikaturou.
Jelikož se dovolateli správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitých dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže napadeným rozhodnutím dovolacího soudu nebylo řízení skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. července 2009
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu