ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1430.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1430/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) V. Č., b) N. Č., oba zastoupeni advokátem, proti žalovaným 1) J. F., 2) K. F., oběma zastoupeným advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod. sp. zn. 11 C 2536/91, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2007, č. j. 12 Co 398/2005-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 2.737,- Kč k rukám jejich zástupkyně JUDr. M. P. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem shora uvedeným přisvědčil rozsudku soudu prvního stupně, jenž zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni se žalobci uzavřít dohodu o vydání nemovitostí (v žalobě označených, viz též níže). Potvrdil tedy rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 9. 2004, č. j. 11 C 2536/91-198. Odvolací soud rozhodl též, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení společně a nerozdílně částku 13.965,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných.
Zamítavá rozhodnutí o povinnosti žalovaných uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se týkala rodinného domku č. p. 1292 a pozemků parc. č. 6499 – zastavěná plocha a parc. č. 6470, vše v obci a k. ú. V. Odvolací soud dospěl k závěru, že existence souhlasu příslušného státního orgánu s prodejem nemovitostí žalovaným v době pobytu žalobců mimo republiku byla „dostačujícím způsobem prokázána“ a nedošlo ke zvýhodnění žalovaných. Žalobci neprokázali, že by žalovaní byli ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích v postavení povinných osob; nebylo zjištěno, že by žalovaní nabyli předmětné nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Kupní smlouva k nemovitostem byla registrována u tehdejšího státního notářství.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba dva žalobci dovolání, které opírali o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; otázku pro věc určujícího právního významu spatřovali v tom, že nebyl dán souhlas příslušného okresního národního výboru k prodeji předmětných nemovitostí. Domnívali se nadále, že došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při zakoupení nemovitostí od státu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní podali vyjádření k dovolání žalobců. Neshledávali důvodnost tvrzení žalobců o protiprávním zvýhodnění při koupi nemovitostí. Žalovaní se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítnul.
Nejvyšší soud zjistil, že oba žalobci, zastoupeni advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud již ve věci v předchozím rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2228/2003 konstatoval, že rozpor s právními předpisy ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může spočívat též ve skutečnosti, že nadřízený správní orgán (okresní národní výbor) neudělil souhlas k převodu nemovitostí, které přešly na stát v důsledku propadnutí majetku, na fyzické (povinné) osoby podle tehdejších předpisů o správě národního majetku (podrobněji viz závěr citovaného rozsudku). Protože za stát převáděl (zřizoval právo osobního užívání) Městský národní výbor ve V., byl nezbytný souhlas příslušného nadřízeného okresního (event. krajského) národního výboru. Dokazování před nižšími instancemi, především před soudem prvního stupně, se tedy ve zbytku řízení zaměřilo na zjištění, zda byl či nebyl dán souhlas ONV ke kupní smlouvě ze dne 19. 2. 1985 (mezi státem a žalovanými) podle §18 odst. 4 písm. e/ a §19 odst. 2 vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku.
Soud prvního stupně zjistil, že takový souhlas byl dán. Vyslechl k tomu tehdejšího státního notáře JUDr. V. M., jenž předmětnou smlouvu registroval. Z provedeného důkazu dovodil, že souhlas – i když v písemné podobě nyní absentuje – byl dán. Poukazuje se na §63 odst. 1, 2 tehdejšího notářského řádu (č. 95/1963 Sb.) s tím, že pokud by souhlas nebyl udělen (tedy chyběl-li by ve spise), smlouva by nebyla registrována. Toto je i podstatou obsahu notářovy výpovědi.
Odvolací soud převzal tato důkazní zjištění prvostupňového soudu a dodal k tomu kromě shora zmíněné formulace též, že „tvrzený opak by musel být prokázán zcela jednoznačným způsobem, což se nestalo“.
Na těchto důkazních zjištěních stojí zamítavá rozhodnutí nižších instancí vůči žalobcům.
Nejvyšší soud není přesvědčen, že by se mělo způsobem, jaký naznačil odvolací soud, přenášet v restitučním sporu důkazní břemeno na žalobce – restituenty. Má pochybnosti o tom, zda takový postup splňuje požadavek ústavní konformity po procesní stránce.
Nejvyšší soud však zároveň konstatuje, že (ne)existence souhlasu ONV je ve své prvotní podobě quaestio facti, tedy otázka skutková. Je-li týž soud jako dovolací instance soudem kasačním, provádějícím přezkum právního posouzení věci na základě podaného mimořádného opravného prostředku, pak z toho pro něj vyplývají jistá omezení. Nejvyšší soud není oprávněn zasahovat do skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Není soudem nalézacím, ale – jak již výše řečeno – soudem limitovaného právního přezkumu (viz též konstantní výklad §243a o. s. ř.).
Skutková zjištění nižších instancí o (ne)existenci souhlasu ONV se tedy stala pro právní posouzení věci relevantními a nemohla být přezkoumána ani proto, že se nižší instance opakovaně ve svých rozhodnutích shodly a jako alternativa přípustnosti dovolání přicházelo v úvahu jen ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Judikatorní přesah dovoláním napadeného rozsudku ovšem nelze dovodit a vyjde-li se ze skutkových zjištění nižších instancí (jak výše analyzována), pak i hmotněprávní posouzení věci se jeví jako správné.
Nezbylo tedy, než dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
Žalovaným vznikl podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. Za jeden úkon zástupkyně náleží výchozí sazba odměny 8.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (odmítnutí dovolání, jediný úkon v řízení), tj. celkem na 2.000,- Kč. K tomu náleží 300,- Kč režijního paušálu (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy v součtu 2.300,- Kč. S přičtením DPH pak 2.737,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu