ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1404.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1404/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) M. Č., b) F. D., a c) M. D., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. L., a 2) S. b. d. Č. B. – venkov, zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 93.765,- Kč s příslušenstvím a 125.799,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě prvního žalovaného o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 493/2004 a 10 C 495/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.11.2008, č.j. 8 Co 1440/2008-438, takto:
I. Dovolání se odmítá proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně v částce 125.799,- Kč s příslušenstvím a věc vrácena k dalšímu řízení, a proti výrokům o nákladech řízení.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se domáhali žalobami podanými u soudu prvního stupně dne 24.11.2004, aby první žalovaný byl uznán povinným zaplatit jim částku 93.765,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které mu mělo vznikat užíváním části parcely pozemkového katastru č. 343/1 v k.ú. L. bez právního důvodu. Součástí uvedené parcely jsou pozemky označené v geometrickém plánu ing. J. K. parcelními čísly 560/2 a 561/2, na nichž stojí obytný dům a kotelna prvního žalovaného. První žalovaný dále užívá další části parcely PK 343/1, označené v geometrickém plánu ing. J. K. parcelními čísly 343/13, 343/31, 343/16, 343/27 a 344/5 (dále také „pozemky užívané prvním žalovaným“). Užívání pozemků o celkové výměře 1645 m2 ocenili žalobci částkou 28,50 Kč/m2 ročně, což za dva roky před podáním žaloby činilo žalovanou částku (věc soudu prvního stupně sp. zn. 10 C 493/2004);
aby druhý žalovaný byl uznán povinným zaplatit jim částku 125.799,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které mu mělo vznikat užíváním další části parcely pozemkového katastru č. 343/1 bez právního důvodu. Součástí uvedené parcely jsou pozemky evidované v katastru nemovitostí pod p.č. 505 a 504/1, na nichž stojí dva obytné domy druhého žalovaného. Druhý žalovaný dále užívá další části parcely PK 343/1, označené v geometrickém plánu ing. J. K. parcelními čísly 343/1 a 343/29 (dále také „pozemky užívané druhým žalovaným“). Užívání pozemků o celkové výměře 2207 m2 ocenili žalobci částkou 28,50 Kč/m2 ročně, což za dva roky před podáním žaloby činilo žalovanou částku (věc soudu prvního stupně sp. zn. 10 C 495/2004).
První žalovaný podal proti žalobcům vzájemnou žalobu, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem pozemků jím užívaných, neboť je od právních předchůdců žalobců v roce 1969 vykoupil stát. Pozemky pak na základě zákona č. 172/1991 Sb. přešly na prvního žalovaného, který je od té doby užíval a udržoval.
Okresní soud v Českých Budějovicích spojil obě věci ke společnému projednání. Mezitímním rozsudkem ze dne 14.12.2005, č.j. 10 C 493/2004-144, určil, že nárok žalobců proti prvnímu žalovanému je co do základu po právu.
Usnesením ze dne 13.4.2006, č.j. 8 Co 568/2006-164, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že při posuzování otázky, zda první žalovaný jím užívané pozemky vydržel, je třeba přihlédnout k tomu, že pozemky p.č. 560/2 a 561/2 byly až do rozhodnutí Katastrálního úřadu ze dne 20.4.2004 o opravě chyby evidovány jako vlastnictví prvního žalovaného, zatímco ostatní prvním žalovaným užívané pozemky byly evidovány v katastru nemovitostí bez listu vlastnictví a celá parcela PK č. 343/1 byla evidována jako vlastnictví žalobců. Dále uložil soudu prvního stupně zabývat se otázkou, zda uplatnění nároku žalobců nebrání restituční předpisy.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6.2.2008, č.j. 10 C 493/2004-382, 10 C 495/2004 ve znění opravného usnesení ze dne 15.5.2008, č.j. 10 C 493/2004-418, 10 C 495/2004, určil prvního žalovaného vlastníkem pozemků označených v geometrickém plánu Ing. J. K. parcelními čísly 560/2 a 561/2, když dospěl k závěru, že první žalovaný uvedené pozemky nabyl vydržením,
zamítl vzájemnou žalobu na určení prvního žalovaného vlastníkem ostatních (nezastavěných) jím užívaných pozemků, s tím, že jsou součástí parcely PK 343/1, která byla vždy evidována jako majetek žalobců. Prvnímu žalovanému se nepodařilo prokázat, že by stát jako jeho právní předchůdce předmětnou část parcely PK 343/1 vykoupil, ani že by první žalovaný nezastavěnou část jím užívaných pozemků vydržel, neboť od roku 1995 jednal se žalobci o jejich odkupu. Restituční předpisy nepovažoval soud prvního stupně za překážku vlastnického práva žalobců, neboť byli vždy evidováni jako vlastníci parcely PK 343/1, a nelze proto dovodit, že by stát pozemek ve smyslu restitučních předpisů převzal, v částce 40.931,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a dále uznal prvního žalovaného povinným zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 52.834,- Kč s příslušenstvím. Vzal za prokázané, že první žalovaný bez právního důvodu užívá pozemky označené v geometrickém plánu ing. K. parcelními čísly 343/13, 343/31, 343/16, 344/5 a 343/27 o celkové výměře
1205 m2, jejichž vlastníky jsou žalobci. Uvedenou výměru snížil o 169 m2, vyznačených v geometrickém plánu modrým pruhem, neboť o něm v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 118/2005 vyšlo najevo, že jej právní předchůdci žalobců prodali státu v roce 1969. Výši bezdůvodného obohacení určil ve výši obvyklého nájemného podle posudku znalce, tj. 7,50 Kč/m2 u pozemku p.č. 343/27 a 27,50 Kč/m2 u ostatních pozemků, zamítl žalobu vůči druhému žalovanému na zaplacení částky 125.799,- Kč
s příslušenstvím, když vyšel ze závěrů řízení vedeného o soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 118/2005, podle nichž žalobci pozbyli vlastnické právo k pozemkům užívaným druhým žalovaným, když je v roce 1969 prodali státu.
K odvolání žalobců a prvního žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13.11.2008, č.j. 8 Co 1440/2008-438, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil ve výroku (ad a/) s tím, že podle něj vlastnickému právu žalobců k zastavěným pozemkům č. 560/1 a 561/2 brání restituční předpisy, neboť uvedené pozemky byly v katastru nemovitostí vedeny jako vlastnictví státu, resp. prvního žalovaného, a k jejich vydání v restitučním řízení nedošlo,
potvrdil rovněž ve výroku (ad b/), když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vlastníky nezastavěných pozemků užívaných prvním žalovaným jsou žalobci, neboť tyto pozemky nebyly nikdy evidovány jako vlastnictví státu a první žalovaný k nim neprokázal nabývací titul,
potvrdil ve výroku (ad c/) o zamítnutí žaloby vůči prvnímu žalovanému v částce 40.931,- Kč s příslušenstvím a ve výroku, jímž byl první žalovaný uznán povinným zaplatit žalobcům částku 9.640,- Kč s příslušenstvím, s upřesněním, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) 4.820,- Kč a žalobcům b) a c) po 2.410,- Kč. Ve zbývající částce 43.194,- Kč s příslušenstvím změnil rozsudek prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dovodil, že výše bezdůvodného obohacení nemůže překročit částku stanovenou cenovými předpisy. Nájemné z pozemků je podle §1 odst. 1 a 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, cenou regulovanou věstníky Ministerstva financí, podle nichž v rozhodném období nesmělo roční nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce přesáhnout v obcích velikosti L. 4,- Kč/m2. Protože kupní smlouvu, kterou žalobci prodali modrý pruh státu, shledal neplatnou (srov. níže ad d/), užíval podle názoru odvolacího soudu první žalovaný bez právního důvodu pozemky o celkové výměře 1205,- m2, za něž žalobcům přísluší regulované nájemné ve výši 9.640,- Kč,
v zamítavém výroku (ad d/) o žalobě na zaplacení částky 125.799,- Kč s příslušenstvím vůči druhému žalovanému zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Smlouvu ze dne 19.4.1969, kterou právní předchůdci žalobců prodali druhým žalovaným užívané pozemky státu, považoval za neplatnou, neboť jednak není opatřena podpisy stran (jde o pouhý opis) a dále je vnitřně rozporná ve výměrách a specifikaci převáděných parcel, a proto je neurčitá,
doplnil o výrok, že jeho součástí je geometrický plán č. 941-144/2004 zpracovaný Ing. J. K.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a kterým se domáhali zrušení napadeného rozsudku. Jako dovolací důvod uvedli nesprávné právní posouzení věci
(§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Namítali, že
vadou řízení bylo již samotné spojení věcí soudem prvního stupně a rovněž skutečnost, že součást rozhodnutí tvoří geometrický plán ing. J. K., který nebyl v katastru nemovitostí proveden a navíc obsahuje tzv. modrý pruh, o kterém nebylo nikdy soudy rozhodnuto, soudy obou stupňů neprovedly žalobci navrhované důkazy, a proto nebyl dostatečně objasněn skutkový stav, důkazy hodnotily bez vzájemné souvislosti
a navíc vykládaly právo rozdílně,
odvolací soud měl výši bezdůvodného obohacení určit cenou obvyklou a nikoli ve výši regulovaného nájemného, neboť v projednávané věci se nejedná o vztah pronajímatele a nájemce, nýbrž o užívání pozemků bez právního důvodu,
žalovaní neprokázali, že by předmětné nemovitosti převzal stát ve smyslu restitučních předpisů, tj. bez právního důvodu nebo na základě neplatného právního úkonu,
žalobci o své vlastnické právo nepřišli, a proto je v řízení nemuseli prokazovat,
předložená kupní smlouva z 19.4.1969 je pouhým nepodepsaným opisem, navíc nebyla vložena do katastru nemovitostí, na potvrzení o převzetí kupní ceny jsou falešné podpisy, částka je rozdílná od kupní ceny a kupující není stejnou osobou jako druhý žalovaný,
soud nevzal v úvahu prodeje části parcely PK 343/1 a dědická řízení, která se jí týkala,
výpočty výše částek a výše nákladů řízení jsou chybné.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem, a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř.
Dovoláním lze napadnout rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen nebo změněn (§237 odst. 1 o.s.ř.). Protože výrokem
(ad d/) byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení 125.799,- Kč s příslušenstvím zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, není dovolání proti uvedenému výroku přípustné.
Dovolání není přípustné ani proti výrokům odvolacího soudu o nákladech řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. totiž vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, pro které je stanovena forma rozsudku. Podle ustanovení §237 až §239 o.s.ř. není dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Mají-li žalobci za to, že se odvolací soud dopustil při výpočtu výše nákladů řízení chyby v počtech, mohou se podle §164 o.s.ř. domáhat opravy napadeného rozsudku.
Dovolání bylo v části, ve které nebylo shledáno přípustným, podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Proti části výroku (ad c/), kterou byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky 43.194,- Kč změněn, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Proti výrokům (ad a/, b/) a zbytku výroku (ad c/), kterými byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrzen, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť uvedenými výroky byl potvrzen výrok soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém původním rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu ohledně posouzení otázky, zda první žalovaný jím užívané pozemky vydržel.
D. Důvodnost
K námitce (ad i/) spojení věcí jako vady řízení.
Podle §112 odst. 1 o.s.ř. v zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků. V projednávané věci spojil soud prvního stupně dvě u něho zahájené věci, které se týkaly týchž žalobců a skutkově spolu souvisely (všechny předmětné pozemky byly původně jedinou parcelou pozemkového katastru ve vlastnictví právních předchůdců žalobců). Spojení věcí tak bylo namístě, neboť v opačném případě by v obou věcech byly v podstatné části prováděny tytéž důkazy.
I kdyby tomu tak nebylo, nemůže mít spojení či naopak vyloučení věci podle §112 o.s.ř. vliv na výsledek sporu, a proto nesprávný postup soudu v této otázce, ač může mít podstatný vliv na hospodárnost a rychlost řízení, není zásadně způsobilý založit vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
K námitce (ad i/) vady řízení spočívající ve skutečnosti, že součástí napadeného rozsudku je geometrický plán.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu pozemek, definovaný pro účely zákona [č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona] jeho ustanovením §27 písm. a) jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků, je - v podobě části zemského povrchu - ve smyslu §119 odst. 2 obč. zák. věcí nemovitou, tedy samostatným předmětem občanskoprávních (zde vlastnických) vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, nebo ze dne 17.11.1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2000).
Určuje-li proto soud rozsudkem vlastnické právo k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, postupuje správně, odkáže-li v rozsudku na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje. Jedině geometrický plán totiž umožňuje uvedení stavu zobrazeného v katastrálních operátech (mapách) do souladu se stavem zjištěným v soudním řízení (srov. §19 odst. 1 katastrálního zákona, podle něhož je geometrický plán neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má být proveden zápis do katastru, je-li třeba předmět zápisu zobrazit do katastrální mapy).
K námitce (ad ii/ a vii/) vad dokazování před odvolacím soudem.
Podle §120 odst. 1 druhé věty o.s.ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.) (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8.7.1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999).
V projednávané věci soud prvního stupně své skutkové závěry podrobně
a přesvědčivě odůvodnil, důkazy hodnotil v jejich vzájemné souvislosti (srov. např. závěr na str. 10 rozsudku soudu prvního stupně, kde hodnotil jako nepravdivou výpověď svědka J., neboť byla v rozporu s jinými tam uvedenými důkazy). Rovněž podrobně vysvětlil, proč považoval za nadbytečné provádět další žalobci navrhované důkazy. Odvolací soud skutkové závěry soudu prvního stupně převzal. Nelze proto uzavřít, že by zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobci ve svém dovolání ostatně ani neuvedli, v čem konkrétně měla jimi tvrzená vada spočívat, popř. který skutkový závěr odvolacího soudu je v rozporu s provedenými důkazy.
K otázce (ad iii/ a viii/) určení výše bezdůvodného obohacení.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu lze určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla formou nájmu (tj. nájemné, které se vytváří na trhu
s nájmy a je dáno stavem místní a časové nabídky a poptávky). Náhrada se tedy poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud postupem podle §136 o. s. ř., dle kterého lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Jen pokud by v období, za které je vydání bezdůvodného obohacení požadováno, bylo nájemné regulováno cenovým předpisem a účastníci případné nájemní smlouvy by tedy nebyli oprávněni sjednat nájemné vyšší, nebylo by možno požadovat peněžitou náhradu podle §458 odst. 1 obč. zák. v částce vyšší, než připouští cenový předpis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000, nebo usnesení NS ze dne 8.12.2008, sp. zn. 28 Cdo 1748/2008).
Nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce bylo v rozhodném období cenou regulovanou na základě zmocnění §10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění do 31.5.2006, výměry Ministerstva financí uveřejňovanými v Cenovém věstníku pod č. 01/2002 (MF) (část I. oddíl A bod 7), č. 01/2003 (MF) (část I. oddíl A bod 5) a č. 01/2004 (MF) (část I. oddíl A bod 5), kde je maximální roční nájemné
z pozemků nezastavěných stavbou určenou pro individuální rekreaci v obcích s počtem obyvatel od 1000 do 5000 (M. L. má cca 2300 obyvatel) stanoveno ve výši 4,- Kč za m2. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by první žalovaný jím užívané pozemky užíval k podnikání (jako soustavné činnosti prováděné samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku), postupoval odvolací soud správně, když výši bezdůvodného obohacení určil částkou
4,- Kč za m2 ročně. Mají-li žalobci za to, že se odvolací soud při výpočtu výše jejich nároku dopustil chyby v počtech, mohou se nápravy domáhat návrhem na opravu rozsudku podle §164 o.s.ř.
K otázkám (ad iv/ a v/) vlastnictví žalobců k pozemkům užívaným prvním žalovaným.
Nesprávný je právní názor žalobců, podle něhož žalobci nebyli v řízení povinni prokazovat vlastnické právo k pozemkům užívaným prvním žalovaným. Vlastnictví žalobců k pozemkům (popř. jiné právo brát z pozemků užitky) je totiž nutnou podmínkou jejich aktivní legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že jimi vlastněný pozemek užívá bez právního důvodu první žalovaný. Neprokáže-li žalobce svoji aktivní legitimaci ve věci, musí soud žalobu zamítnout.
V projednávané věci žalobci podle odvolacího soudu prokázali, že jsou vlastníky nezastavěných pozemků užívaných prvním žalovaným. Uvedený závěr není dovolací soud oprávněn posuzovat, neboť žalobci byli v této části řízení úspěšní a první žalovaný dovolání nepodal.
V otázce zastavěných pozemků užívaných prvním žalovaným dospěl odvolací soud k závěru, že jejich vlastníkem je první žalovaný, neboť je stát ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, převzal bez právního důvodu a později podle
§1 zákona č. 172/1991 Sb. přešly do vlastnictví prvního žalovaného. Přitom „převzetím věci státem bez právního důvodu se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2008). Podle §129 odst. 1 obč. zák. je držitelem věci ten, kdo s věcí nakládal jako s vlastní. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně plyne, že stát zastavěné pozemky užívané dnes prvním žalovaným převzal v 70. letech 20. století, kdy na nich postavil obytný dům a kotelnu, přičemž nebylo prokázáno, že by došlo k výkupu zastavěných pozemků.
I kdyby se však restituční předpisy na zastavěné pozemky užívané prvním žalovaným nevztahovaly, bylo by nutno uzavřít, že došlo k jejich vydržení prvním žalovaným ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák. První žalovaný byl nesporně držitelem zastavěných pozemků ode dne účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (srov. jeho §1 odst. 1), tj. od 24.5.1991. O držbě se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře (§130 odst. 1 obč. zák.), svědčí, že na prvního žalovaného vlastnictví přecházelo ze zákona a bylo zapsáno do katastru nemovitostí. Navíc v katastrálních mapách přiložených k smlouvám o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene mezi žalobcem b) a prvním žalovaným ze dne 4.9.2000, 24.11.1997 a 10.10.2000 (č.l. 94-100 spisu) jsou parcely č. 343/1, 560 a 561 zakresleny jako samostatné parcely. Dobrá víra prvního žalovaného byla porušena nejdříve oznámením o opravě chyby v údajích katastru nemovitostí č.j. OR-94/2004-301/1 ze dne 17.2.2004, tj. po uplynutí desetileté vydržecí doby. Chyby v evidenci nemovitostí, kdy na jedné straně celá parcela PK 343/1 byla vedena jako majetek žalobců, zatímco její části - parcely evidence nemovitostí č 560/2 a 561/2 byly vedeny jako majetek prvního žalovaného, nemohou jít k tíži žádného z účastníků, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by je některý z účastníků zavinil.
Vzhledem k výše uvedenému považuje dovolací soud závěr o vlastnictví prvního žalovaného k jím užívaným zastavěným pozemkům za správný.
K námitce (ad vi/) neplatnosti kupní smlouvy ze dne 19.4.1969.
Dovolací soud se úspěšně uplatněnou námitkou žalobců o neplatnosti kupní smlouvy z 19.4.1969, kterou měli právní předchůdci žalobců prodat část parcely PK 343/1 státu, nezabýval, neboť neplatnost uvedené smlouvy dovodil již odvolací soud,
a proto také uznal nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení z užívání pozemků větší výměry, než soud prvního stupně.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je z hlediska dovolacích důvodů věcně správné, a proto dovolání v části, v níž bylo shledáno přípustným, bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl podle §243b odst. 2 o.s.ř. jako nedůvodné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovaným prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. června 2009
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu